Teorie zmizení
Lucie Brejšová
Marie žije ve čtvrti Belleville, kde se narodila Edith Piaf a kde na patnáct Pařížanů připadá jedna pekárna. Své dospělé děti vídá o víkendech, ztřeštěnou kamarádku Evu ve čtvrtek a na výstavy chodí s Monikou, kolegyní z překladatelské agentury. Závislost na italské kávě a rebarborových dortících neřeší, partnera si nehledá a poklidný život padesátnice si zpestřuje čtením cestovatelských časopisů a sněním o dalekých krajinách. Až do dne, kdy se rozhodne ze svého života zmizet. „Zbláznila ses?!“ vyhrkne Eva, když jí dojde, že si její nejlepší přítelkyně nedělá legraci. Ano, Marie se možná zbláznila. Ale možná taky ne. Co ji přivedlo k tak šílenému rozhodnutí? Proč se odhodlala utéct z milovaného domu, vzdát se své rodiny, zázemí i zaměstnání a zinscenovat vlastní smrt? Psychologický román o hledání hranice mezi svobodným rozhodnutím a egoismem, o spodních vodách mezilidských vztahů a o obsesích, které nám nedovolují žít.... celý text
Přidat komentář
Chápu všechno, nad čím se autorka v knize zamýšlí. Myslím, že každý kdo už překročil určitý věk, alespoň něco z toho určitě někdy řešil také. A pokud ne, upřímně mu závidím. Ale tohle řešení, ačkoli mu v zásadě rozumím, je na mě přesto přehnaně a zbytečně radikální. Navíc nemůžu říct, že by to bylo napsané vyloženě čtivě. Zase tak moc se tam toho neděje, a kdyby byla kniha o polovinu kratší, možná by jí to prospělo.
„Vím, jak chci žít: svobodně. Jenže svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“
„Děsí mě představa, že se jednou otočím a spatřím život plný planých slibů a platonických snů.“
(SPOILER)
"Hledala jsem poznání a našla pokoru, hledala jsem prožitek a našla mír. Hledala jsem svět a světem jsem se stala."
Za mě to nebyla kniha, která vás okamžitě vtáhne do děje. Upřímně většinu času jsem si říkala, proč má tak vysoké hodnocení a pak najednou se to stane a vy pochopíte a pochopíte možná i něco víc. O strachu, o smrti, o životě, snech a plánech a času, jak málo ho všichni máme a přesto s ním plýtváme, jako s neobyčejnější věcí na světě.
"Nezáleží na posledních momentech. Záleží na celku, na vztahu jako takovém, na obyčejných událostech, na všedních nedělních obědech, při kterých nikdo neodjíždí a nikdo neumírá."
Vynikající kniha. Téma, které řešíme věky věků. Jak moc má rodina držet spolu, aby to někdo nezačal považovat za vlezlé nebo naopak, že se nezajímáme. Být rodičem malých dětí je role víceméně jasná, ale být rodičem dospělých dětí? Marii zarazila výčitka své dcery, že ona je příčinou jejích trablů. Osobně zažívám opačný stav a řeším v sobě vztah s matkou, pro kterou jsem stále malé dítě, které nic neudělá správně a zmítám se v kruhu výčitek, vděčnosti a jakousi povinností.
Marie se rozhodla pro hodně radikální řešení, v epilogu zjišťujeme proč. Naprosto jí rozumím, ale jít touto cestou by dokázal jen málokdo.
Ale kdy jindy si plnit svá přání, své sny, když ne v tomto životě. Jiný už mít nebudeme. Někdy prostě musí být být člověk sobec. Ale musí si to umět sám před sebou obhájit.
Rozhodně doporučuji, smekám před autorkou a jen škoda pár chybek v textu.
"Toužila jsem odjet, strašně moc, a vidět fascinující svět. Při běžném koloběhu člověk rychle stárne, na cestách se stává nesmrtelným. Chtěla jsem se té nesmrtelnosti dotknout.
