pajaroh komentáře u knih
Naději pro Fleetwood jsem četla nedlouho po přečtení knihy Dcery čarodějného vrchu, jejíž děj popisuje podobné téma, stejné místo i dobu, jen z pohledu prostého lidu a samotných zaříkávaček (a je, pravda, mnohem lépe a zajímavěji napsaná). Onen odlišný náhled ke stejným událostem a osobám mě bavil, stejně tak podobnost povah "divých" žen z rozdílných společenských tříd, kdy jsem si říkala, jak by dopadla madame Fleetwood v podmínkách takové Alizon Device...
Červenou knihovnu jsem v knize moc neviděla, ale nebrat ji jako zajímavé doplnění Dcer čarodějného vrchu, asi by mě moc nezaujala. Takto naservírované čtení jsem si užila.
Tak trochu drásavý příběh z Anglie zachycující část života mladíka Williama, jeho kontroverzních rozhodnutí a kroků a dotýkající se mnoha společenských témat. k přiblížení lidských povah autorka nepotřebuje mnoho prostoru. Pěkně zachycuje oduševnělou atmosféru Cambridge a pocitů z "božské" hudby a zpěvu a staví ji k popisům balzamování lidských těl. Jen těm vztahovým zvratům bylo v knize věnováno příliš mnoho prostoru a ten závěrečný obrat ve vztahu v matce byl jen málo uvěřitelný.
Největší odloučení způsobuje pocit viny. A opět musím žasnout nad tím, co dokážeme (společnost) udělat s tělem po smrti, jen abychom ho na chvilku vystavili a poté pohřbili.
Tolikrát zmiňovaná skladba Miserere je dostupná k poslechu přímo od sboru v King's College, Cambridge, na YouTube.
Jihoamerická velkoměsta ani architektura mě nikdy příliš nezajímala. A přesto mě autorka dokázala naplno zaujmout a tato kniha je důkazem, jak literatura mění pohled na svět (nejen brazilský). A ta jemná všímavost a pozornost, která je v současné době tolik důležitá...
Město nad městem je vyprávění, které plyne i bez velkých zvratů, skládá příběh za příběhem a především krásně zachycuje atmosféru měst, míst, lidí. Na to má Lucie Brejšová obrovský talent a já její knihy čtu doslova všemi smysly, nejen zrakem.
"S lhostejnou ospalostí majestátních pařížských čtvrtí se dráždivá energie Sao Paula a vůbec celé Brazílie nedala srovnávat. Ale co je víc - malátná krása, nebo temperamentní ošklivost? Podle mě ani jedno. Podle Vinicia obdivovat obdivuhodné dokáže každý blbec, ale zamilovat si bordel, to je teprve ta pravá výzva."
Třetí básnická a fotografická sbírka Lenky Faltejskové je z jejího díla tou nejjemnější a pro mě prostě nejkrásnější ze všech knih poezie, které jsem četla. Jednoduše jejím veršům plně rozumím a fotografie mě nemálo inspirují (především ty černobílé).
A tuhle knihu budu mít spojenou s pohodovými letními večery, kdy jsem si ji brala s sebou na procházky se psem do přírody a četla ji na louce (a je tedy plná vylisovaných květů a čtyřlístků, které k tomu obsahu prostě patří).
Jedna z nejsmutnějších knih, která v několika málo kapitolách nezachycuje jen příběh medvěda, jehož osud neblaze ovlivňuje od malého medvíděte člověk, ale především onu lidskou, loveckou, nadřazenou povahu.
Tři odlišné dějové linky z různých dob spojené záhadným místem se zvláštní, temnou energií. Autorka se inspirovala reálnými postavami i doloženými útržky osudů a k této inspiraci dotvořila zajímavé příběhy. Styl vyprávění se mi líbil, trochu mi chybělo nějaké závěrečné ukončení.
Knihu jsem četla za nocích trávených o samotě v karavanu pod horami (doporučuji pro perfektní vcítění se do situace) a přiznám se, že díky tomu na mě především Roubalův příběh působil děsivě. Asi že byl tak... (ne)lidsky reálný.
Je známo, že většina dobré cestopisné (především hikerské) literatury v češtině prostě nevychází (zato se nám roztrhl pytel stezkami Českem). Díky bohu za anglické vydavatelství Little Toller Books.
Čas od času se však nějaká povedená kniha objeví a tohle je přesně ten případ. Tim Voors mě prostě baví. jeho putování, psané myšlenky, filozofování, popis negativ i krás stezky, jeho kresby a fotky. Názory na život i na putování jsou mi velmi blízké, jeho první kniha Skvělá samota o PCT mě zaujala popisovaným prostředím, kdežto tohle putování Novým Zélandem mi přineslo především zajímavosti ve vyprávění o komunitě hikerů a lidských osudech.
