Komu zvoní hrana
Ernest Hemingway
Děj románu, soustředěný na tři až čtyři dny, odehrává se v druhém roce občanské války ve Španělsku. Američan Robert Jordan, člen mezinárodní brigády, je pověřen důležitým úkolem, který má zajistit úspěch chystané republikánské ofenzívě. Na charakterech několika republikánů, s nimiž se hrdina románu setkává při zajišťování akce, je zobrazeno celé tehdejší revoluční Španělsko se všemi problémy, úspěchy i zmatky. Autor se sám zúčastnil jako korespondent občanské války ve Španělsku na straně republikánů.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1982 , Naše vojskoOriginální název:
For Whom the Bell Tolls, 1940
více info...
Přidat komentář
Kniha, která je důkazem toho, jakým velikánem Hemingway byl. Kniha je velmi obsáhlá a složitá nicméně z každé stránky cítím obrovskou odvahu - udělat si to ještě těžší. Nicméně spisovatel na to má a dokazuje to každou další větou. Já se upřímně přiznám, že jsem knihu četla dlouho, nečetla se mi dobře. Filozofické otázky, které jsou knihou prostoupeny mi nedávaly takový prostor, jaký bych potřebovala - i především kvůli rychlému spádu určitých situací a dynamickým změnách charakterů jednotlivých postav. Kniha je jistě pokladem, který má nesmírně bohatý jazyk, přidanou hodnotu i přesah, který sice neodpovídá na otázky války ale snaží se mluvit o problémech lidství.
Ve Španělsku zuří občanská válka, ve které proti sobě stojí levicoví republikáni a vzbouření pravicoví nacionalisté. K republikánské armádě se připojuje Američan Robert Jordan, který je vyslán za frontu, kde se ujímá velení partyzánské skupiny. Jeho cílem je sabotovat most a zabránit tak postupu nepřátelských posil během probíhající ofenzivy. Celý děj se odehrává během tří dnů a zachycuje především přípravu na sabotáž mostu.
Robert Jordan se postupně seznamuje s partyzány. Každý z nich přistupuje k odboji jiným způsobem a s jinou motivací. Velkým tématem je všudypřítomná smrt. Někteří v ní nacházejí zalíbení, zatímco jiní si uvědomují nesmyslnost války a nikdy se s nutností boje nesmíří. Kniha je tak klasickou kritikou války, na kterou pohlíží jako na nesmyslný a zmatený konflikt, ve kterém trpí především obyčejní lidé. Hemingway se také snaží o kritiku armádního velení a politického pozadí republikánů, kteří jsou sponzorováni sovětským svazem.
Velkým tématem je láska, která je zde zobrazena jako hlavní smysl života a jako síla, která člověku dokáže změnit život. Kniha toto zobrazuje na romantické lince mezi Robertem Jordanem a povstalkyní Marii. Romantická linka je bohužel špatně budovaná, začíná doslova odnikud a působí nerealisticky. Samotná postava Marie je loutkou bez osobnosti, sloužící pouze jako "poslušný" objekt k zamilovaní. Osobně mi je poselství knihy sympatické. Bohužel je ale zobrazené na povrchním vztahu a celá myšlenka tak vyznívá do prázdna.
Velkou předností je naopak budování atmosféry. Hemingway dokáže přenést tisnívé pocity partyzánů, kteří plánuji téměř beznadějnou akci. To vše je zasazeno do Španělských hor na začátku jara a je tak využíván kontrast krásných popisů přírody a právě probíhající války.
Kniha funguje jako atmosférický válečný román o jedné partyzánské akci. Bohužel však selhává při pokusech o přesah mimo tento žánr a lidem, které toto téma nezajímá nemá příliš co nabídnout.
Tohle je prozaické mistrovství, dámy a pánové. Nesdílím názor mých některých kolegů zde v komentářích, že text "neodsýpá" či že se kniha čte ne úplně dobře. Z mého pohledu jde o Hemingwayovo vrcholné dílo, doplněno jistě i jeho autobiografickými postřehy z dob, kdy jako reportér pokrýval občanskou válku ve Španělsku. Hlavní postavy, expozice i samotný děj jsou dle mého názoru velmi dobře vystavěny. Pro někoho může být detailnější popis příprav na vrchol děje zdlouhavý. Já jsem nicméně ocenil jak podrobný popis pohnutek a vnitřních myšlenek Jordana a dalších postav, tak i důkladný filozoficko-psychologický ponor do nitra hlavní postavy a jeho provázanost s hlavním dějem. Velký román.
