pajaroh komentáře u knih
Knihy J. Harrisové mám ráda pro jejich atmosféru, prostředí a krásné, osobité postavy, jen se vždy děsím přeslazeného závěru.
Ve Zlodějce jahod je tajemně zlověstná atmosféra, očekávání a propojení do mystických světů ještě více zdůrazněno, postavy z předchozích knih se vyvíjejí, dospívají, stárnou... a i ten závěr se povedl. Jak mně byla záhadná Morgane sympatická. Za mě jedna z jejich nejlepších knih.
Život a vydří zázraky je milé "dílko" plné popisů anglických klikatých cest a domků, ale literární zázrak to není. A to mám krajinu Devonu i vydry velmi ráda. I tato třetí kniha Hazel Prior prostě neurazí ani nenadchne, popisy pěkné, děj a závěr drhne.
Už poněkolikáté jsem u knih Jana Štiftera podlehla krásnému grafickému zpracování, i když vím, že se s autorovým stylem míjíme. A už poněkolikáté jsem zklamána z povrchního zpracování jinak hlubokých témat, časů i míst. A přes opravdu povedené ilustrace Ditty Kůtové (které by zasloužily nejvyšší hodnocení) je pro mě prostě obsah důležitější než forma.
Výborně zpracovaná antologie mýtů a pohádek severu. Ilustrace Ully Thynell a grafické zpracování text skvěle doplňují, tedy obrázky jsou nosnou částí některých kapitol, vypovídající více než text. Část Putování se mi líbila nejvíce.
Poeticky vyprávět o válce a tragických osudech, to umí Narine Abgarjan bravurně. Popisovaná rovnováha mezi lidskými činy - krutost i laskavost, stejně jako vykreslená atmosféra horské vesnice a okolní příroda jsou základním pilířem autorčiných knih. Její styl psaní, propojení příběhů i výběr témat se mi moc líbí a velmi osobní závěr celkový pocit z knihy ještě zdůrazňuje.
Silné svědectví o jediném životním rozhodnutí a jeho následcích. Strohý styl vyprávění zvýrazňuje autentičnost. Ta dospělá životní část je hodně zkrácená, samotnou by mě zajímalo více detailů, nicméně je to velmi nezapomenutelný příběh.
Zajímavý debut inspirovaný skutečnými událostmi a o aktuálním tématu. Trochu zbytečná mi přišla vztahová zápletka a konec se doslova ztratil, ale celkově se kniha četla (navzdory tématu) lehce a to je taky někdy fajn. Uvidíme, jak se autorka nadále vymezí.
Jednou za čas je potřeba zpomalit, přečíst si Ztracenou duši a počkat na tu vlastní.
Líbivý příběh o rostlinách a "jejich lidech", jehož hodnotu snižují milostné zápletky a ženské natřásání, ploché černobílé postavy i neoriginální zvraty v ději. Líbilo se mi závěrečné propojení obou dějových linek a pěkná je grafická stránka knihy, jinak je to za mě nevyzrálé dílo.
Aby se mi zalíbila sbírka povídek, to už musí napsat jo výborný spisovatel, což Ljudmila Ulickaja bezpochyby je. Nejvíce se oslovila střední část, která se opírá především o nostalgii a lidskou laskavost. Závěrečná část byla pro mě slabá, asi jako když rozkouskujete krátkou povídku na ještě kratší povídky...
Stará "normandská" Anglie a současné Švédsko, mé dva duševní domovy. Přesto mám ze čtení rozporuplné pocity, příběh mě ze začátku nudil, postupně mi příběhy začínaly dávat smysl, přestaly mi vadit citové výlevy (v obou dějových linkách) a soustředila jsem se na to podstatné, co vyprávění přináší, jak se osudy navzdoru času proplétají jako kořeny. Možná za mou počáteční nespokojenost může osobní rozpoložení, nu knihu jsem z velké části četla po cestách Anglií (teď už téměř bez lesů) na pobřeží plném starých hradů postavených Normany a to mi sedlo. Po dočtení mám pocit, že kniha obsahuje mnoho krásných myšlenek, nápadů a popisů (hlavně pocitů v přírodě), ale také prázdná místa.
Přebal je nádherný.
"Některé věci jednoduše nikdy nepochopím, a to nejlepší a nejmoudřejší, co můžu udělat, je prostě je přijmout. Můžeš tomu říkat rezignace, jestli tě to uklidní. Ale ujišťuji tě, že to má pramálo společného s prohrou."