"Ale minimálně jedna věc nás pojila - naše touha po nezávislosti. Po onom pocitu svobody, který člověk zažívá, když je plně soběstačný a všechno, co potřebuje, si nese na zádech. Když přestřihne pupeční šňůru a veškerá záchranná lana, která ho za normálních okolností drží, osvobodí se od společnosti a zažívá pocit čisté svobody daleko od veškerých soudů a očí ostatních. A to je velmi speciální pocit."
Laskavé i smutné příběhy psané s láskou k přírodě a ke zvířatům. Jen ten styl, ten mě bolel, vyprávění je vystavěno na přímé řeči, popisů a detailů málo. Občas jsem se ztrácela.
Pomalý děj, každodenní detaily ze života v "neturistické, pitoreskní, maloměstské, nerovné, nevěhlasné a nedokonalé Paříži", k tomu příjemně nezapomenutelný pobyt u pobřeží Bretaně (skvěle zachycen genius loci tohoto místa), přitom příběh v pohybu a hlavně velice sympatická a taková v dobrém slova smyslu obyčejná vypravěčka. Taková je asi polovina knihy (a klidně by pro mě v tomto duchu mohlo vyprávění pokračovat), než nastoupí jistá doba, změny a rozhodnutí, "neplánovaný" závěr.
Velice pěkný román, který jsem si vychutnávala větu za větou.
Těžké téma, známá problematika Sámů nastíněná v několika oblastech a ne úplně výrazný styl psaní. Přesto je v tomto odhadnutelném příběhu ukryto mnoho staré moudrosti, ať už jde přírodu, začlenění, úctu ke stáří, duchovno. Autorka přímo předestře opravdu jen vraždy sobů, nevraživost a popis událostí a nechá čtenáře přemýšlet a hledat ve zdánlivě obyčejných větách, popisech. Já jsem své našla.
Líbivé a blízké téma, jak jinak, knihy, staré město, melancholie, no kočka taky musí být, to je pravidlo knih s "knih"ou v názvu. Ale vše je povrchní, samotná zápletka i vykreslení postav, nic nejde do hloubky. Taky mám u podobných knih pocit, že se točí okolo několika málo profláklých děl (Pan Darcy posté). Podrůměrné, odpočinkové až trochu podbízivé čtení.
Finsko je jedinečná země a turisté mířící do Skandinávie často volí dramatické Norsko, kdežto "rovné" Finsko je pod jejich úroveň.... díkybohu. Tím si zachovává svůj jedinečný ráz a většina hikerů jsou místní Finové tolik hrdí na svu přírodu (po právu).
O knize jsem moc nevěděla, zaujala mě názvem a přebalem, takže sázka na nejistotu. Už v první kapitole jsem se zatetelila blahem při zjištění, že autorka žije v Severní Karélii ve městě Joensu, což je oblast, kterou jsem ve Finsku prozkoumávala jako první (a přímo v Joensu jsem se po týdnu putování o samotě v okolí jezer ocitla nečekaně v šoku na mezinárodním heavymetalovém festivale).
A čtenářské - nebo možná toulavé či finské srdeční blaho pokračovalo. Vypisovala jsem si z knihy téměř všechna malebně znějící slova originální finštiny a vracela se k jejich významu (nepřekvapivě mě nejvíce oslovila část o přírodě).
Samotná kniha je vtipně, zajímavě napsaná příjemným hovorovým stylem (četla jsem české vydání, což mě trochu mrzí, slovenštinu čtu velmi ráda). Autorčino zaměření a cítění přírody je mi velice blízké, nikoliv jižanské cítění, ale zimu ve Finsku jsem nezažila, takže kdo ví (a finské překapávané kafe taky miluji stejně jako samoobslužné kavárny, kde si člověk může hodiny bez vyrušení číst a dolévat "kahvi").
Velmi sympatické čtení, doporučuji.
Tři příběhy žen podobné nejen částmi života či vztahy s lidmi. To magické spojení s přírodou je popsáno výborně, stejně tak dějové linky se zajímavě proplétají a prolínají a popis míst a atmosféry různých časů se povedl. Náměty se opakují stejně jako osudy a pravda (a proto) jsou muži až na dvě výjimky popsáni nelichotivě. Nicméně násilí figuruje v osudech "divých žen" po staletí (vzpomeňme na naše procesy 17. století a jejich aktéry...)