Liboval jsem si, že se kniha zaměří na události ve třech dnech a bude odsýpat. Neodsýpala. Tak jsem se těšil, až bude popisovat poslední den. A zas nic. Pak konečně nadešla hodina H a... a kniha skončila.
Zkoušela jsem číst už před lety, ale nedopadlo to. Ani na druhý pokus mi tento autor nedal nic zadarmo. Říkalo se o něm mnohé a jedna ze zmiňovaných vlastností prý byla egocentričnost či sobectví. Jeho knihy v tomto potvrzují, že pro Hemingwaye si prostě musíte udělat čas. Nedá se číst jen napůl.
Velmi zajímavá válečná kniha, která spíš rozebírá filozofii a hlavní postavy. Ty jsou velmi lidské a uchopitelné, jejich osudy ovlivněné těžkou dobou byly vykresleny velmi emotivně a surově. Milostná linka mě bavila nejvíce. Určité pasáže mám i teď vryté v paměti, což hodnotím velmi kladně, když jsem knihu četl cca dva roky zpátky. Jedinou hvězdu strhávám za to, že mi občas v knize chyběla větší dynamika.
Kniha je dobrá, ale ne pro mne. O životě v době určité a za určitých podmínek. Je fakt, že některé části se mi vryly do paměti.
Další díl do skládačky příběhů ze španělské občanské války/revoluce. Zase trochu jiný úhel. Jen přemýšlím zda je ta kniha takovouhle formou napsána záměrně nebo zda je o "ne moc povedený" překlad. To neustálé opakování stejných slov (i pětkrát v jednom souvětí), mě dost ubíjelo.
Román nepochybně obsahuje spoustu podnětů k zamyšlení, důkladné psychologické ponory do nitra postav i opravdu působivé pasáže (vyprávění Pilar o řádění republikánů v dobytém městečku nebo finále na mostě). Nevadí mi ani rozvláčné tempo, které současnému čtenáři lačnému "akce" může překážet. Ale celkově na mě styl vyprávění i způsob vyjadřování působí poněkud zastarale, což může být způsobeno i starším překladem, ale jistě nejen jím. Když porovnám s jinou, časově nepříliš vzdálenou klasikou Nazí a mrtví, ta je v popisu válečné zkušenosti mnohem komplexnější, psychologicky pronikavější a současnému vnímání bližší. V případě této knihy se ve mně mísí upřímné zaujetí s povinnou úctou ke klasikovi, která maskuje občasnou nudu, a výsledný dojem je tak trochu rozpačitý.
Co k tomu napsat, kniha se mi obecně líbila, námět byl zajímavý, ale našla jsem se, že jsem nějaké stránky musela číst z donucení a koukala jsem dopředu, kdy už končí kapitola. Románek mi přišel strašně nepřirozený, stejně tak i některé jiné pasáže v knize. Do půlky byla kniha celkem i nudná. Ale náhled do občanské války byl postrašujici i postačující. Jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale musím říct, že jsem čekala něco víc.
Na to, že kniha mala necelých 500 strán (vydanie zo Slovenského spisovateľa z roku 1963) som ju čítal pomaly mesiac a opakovane sa k nej vracal.
Kniha je situovaná do obdobia španielskej občianskej vojny a písaná z pohľadu amerického profesora španielčiny, ktorý sa pridal k partizánom. Slabší rozjazd, po čase som sa však do toho dostal a až na pár zádrheľov kniha celkom plynula. Je zaujímavé sledovať hlavne vnútorné monológy hrdinu, až potom dialógy medzi postavami. Kým Starec a more čítaný ešte na strednej škole ma bohvieako nezaujal, tu to bolo lepšie.
Iróniou boli práve posledné vety (inak celkom zaujímavého) doslovu k vydaniu knihy, v ktorých recenzent vytkol autorovi, že nedokáže pochopiť krásy marxistickej filozofie ani dušu jej vyznavačov. Svoje urobil aj preklad, pôsobil miestami ťažkopádne, až archaicky a titulovať postavy v knihe "imperialistického" autora (akým pre komančov Ernest určite bol) ako "súdruh" pôsobilo ako päsť na oko.
