Žít dál
Narine Abgarjan
Žít dál je sbírka povídek zasazená do prostředí arménského městečka Berd, ležícího nedaleko hranic s Ázerbájdžánem. Autorka v jednotlivých příbězích skládá pestrou a mnohovrstevnou mozaiku rodného města poznamenaného první válkou o Náhorní Karabach a jejími tragickými následky. Berd, obklopený majestátnými horami, má vše, co je potřeba ke spokojenému životu – útulné kamenné domy, zeleninové zahrady i ovocné sady. Obyvatelé žijí svými každodenními radostmi i starostmi, vaří tradiční jídla, sbírají med, pečou chleba, tkají koberce a vychovávají děti. Každého z nich však válka nějakým způsobem poznamenala – vyhnanstvím zdomova, ztrátou někoho blízkého, fyzickým či psychickým zraněním. Každá z postav žije s traumatem, které jí válka zanechala. Ale lidé žijí dál. Aby oplakali mrtvé a nesli dál jejich památku. Aby pomáhali těm, kteří pomoc potřebují víc než oni. Protože život vždycky zvítězí nad smrtí.... celý text
Přidat komentář
Po přečtení anotace se mi do knihy moc nechtělo, ale o to větší překvapení mi přinesla. Povídky o důsledcích války o Náhorní Karabach jsou totiž napsány tak zvláštně - mísí se v nich smířlivost, odhodlanost, nádhera divoké přírody s brutalitou lidské nenávisti, válečnými traumaty a všudypřítomnou smrtí.
.
Z povídek vás bude chvílemi mrazit, ale jindy se zase dojmete, ale vždy na hranici literárního vkusu. I přes tíživé téma je styl psaní konejšivý a je velmi blízký magickému realismu. Jsou tu nádherné lyrické pasáže a nejkrásnější jsou pro mě ty, které popisují zdánlivě jednoduché věci - vaření tradičního jídla, tkaní koberce, výčet potravin ve spižírně. Vedle lidského pekla války je tu zlatavá plástev medu, modrá obloha, tiché hory a mlhavá údolí. Abgarjan svojí knihou říká pokorou a nikoli patosem, že lidské dobro přetrvá navěky. Chtělo by se říci: překvapivě krásná kniha navzdory tomu, že je o válce.
Témata autorky jsou vážná, závažná, těžká až tragická. Přesto její příběhy působí nějakým zvláštním kouzlem optimisticky. Ačkoliv byl pro mě sled povídek trošku matoucí, emocím neubral na síle, ničemu to nevadilo. Poselství bylo předáno. Autorka mi dala pocítit hrůzy války naplno, ale způsobem, který jsem v žádné jiné knize nenašla. Taková lidskost! Asi proto, že všechny postavy, ač ztratily hodně, nebo všechno, žily dál důstojně a hlavně pomáhaly druhým. Skvělá, báječná kniha!
Kniha přečtena na doporučení. Autorka mě nadchla. Přes nelehké téma je to kniha, která má na mnoha místech překrásné poetické popisy (nebojte, ne moc dlouhé). Citlivě napsané a postavami propojené povídky v člověku zanechají hluboký dojem. Oceňuji, že cílem není vyvolání velkých srdceryvných emocí. S klidným svědomím mohu říct, že už dlouho jsem nedržela v ruce tak dobrou beletrii.
Knihy Narine Abgarjanové mám moc ráda. Všechny charakterizuje nádherný poetický jazyk (zde jistě patří dík i překladatelce, paní Kateřině Šimové).
V povídkách Žít dál jsem ale poprvé měla při čtení tak silný pocit "přiškrceného srdce" (výstižné spojení ze str. 116), že jsem chvílemi dokonce uvažovala, jestli knihu neodložit... Nedala jsem se, dočetla do konce, ale musím přiznat, že lehké čtení to nebylo. Člověku zůstává rozum stát, když si uvědomí, že nejde o žádnou fikci, ale o realitu, která se navíc (bohužel) stále dokola opakuje a mnohým obyčejným lidem působí četná zranění na těle i na duši.
Souhlasím s výrokem uvedeným níže (autor: gbrgbr), že jde o knihu, kterou doslova bolí číst.
I přesto za přečtení jednoznačně stojí.
Jestli umí někdo psát poeticky o válce, pak je to Narine.
Tragedie jednotlivých rodin zachycené mezi slovy o ranních mlhách, učesaném nebi pro svítání a poprašku hvězd na noční obloze.
Až nemůžete věřit, že se děly takové krutosti jako se děly a dějí stále. A potom chytí nepřítele, zajmou jej a zjistí, že je to ještě téměř děcko. Tuhle krutost na obou stranách nikdy nepochopím.