Toužila jsem po cestování a cestovala jsem tři intenzivní, zamilované roky. Mým průvodcem, trýznitelem i milencem se stal samotný svět. Chtěla jsem zjistit co se skrývá za obzorem, a objevila obzory, na které mě nepřipravil žádný cestopis, ani dokumentární pořad. Poznala jsem nejchudší oblast Bangladéše i mrakodrapy, odkud hongkongské bankovní pobočky určují směr, jakým se planeta Země bude točit. Navštívila jsem chrámy všech náboženství a okusila nejlahodnější i nejodpornější jídla, jaká si člověk může představit, i ta co si nepředstaví. Setkala jsem se s cestovateli, zloději a šarlatány, sdílela dobré i zlé s novými přáteli, vše kromě kontaktních údajů. Strávila jsem překrásné momenty, které nezachytila jediná fotografie. Na cesty jsem se vydala chudá a dnes jsem boháč s prodřenými kalhotami. Hledala jsem poznání a našla pokoru, hledala jsem prožitek a našla mír. Hledala jsem svět a světem jsem se stala."
Marie žije v Paříži, je jí padesát a přichází pandemie Covid a s ním i protipandemická opatření. Má dospělé děti, dceru Catherine a syna Noé. Ovdověla už dávno. Pracuje jako překladatelka, překlady jí posílají na mail. V podstatě nemusí vycházet z domu. Ale to se nedá vydržet.
Má hodně času na přemýšlení. S dětmi se vídá o víkendu, se svou kamarádkou Evou ve čtvrtek. Její život je až příliš nalinkovaný a předvídatelný. Navíc už ho spoustu let uzpůsobuje dětem. Přes 20 let, od té doby kdy nastoupila do vlaku s názvem rodičovství.
Catherine se o Marii bojí až příliš, má velkou úzkost z její smrti. Bojí se, aby se nenakazila covidem, zakazuje jí určité věci, po dlouhou dobu si jen volají. Marie začne vzpomínat na svoje sny. A zrodí se jí v hlavě plán. Trochu bláznivý a odvážný plán. Zmizí ze světa jako Marie. Umře. Zinscenuje svoji smrt a Eva jí s tím má pomoct…
Jak to dopadne? Povede se to? Co její děti a jak jim to vůbec může udělat? A jaké důvody a pocity má Marie?
Psychologický román, který mi na začátku knihy nešel číst. Stále to nebylo ono. Abych po 100 stránce už jen četla a četla a zůstala s pusou dokořán. Opravdu mají ostatní právo na náš život? Přestože je to rodina, která nás miluje, ale svým způsobem i omezuje. A každý potřebuje svobodně dýchat.
Za knihu k recenzi moc děkuji @knihcentrum.cz, #spoluprace.
Sonda do nitra ovdovělé ženy, které od mládí s láskou řídí život její nejbližší. A někdy je jimi také láskyplně manipulována. Když hlavní hrdince Marii jednoho dne sdělí dcera důležitý poznatek, něco se v ní zlomí. A pak začne jednat... zdánlivě absurdní řešení celé situace, které má svou logiku. A nečekané vyústění...
Marie je padesátiletá žena žijící sama v Paříži. Děti Noé a Catherine už jsou dospělí lidé mající svoje životy a manžel už před spoustu lety tragicky zemřel. Marie si tak nějak žije svůj poklidný život. Do toho přijde pandemie, nálada mezi lidmi nic moc a Catherine vysloví něco, co Marii přinutí přemýšlet - nejen o svém životě, ale také o Catherine. Rozhodne se tedy zmizet všem ze života. Je přesvědčena, že tím dá svobodu nejen sobě, ale i dceři. Je její chování sobecké a kruté nebo to opravdu dělá pro sebe a Catherine?
Marii jsem fandila a dokázala jsem pochopit její rozhodnutí. I když tedy nevím, jestli bych to zvládla udělat být na jejím místě. Prožívala jsem s ní nejistotu a obavy před touto situací, která se víc a víc blížila. A rozuměla jsem tomu, že do smíchu ji vážně nebylo. Opravdu už nikdy neuvidí svoje děti a přátele? Vážně to tak chce?
Celá kniha je velmi silný příběh - především ten konec. Ale taky plný dobrého jídla a spousty zajímavých myšlenek. Tempo je pomalejší, ale o to víc si ji čtenář užije. A určitě si každý položí otázku - dokázal by zmizet jako Marie?
Dokázali byste obětovat sami sebe a zmizet?
Právě jsem dočetla a musím říct WOW!
Takový příběh jsem nečekala, anotaci jsem si úplně zapomněla přečíst a postupem doby jsem si při čtení říkala, že mi kniha sedí jak pr… na hrnec.
