Komu zvonia do hrobu
Ernest Hemingway
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/103576/bmid_komu-zvonia-do-hrobu-qjn-103576.jpg
4
1697
1697
Najdlhší Hemingwayov román Komu zvonia do hrobu (1940) je kronikou troch dní života amerického lektora španielčiny Roberta Jordana. Ten prichádza v období občianskej vojny do Španielska ako dobrovoľník bojovať po boku republikánov proti Francovmu nacionalistickému režimu. Neďaleko Segovie sa pripojí k partizánskej jednotke, ktorá mu pomáha vyhodiť do vzduchu most, čo má zabrániť postupu nepriateľských jednotiek. Robert splní svoju úlohu, hoci sa presvedčí o jej nezmyselnosti. Chápe však nevyhnutnosť disciplíny, a preto sa podriadi vyššiemu cieľu. