Nové komentáře u knih Jacek Hugo-Bader
Kolymské denníky
„„Ivan Ivanovič neboli Jan, syn Janův. Je to takový ruský Pan Nikdo. Jako když v Polsku někomu říkají Jan Kowalski, v Česku Pepík Vondráček a v Anglii John Smith. Dokonce i tu figurínu, která před Gagarinem letěla do vesmíru na lodi Vostok, pojmenovali Ivan Ivanovič.
A ve Stalinových lágrech to byla nadávka. Tak se tam říkalo všem profesorům, spisovatelům, umělcům, inženýrům, stranickým funkcionářům, učitelům - prostě všem příslušníkům inteligence. Právě je v té době čekal ten nejstrašnější osud.
Postupné vlny čistek vyhladily nejméně polovinu ruské inteligence. Byli buď zastřeleni, nebo uvrženi do gulagů. Tak se ,odehrála obludná selekce stalinského období, píše ve svých pamětech bývalá vězenkyně Wiera Szulc, ,která vytvořila, zdá se, nový druh lidí: pokorné, otupělé, bez iniciativy, zamlklé. Zrodil se sovětský člověk, homo sovieticus, jedinec bez špetky odbojnosti, zato s ohromným zlodějským talentem. Dodnes se tam říká, že zloděj nekrade, ale jen bere, co špatně leží. Nový sovětský člověk je netečný, bázlivý, líný, trpí syndromem mlčení a syndromem poputčika. Je to člověk, který se nesnaží vykřičet svou bolest z duše, nýbrž ji jen šeptá cizímu člověku na cestách. Nebo ji znecitlivuje vodkou.
--
Jak vám tady dokola melduju, polská literární reportáž je špičková třída a jedna z těch špiček se jmenuje Jacek Hugo-Bader. Jeho znalosti, novinářské umění a naprosto pohlcující styl psaní se nedají přehlédnout. Ani to, jak realisticky a s jakým citem pro hrdiny svých reportáží vypráví i jejich nejdramatičtější osudy, a přitom si drží nejen odstup od sebe sama, ale taky velkou dávku humoru.
A jaké nasazení prokázal, když se v zimě vydal na tuhle riskantní výpravu do „Zlatého srdce Ruska“ nebo taky na „Největší hřbitov světa“ jak se říká kolymskému traktu, tam jediné a 2025 km dlouhé silnici, kterou v děsivém mrazu postavili vězni gulagů jen za pomoci lopat, kbelíků a trakařů. Pohřbívali je přímo na místě, po celé délce silnice. Zůstal jich tam přes milion. O „Cestě kostí“ psal Varlam Šalamov, samozřejmě Alexandr Solženicyn, ale taky krajan pana Jacka a otec polské literární reportáže Ryszard Kapuściński. Tenhle cestovatelský deník je velmi velmi hluboká sonda do duše ruského člověka ze samé periferie planety. To se nedá opsat, to se musí číst. Díky Absyntu aspoň slovensky a jinak v mnoha dalších.
--
„Na Sibiři se říká, že sto verst není žádná štreka, sto rublů nejsou peníze, sto gramů není vodka. S tímhle starým žvástem nemůžu tak docela souhlasit. Sto verst je opravdu na ruské poměry málo, jen 106 kilometrů a 678 metrů. Když někdo řekne, že bydlí u Irkutska, může se ukázat, že je to dvě stě nebo tři sta kilometrů od toho města. To, že sto gramů není vodka, je všeobecně známo, ale že sto rublů nejsou peníze, na tom se neshodneme. Protože je docela snadné z nich udělat pětkrát sto gramů, a to je pro normálního ruského mužika docela dost, a pro takového nově příchozího, jako jsem já, téměř smrtelná dávka.
Je třeba vědět, že ruská tradice nedovoluje odejít od nedopité lahve, ani nedopít skleničku. V Rusku se pije na povel, pronáší se přípitek a pije se do poslední kapky. Tohle pravidlo platí i pro koňak, víno a šampaňské. Nechat něco na dně svědčí o neupřímnosti toho, kdo nedopil. Ten zbyteček ve sklenici to je zlo, zloba, která se rozlehne nebo se rozlije mezi hodovníky.
Existuje také pravidlo, že ten, kdo nalévá po celý večer, nesmí při tom střídat ruku. Druhý den by mu totiž praskla hlava. A o přípitcích platí dvě jednoduchá pravidla. Přípitek za ženy pronášejí muži vždy ve stoje a na mrtvé připíjejí bez cinkání sklenic. Aby tím cinkáním nerušili jejich pokoj.
Jezdím do Ruska už osmnáct let a vždycky se alkoholu snažím vyhýbat, přeskakovat řadu, pít jen napůl, ale nikdy se to nepovede. Moji spolustolovníci z dobroty srdce dbají na to, abych pil rovnocenně se všemi a do poslední kapky, i kdybych za to měl zaplatit životem. [...]
Procházím si své zápisky a zjišťuju, že za celou cestu jsem ani jednou nekoupil vodku. Nejsem to já, kdo nalévá. Naopak. Snažím se alkoholu všemožně unikat, ale nakonec se ukáže, že jsem permanentně namol. Ale právě tehdy se nejlíp povídá.
A stává se, že těch opileckých setkání mám několik denně. A co mám říct člověku, který mě zajímá, když otevírá svou duši a pokládá lahev na stůl? Že si s ním nevypiju, protože ještě někam jdu? Že jsem abstinent? Abstinující alkoholik? Pak ale žádné povídání nebude.
U nás v Polsku máme přísloví, že kdo nepije, je práskač. Rusové mají úplně stejné pořekadlo, jenže pro ně práskač, udavač, bonzák, donašeč je děvka a neopakují to rčení jako my, pro zasmání - pro ně je to nejhlubší pravda, životní moudrost omílaná po generace od dob Petra Velikého, kdy se dostali do čela pijáckých národů světa.“... celý text
— empivarci
Kolymské denníky
„Jelikož se jedná o reportážní knihu z Ruska, nečekala bych nic poetického, ale tohle je síla a opravdu nelehké počtení. Všechna místa, lidé, špína, chlast, bezútěšnost a zima jsou výborně zachyceny, tak dobře, že jsem si občas při čtení připadala v laponské divočině jako v tropickém ráji.
Neodsuzuji způsob života, asi v takovém prostředí nemají lidé na výběr, jinak prostě nelze přežít. Ale pochopit "proč" se mi nepodařilo.“... celý text
— pajaroh
Kolymské denníky
„Fantastická reportáž. Syrová sonda, nebo spíše ponor do duše krajiny a jejích lidí, poznamenané krutou historií, tak jak se nám o tom ani nesnilo. Nejde tomu věřit, lze před tím jen v tichosti mlčet a děkovat pánubohu, že jsem se narodili o pár tisíc kilometrů jinde.“... celý text
— Silvinkaaa87
Kolymské denníky
„Príbehy z miest, kde sú extrémne podmienky prežitia ma vždy veľmi zaujímali a bavili. Na ďalekom ruskom východe však okrem neľútostného počasia dlhé desaťročia ovplyvňovala životy ľudí i totalitná ideológia štátnej moci a pracovné tábory. Práve tie tu zanechali stopu, ktorá je citeľná dodnes. Štátny režim sem vysídľoval nepohodlných ľudí, ktorí si prešli peklom. A ak to peklo aj prežili, mnohí z nich boli nútení ostať tu aj po odkrútení si trestu. Dodnes tu žijú ľudia, ktorí sú buď potomkami bývalých väzňov, alebo sami zakúsili krutosť gulagu. Jacek Hugo-Bader sa odhodlať na dlhú cestu z Magadanu až do Jakutska a prináša nám príbehy ľudí, ktorých po ceste stretol. A sú to príbehy skutočne zaujímavé a pútavé. Od alkoholom opojených zlatokopov, arogantných zbohatlíkov, bývalých väzňov gulagov, vodičov kamiónov, až k na perifériu vytláčaným pôvodným sibírskym obyvateľom. Na ceste stretáme skutočne pestrú zmes ľudí, ktorí vyrozprávali svoje obyčajné-neobyčajné životné príbehy. Kniha sa naviac číta perfektne a je napísaná veľmi pútavo, až je ťažké čítanie prerušiť a knihu odložiť :)“... celý text
— Montcalm
Kolymské denníky
„Prírodné podmienky sú tam pre život značne nepriaznivé. A keďže to tam spravujú rusi, podmienky pre život sú ešte náročnejšie... A ak by sa mi mal snívať zlý sen, toto je preň lokalita ako stvorená... A kto nemá rád medvede, ten tam sa tam tiež hrnúť nebude...
brrrrr, žima mi z tej knižky...“... celý text
— amigo17