" Nunik si často představovala svět, který teď obývají bratr s matkou. Teče tam řeka Gjandžačaj, v kamenných sklepech kvasí polosladké víno a na policích dozrává průsvitné kaki - poslední dar odchazejícího slunce -, zdrženlivě tam vyzvání zvon protestantského kostela - Němce za druhé světové války vysídlili do Kazachstánu, ale kostel nestrhli a tak tam zůstal stát, mlčenlivý, se zatlučenými okenicemi a dveřmi. Jediná cesta vedoucí do tohoto milosrdného světa tonula v houští ostružiní a mohutné platany, shrbené věčně dujícím větrem, nad ní semkly své větve a proměnily ji ve stinnou alej.
Nunik věděla, že se tam jednou ocitne také. Trpělivě a důstojně čekala na příchod smrti. Nepospíchala, ale ani nelpěla na životě. Občas, když provázela pohledem sokola, který tu vzácně křižoval nebe, na okamžik strnula s pohledem upřeným kamsi vzhůru, jako by čekala na nějaké znamení, ale pak s povzdechem sklopila oči. K Bohu už se s prosbami neobracela. "
Brilantní vypravěčský styl autorky, o hrůzných zvěrstvech války prolnutých idylickými vzpomínkami na rodnou Arménii.
Když se dívám na obrázek té malé vesničky pod Kavkazem , těžko se mi chápe, proč tu lidé nedokáží žít v míru, v souladu s přírodou ....
V této knize vystupuje množství postav s originálními jmény - jsou tu ti, co přežili, ale také vzpomínky na ty, co už tu nejsou ....
I když téma je velmi smutné, autorka dokáže vyprávět bez odsouzení, ona pouze podává svědectví o tom, co mnozí z nás neznají ....
A symbolem naděje je tu dítě - v první povídce je jeho tragická ztráta - ale v závěru se rodí nový život jako naděje pro to, za co stojí žít dál....
Tady se mi líbily všechny povídky, které se provázaně skládají do románu ....
a utkvěla mně povídka Srdce - které bolí po ztrátě milovaného člověka ....
Poeticky vyprávět o válce a tragických osudech, to umí Narine Abgarjan bravurně. Popisovaná rovnováha mezi lidskými činy - krutost i laskavost, stejně jako vykreslená atmosféra horské vesnice a okolní příroda jsou základním pilířem autorčiných knih. Její styl psaní, propojení příběhů i výběr témat se mi moc líbí a velmi osobní závěr celkový pocit z knihy ještě zdůrazňuje.
"Rychlé houstnoucí nebe semkne nad údolím studené dlaně, poblikávají hvězdy a každá z nich je něčí zlomené srdce."
"Bylo ohromné ticho, oblaka se dotýkala země, vzduch byl němý a těžký jako horká duchna napěchovaná peřím, nedalo se nadechnout ani vydechnout."
Žít dál je kniha, kterou bolí číst. Plná příběhů, které jsou sice nádherně napsané, ale protkané smutkem, nicméně nakonec navzdory všemu plné naděje.
Žít dál je povídková kniha, kterou člověk čte se staženým hrdlem a slzami na krajíčku. Povídky jsou takovou směsicí krásy, smutku a hrůzy zároveň... velkolepá krása krajiny, okolních hor, nádherný broskvový sad, sem tam recept na tradiční arménské jídlo, na které se čtenáři sbíhá slina, poklidné výjevy z běžné péče o domácnost....a v dalším odstavci bolest, trauma, hrůza a děs, které si jednotliví obyvatelé Berdu odnesli z válečného konfliktu.
Narine Abgarjanová mě opět nezklamala, povídky vypráví o krutém životě, ale jsou nádherně napsané. Kniha Vás chytí za srdce.
Od arménské autorky Narine Abgarjanové jsem loni četla román Čtyři ženy a jeden pohřeb, který se mi moc líbil. Když se mi tedy do rukou dostala novinka Žít dál, tak jsem věděla, že si od ní určitě musím přečíst něco dalšího.
Žít dál je povídkovou sbírkou, která vás přenese do arménského městečka poznamenaného první světovou válkou. Všechny texty tvoří jakousi mozaiku, která vám přiblíží, jak se tamním lidem žije, co po válce prožívají a jak se vyrovnávají s traumaty, která v nich válka zanechala.
Při čtení jsem se do arménského městečka skutečně přenesla, autorka mě svými popisy okouzlila a atmosféra udělala také své. Čím více máte z knihy za sebou, tím více se vám dotváří obraz celého místa. Samozřejmě se mi některé povídky líbily více, jiné méně... ale jako celek to bylo vlastně moc fajn čtení.