Co mám v paměti od té doby, kdy jsem knihu četla poprvé na střední škole, je nádherný citát na začátku, který vystihuje poselství tohoto příběhu. Téma španělské občanské války, boje proti fašismu a partyzánského hnutí je velmi zajímavé a o těchto věcech je třeba mluvit. Přesto mně styl psaní pana Hemingwaye přijde v první půli knihy utahaný až k zoufání. Naštěstí se v druhé části hodné polepší a čtení je konečně potěšením. Knihy, které byly napsány téměř před 100 lety vždy dají trochu zabrat. Sloh a styl byl přeci jiný a o závažných věcech psát poutavě je jistě těžké. Jméno Hemingway je pojem, ale tato kniha jako celek pro mně za 3,5*.
Moc se mi kniha líbila, hlavně to, jak se autorovi hrdinové v mezních situacích chovají hrdinně, ale tak nějak neokázale... Bravo!
Obsáhlé dílo, kde velký prostor dostávají sáhodlouhé (i mnohastránkové) vnitřní dialogy hlavních postav a kde není důležité ani tak co se komu děje, ale jak to prožívá a co se mu při tom honí hlavou.
Hemingwayův styl je velmi zvláštní a ne zrovna čtivý, dílo je spíš přemýšlivé než nabité dějem, ale rozhodně není špatné. Vyznívá silně protiválečně a krom toho nám nabízí možnost poznat španělskou náturu očima Američana.
-- ÚRYVKY: --
„A ty hory už mě taky otravujou. V horách má člověk jenom dva směry. Dolů a nahoru, a cesta dolů vede jenom k silnici a k městům, který maj v rukou fašisti.“
---
„Poslyš, Pilar. I ty, Maria,“ řekl Joaquín. „Nezlobte se na mě, že jsem vás trápil řečma o svý rodině. Já vím, že všichni mají stejný soužení a že je lepší o tom nemluvit.“
„Ale jen mluv,“ odpověděla Pilar. „Od čeho jsme na světě, když ne proto, abychom pomáhali jeden druhýmu? A poslouchat a nic neříct, to je dost chabá pomoc.“
„Ale třeba tím trápím tady Marii. Má vlastního dost.“
„Qué va,“ řekla Maria. „Já toho mám takovej škopek, že když do toho přidám to tvoje, ani to nepoznám.“
---
„Až budeš střílet, miř pomalu a najisto. Nemysli na to, že je to člověk, ale že je to cíl, de acuerdo?“
Dočetla jsem, ale byla to lopota! Netvrdím, že zdánlivě nekonečné dialogy byly zbytečné, určitě měly svůj význam. Nicméně daleko zajímavější byly vzpomínky hrdinů a Robertovy vnitřní monology. Závěrečná akce byla napínavá, díky barvitému popisu prostředí a jednotlivých scén má čtenář pocit, jakoby byl přímo v centru dění. Závěr samotný byl pro mě třešničkou na dortu, jen si nejsem jistá, jestli jsem neronila slzy radostí, že jsem konečně na konci...
Panu Hemingwayovi dám určitě ještě šanci - jeho nejrozsáhlejší román mám za sebou, tak teď už to půjde jako po másle:-).
Štítky knihy
americká literatura Španělsko španělská občanská válka (1936-1939) válečné romány světová literatura klasická literatura ErnestAutorovy další knížky
2015 | Stařec a moře |
1974 | Sbohem, armádo |
1966 | Pohyblivý svátek |
2016 | Komu zvoní hrana |
1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Knihu Stařec a moře jsem přečetla nadšená. Zkusila jsem tedy i tuto klasiku, která se mně dostala v podobě zcela nové knihy z roku 1987 - byla jsem první, kdo ji otevřel... a na straně 150 zavřel. Věčné téma lásky a války, úsilí nějak v tom přežít, zmařených nadějí, smrti - jen jsem nezvládla rozvláčnost vyprávění a dlouhé opisy, rozhovory "o ničem". Nepopírám filozofický a dobový přínos, leč v této době jsme zvyklí žít jinak a já se svou povahou potřebuji vše dynamičtější.
"Každý si potřebuje s někým pohovořit," řekla žena. "Dřív jsme měli náboženství a jiný nesmysly. Dnes by měl mít každý někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit, protože i na sebestatečnějšího člověka padá hrozná samota." (s. 79) - vážně napsáno před více než 100 lety? Přeplo mě to do doby covidové a vlastně je to aktuální pro celé 21. století... Globální vesnice, spojení s kýmkoliv kdekoliv kdykoliv, ale jedinec je osamělejší než kdy dřív.