Čtení jsem si velmi užila.
Krásná myšlenka i uvnitř skrytý příběh o zvonících cedrech (až mi přijde odněkud vykradený), strašné zpracování a z úst spoře oděné blondýnky, kterou v zimě zahřívá medvěd a krmí veverka (bohužel tu umělou načesanou madam z přebalu jsem nemohla dostat z hlavy a představy "divé ruské ženy"), zní jen málo uvěřitelně.
Dobré přírodní myšlenky zakomponované do jakéhosi moderního líbivého pojetí.
Co se knize nedá upřít - ovlivnila mnoho lidí k návratu do přírody a k zemi a k vnímání duchovního.
Atmosféra izolovaného ostrova, svérázné originální postavy a postavičky, jakási všeobecná laskavost a pocit domova, moudrost jednoduchého života - tohle se autorce povedlo.
Tohle se nepovedlo, cestopis nečekejte, asi se kniha měla jmenovat spíše 151 stezek po krajinách mého vztahu a hlavy. Výšlapy splývaly (samé hop na vrchol, foto na instáč, hlavně ať je výhled a nedejbože když jdeme jenom lesem či v mlze). Neustále opakování a literárně - vím, že Lucka není žádný Shakespeare, jak sama uvádí, ale tohle je dno. Jsem moc ráda, že v její (prozatím) poslední knize o Skandinávii je tato stránka (vlastně všechny stránky) mnohem lepší a vyspělejší.
A co se mi líbilo? Její lidskost a otevřenost, protože s tímto jít na trh...
Mám velmi ráda časosběrné projekty v literatuře a Baba z lesa mě hned zaujala názvem i anotací a dlouho se mi ji nedařilo sehnat.
Bohužel se mi v knize nepodařilo najít to, o čem mluví autorka v závěru (který měl být v knize přesunut na úvod, aby čtenář věděl, na co se od první stránky dívá). Některé fotografie jsou bravurní, jiné nicneříkající a celkově na mě kniha působí jako fragment a ne jako ucelené (časosběrné) dílo.
Přestože se podle mě autorce úplně nepodařilo přenést do knihy jedinečnost příběhu a osobnost Baby z lesa, velmi oceňuji každého, kdo zachycuje zapomenuté příběhy a osudy lidí z hor.
Lucku Kutrovou mám ráda pro její mnohaletou pomoc útulkům a věřím, že její přednášky jsou skvělým "výbuchem" energie, ale přiznám se, že mě její předešlé knihy neoslovily (a většinou je po pár stránkách odložila).
S touto je to jiné, čtení jsem si užila, dohledávala navštívená místa a zajímavosti. Je to určitě díky Skandinávii, ale i celkové vnímání cesty a styl psaní se trochu změnil. Prostě nekomplikované, upřímné, často vtipné čtení nejen pro milovníky chlupů. (Ale hlavně pro ně).
"V životě občas promrháme celé hodiny a pak stačí jedna sekunda, která nám obrátí celý život."
Měla jsem to štěstí navštívit staré sloupové kostely v norském Urnesu a Borgundu, neuvěřitelná práce. I díky tomu jsem si román Zvon v jezeře užila včetně stavitelských a architektonických popisů, k tomu příběh zvonů opředených legendou i samotný přesunu kostela a s tím spojené osudy lidí. Velmi se mi líbila mystická stránka děje, popis staré norské osady i vnímání obyvatel. Samotné zvraty a události jakoby nebyly popsány napřímo, spíše ze vzpomínek retrospektivně, což sice ubírá na akčnosti, ale nějak to do celkového působení příběhu zapadá. Jen ty závěrečné kapitoly mi přišly uspěchané, nedovyprávěné. A i když má kniha hustě popsaných 478 stran, přijde mi to jen jako část nebo nástin příběhu, ráda bych se ztratila v ještě detailnějších popisech.
Celkově je to velice pěkný román.
Gary Snyder. Legenda tuláků, filozofů, ekologů, ztracených a hledajících... jeho osobnost mi imponuje, ráda čtu články o něm i komentáře k jeho knihám, které mi dávají jistotu, že to bude 100% spřízněné čtení.
Není.
Jeho poezii chápu, ale necítím, nedostanu se do hloubky. V mých 20 letech s první knihou od Garyho jsem si říkala, že ji nebudu hodnotit a časem (věkem) pochopím... a po dalších 20 letech jsem na tom s tímto výborem poezie s krásným názvem stejně.
Kdo ví, třeba jednou za dalších x let ke mně Píseň pro medvěda promluví. Zkoušet to budu dál.