Maigret a zámecký pán

26.12.2023

Príjemné čítanie, typicky francúzske: atmosféra je vynikajúca, no z logiky si autor ťažkú hlavu nerobí :-)

30.07.2023

Tuto knihu jsem četla již kdysi před let, ale už jsem od té doby stačila kompletně zapomenout obsah i pointu. A tak bylo na čase si to připomenout.
Zdá se mi, že Maigretovy obecně jsou takový ten typ detektivek, které mají pomalejší tempo a víc než akční, bombastické, nečekané a šokující zvraty tu hraje roli vyšetřování. Pomalé, postupné hloubání komisaře Maigreta - rozvážné a založené na instinktu, pozorování a zkušenostech. A to najdete i v tomto konkrétním případu.
Na malém prostoru, co do počtu stran, se tu rozvíjí vcelku klidný příběh odehrávající se kdesi v zapadákově dusícím se v lením vedru. Přitom nelze říct, že by si Maigret vycucal řešení případu z prstu a měl to postavené na ničem. Autor jednoduše nepotřebuje akční přestřelky a honičky v autě, aby napsal solidní detektivku založenou na chytrosti a poctivém starém klasickém vyšetřování. V porovnání se současnými akčňáky to někteří čtenář možná neocení. Ale mne to docela bavilo.
Nakonec průměrné hodnocení. Je fakt, že jsem četla lepší detektivky. Ale i tak je to příjemná odpočinková četba na jedno odpoledne.

18.08.2019

Tedy tahle knížka je celá trochu divná. Pozitivní na ní je, že je Maigret trochu víc než ostatní. Nestárne. Příběh se odehrává v roce 1930 a Maigretovi je pětačtyřicet. Taky váží metrák. Za dvacet let je mu dvaapadesát a je o dvacet kilo štíhlejší :-)
Případ vyšetřuje Maigret sám, téměř to vypadá, že je na dovolené. Chybí tam Paříž a kolegové.

Pár nepřesností, či spíše zajímavostí: 25.6.1930 zcela určitě není sobota, byť nás o tom chce autor usilovně přesvědčit. A poslední žijící hrabě de Saint-Hilaire, který vlastně není tím, za koho se vydává, a kdo už není mezi živými, se poté objevuje v knize Maigret a staříci.

24.07.2015

Simenon se zde konečně našel – využil jak živý popis prostředí, tak charakteristiku postav, drobné detaily ze života různých lidí, a vytvořil portrét nešťastného muže, smolaře, který měl vlastně smůlu až za hrob. Poněkud mi vadilo laciné rozřešení (SPOILER: Přece jen by koroner zjistil, jestli šlo o střelu zblízka či zdálky.), ale celkově klasický Maigret tak, jak ho mám rád. Tedy až na tu zatím v té době Simenonovu neustálou snahu dělat z Maigreta div ne obra (všechny ty scény, jak se nad někým tyčí, nebo jeho mohutnou postavu rámuje okno...). Na konci se dokonce objeví na chvíli paní Maigretová, do té doby o ní není zmínka.