Padesátileté Marii jsem naprosto rozuměla, i když úplně nesouzním s jejím řešením “krize, nebo slepé uličky, jak chcete, tak jsem obdivovala její odvahu k danému řešení. Klobouk dolů.
Prostřední pasáž knihy, kdy se do knihy vkrade pandemie covidu mi přišla lehce zdlouhavá, ale asi to tak mělo být, abychom pochopili smýšlení i život hlavní hrdinky.
Autorce rozhodně tleskám za velmi čtivý styl psaní, sympatické postavy a krásně bohaté a barvité popisy Paříže i bretaňského pobřeží. Chvílemi jsem měla pocit, že se tam toulám spolu s Marií.
Nemůžu jinak než knihu doporučit. Na dlouhé podzimní i zimní večery.
TEORIE ZMIZENÍ román, který mě uchvátil stylem vyprávění a překrásnou ručně malovanou obálkou. Autorka mi už v minulém románu předvedla, že psát umí a její příběhy jsou nezapomenutelné. Na Město nad městem, které se odehrávalo v Brazílii vzpomínám dodnes.
Tentokrát jsme se s překladatelkou Marií usídlili v Paříži v dokonalém bytečku, který by sám o sobě mohl vyprávět jeho historie byla úžasná. Marie v něm prožila krásné, ale i zlé chvíle. Po náhlé smrti manžela zůstala na své dvě děti sama. Byla, ale silná a všechny překážky překonala. Její děti už jsou velké, obě mají svůj život a Marie je na ně pyšná.
Kniha je rozdělena do tří bloků, každý má svůj smysl. Mě naprosto nadchl hned ten první. V tomto stylu bych mohla číst a číst donekonečna. Moc se mi líbil Mariin život, i když byla sama, bez přítele nebo manžela, uměla si život užívat. Se svou kamarádkou chodily po kavárnách, restauracích, ale i malých výletech po Paříži. Jako překladatelka pracovala online, a její práce byla vlastně jejím koníčkem.
Pak se dostáváme do druhé části, kdy nám děj nabourá epidemie covidu a začne být horko. Marie přemýšlí co by se stalo, kdyby zemřela…
Dále bych asi nic nepsala, nechci toho prozradit moc, protože chci, abyste si příběh užili stejně jako já.
Počítejte, ale s tím, že tento příběh je pomalejší, ale za to čtivý a dokonalý. Konec mě dostal, ale totálně! Čekala bych cokoliv, ale tohle fakt NE! Nesouhlasím s koncem, ale za to oceňuji originalitu a toho si na knize cením nejvíc. Moc jsem si příběh užila a určitě se k němu někdy vrátím. Tento poklad bude mít v mé knihovně čestné místo. Děkuji za neskutečný zážitek.
Pomalý děj, každodenní detaily ze života v "neturistické, pitoreskní, maloměstské, nerovné, nevěhlasné a nedokonalé Paříži", k tomu příjemně nezapomenutelný pobyt u pobřeží Bretaně (skvěle zachycen genius loci tohoto místa), přitom příběh v pohybu a hlavně velice sympatická a taková v dobrém slova smyslu obyčejná vypravěčka. Taková je asi polovina knihy (a klidně by pro mě v tomto duchu mohlo vyprávění pokračovat), než nastoupí jistá doba, změny a rozhodnutí, "neplánovaný" závěr.
Velice pěkný román, který jsem si vychutnávala větu za větou.
Marie, obyčejná pařížská překladatelka, se rozhodne pro neobyčejný krok – zmizet. Zinscenovat vlastní smrt a začít nový život. Je to šílenství nebo osvobození? Psychologický thriller Lucie Brejšové vás vtáhne do víru otázek o smyslu života, mezích svobody a síle mateřské lásky. Proč se rozhodla opustit všechno, co zná? Co ji k tomu dovedlo? Tato kniha vás donutí přemýšlet o tom, co byste udělali vy, kdybyste se ocitli na jejím místě.
„Teorie zmizení“ je fascinující a zároveň děsivá. Lucie Brejšová bravurně rozplétá Mariinu psychiku a nabízí nám pohled do světa, kde se svoboda a osamělost prolínají. Je to kniha, která nezapadne do škatulek běžných románů a přinutí vás přehodnotit vlastní život. A přestože se jedná o příběh o útěku, je to také příběh o návratu k sobě samé a hledání toho, co je pro nás opravdu důležité.