Kolik je v dnešní době dostupných ručně vyráběných krásných knih, u kterých forma vypráví téměr jako samotný obsah?
Příběh je smutně krásný, baladický, jako život. A jistým způsobem jednoduché i hluboké vyprávění je doplněno velmi pěknými ilustracemi.
Určitě není jen pro děti a mládež, i když věřím, že bych si ho i tehdy oblíbila (byla jsem divné dítko milující Erbena).
Zajímavé povídání o tichých místech Novohradských hor. Pro mě trochu krátké, rychlé, jako ukázka plánované knihy... věřím, že se o těchto končinách dá povídat mnohem více a čtenář se nudit nebude. Na druhou stranu, vše potřebné ve svých knihách Lesní eseje a Lesní glosy poeticky zachytil Josef Kroutvor, kterého autor vícekrát vzpomíná (a které opravdu doporučuji).
Takže tuto knihu vnímám spíše jako osobní poctu několika oblíbeným místům Jana Štiftera než ucelené povídání. Pěkně psanou a fotograficky zachycenou poctu.
Příjemně a zajímavě napsaný román o části života Astrid Lindgrenové, ve kterém je především zachycena její silná, na první pohled všední (kdepak) osobnost s mile dětskou duší. Popisy nejdou úplně do detailu či hloubky, ale u tohoto tématu mi to nijak nevadilo, naopak, bylo to odpočinkové čtení podobné dobrému popovídání si u kávy. A to švédské prostředí je velké plus navíc.
Výborně zpracovaná mytologie severských národů. Příběhy jsou převyprávěny velmi čtivě, jednotlivé části obsahují úvodní informace o konkrétním národu, v textu je mnoho zajímavých informací, odkazů na osobnosti a grafická stránka s ilustracemi je prostě krásná.
Nives, o čem to bylo? To přátelství se zhypnotizovanou slepicí z anotace se mi moc líbilo. Ale slepici byl dán v knize malý prostor a oproti ostatním postavám to byla sympatická osobnost. Od začátku telefonického hovoru mě to bavilo méně a méně...
Prve se musím přiznat, že jsem nevěděla o reálné kauze, která tuto knihu inspiruje, jednoduše mě zaujala anotace.
Nepatří mi hodnotit tu nebo onu stranu, pouze knihu.
Líbí se mi, že příběh není jednostranný, ukazuje dobré i špatné vlastnosti, jednání a pohled všech zúčastněných. Vcelku trefně je zachycen obecně trend "euroindiánství" a různých alternativních směrů, ze kterých si určití lidé vezmou jen to, co jim pasuje, používají to jako omluvu a jiná pravidla pro ně neplatí...
Naprosto zbytečné mi přišly detailní sexuální scény, jejichž popis by se hodil do pornočasopisu. Také autorův styl a výběr slovních spojení občas zabolí.
Vzhledem k velmi soukromým detailům a skutečnosti, že lze jednoduše dohledat reálné osoby, se nabízí otázka, zda není tento příběh daleko, daleko za hranicí spisovatelské etikety (zmínka o inspiraci skutečnými událostmi bez jakéhokoliv podrobnějšího vysvětlení v knize nepomáhá).
Ráda bych věřila v nějaké zamýšlené poselství knihy, ale osobně mi to přijde jako podobné obohacení se na starším mediálním případu, jakého se dopustila s Lesem v domě paní Mornštajnová.
Ta délka knihy byla "tak akorát", abych ji dočetla a neodložila. I když je téma i prostředí zajímavé, autorův mdlý, nevýrazný styl mě opět uspal do čtenářské nespokojenosti.
Velmi zajímavé osobnosti i nastíněná témata, ale samotné rozhovory krátké, spíše jen jako ukázka nebo práce do časopisu než plnohodnotný knižní rozhovor jdoucí do hloubky.
K některým knihám má cenu se vracet. Školu malého stromu jsem poprvé četla hned po jeho českém vydání, v době, kdy jsem mnohé nechápala, ráda odsuzovala a stále někam spěchala. Chtělo to dozrát. Po letech po druhém dočtení mám pocit, že je v ní řečeno vše potřebné navzdory nedlouhému textu a jednoduchému dětskému pohledu. Ráda bych se dostala k původní neosekané verzi.
Přírodní moudrost a filozofie... vše potřebné bylo řečeno. Teď je třeba žít Cestu.