Kdo z nás si někdy nepřál zmizet? Vytrhnout se ze všech závazků a očekávání a bez ohledu na následky opustit svůj dosavadní život? Málokdo takové myšlenky však zrealizuje tak chladnokrevně a precizně jako protagonistka Teorie zmizení. Marii, ženu ve středních letech žijící v Paříži, k tomu na první pohled dovede každodenní rutina a monotónnost dní, zesílené pandemií covid-19. Vymyslí tak svou Teorii zmizení a člověka až do posledních stránek děsí přímočarost, s jakou ke svému plánu přistupuje. Podaří se jí to?
Lucie Brejšová ve svém druhém románu skvěle rozpracovala myšlenku, jak úmorné může být pro někoho vědomí toho, že život bude dál pokračovat přesně tak, jak doposud: klidně, s odrostlými dětmi, se zavedenou prací, známým prostředím a osvědčenými rituály. Co když to v určitou chvíli přestane stačit?
Většinu čtení jsem knihu měla za „skvělé prázdninové čtení“, a její (byť na můj vkus uspěchaný) těžký konec ve mně dozníval ještě mnoho dní po jejím zaklapnutím.
“Co když musí nejdříve něco odejít aby něco nového mohlo přijít?
První část knihy je takové pařížské And Just like that.. alespoň tak si překladatelku Marii představuji. Padesátiletou francouzky šik ženu, pracující u laptopu, pobíhající po uličkách Paříže, kávičky a obědy s nejlepší kamarádkou Evou, výlety po okolí a jejíž jedinou Pain je pain au chocolat :)
Ta první část mě bavila neuvěřitelně moc. Autorka stejně jako u první své knihy dokáže přenést atmosféru místa na papír tak jako byste tam byli. Miluju. Takhle to pro mě mohlo být celou knihu a mizet se vůbec nemuselo. :)
Jenže výčitky, strach a přehnaná péče dcery společně s nástupem covidové pandemie donutí Marii uvažovat nad svým životem. A nejprve šílený nápad zmizení z povrchu zemského a inscenace vlastní smrti se začnou stávat skutečností..
S nástupem covidu v knize, který mi při čtení tak jako v životě vzal tu francouzskou pohodu, kavárny a cestování jsem měla strašný problém. Stejně tak s celým tím nápadem zmizet. Mé racionální já pracující navíc ve zdravotnictví mě nutilo přemýšlet nad tím, co všechno by Marie musela udělat aby to klaplo. Ale každá moje námitka byla vzápětí rozmetena autorkou. Měla to opravdu dobře promyšlené, takže nemám moc co vytknout. Sakra.
Jen pořád prostě nevěřím, že by tohle někdo udělal sobě a svým dětem. Už je nikdy nevidět..
Závěrečný epilog byl dojemný a po dočtení jsem knihu zavřela a pohladila. To dělám vždy, když mě kniha tak hezky zasáhne u srdce.
Líbila se mi a všechny nesrovnalosti, které mě štvaly budiž odpuštěny. A Vám, pokud se necháte bez velkého přepřemýšlení unášet, se bude líbit taky.
Tak to jsem nečekala, je to docela síla, tenhle příběh o překladatelce Marii. Nejprve vše poklidně plyne, Marii poznáváme přes její současný život a vzpomínky, přání a obyčejné všední zážitky (o tom, jak Marie vypadá se dozvíme malinko a je na každém, jak si ji při čtení představuje). Prostě Marie je fajn, něco překonala a dost toho dokáže, její domeček úžasný, děti, práce, kamarádka a nějaké ty starosti - a pak to přijde, ten nápad... s tím jsem měla problém. Ale zase přidal do děje napětí a situace téměř akční (není to však thriller). A nakonec... no, přečtěte si, doporučuji. Knížka je psaná zajímavým stylem, to mě moc bavilo, nebylo to jen obyčejně odvyprávěné (i proto dávám plné hodnocení). Pro ty, kdo znají Paříž (já ne) to má ještě další plusy. Mě potěšil Mariin pobyt v Bretani na začátku knihy, vzbudil ve mě jistá očekávání…
(V knize je pár chyb ve slovech, i hrubek - to je ostuda pro nakladatelství).
Cílovka, podle všeho asi jsem, ale bohužel to šlo nějak mimo mě. Autorce dám ale ještě šanci, když něco napíše.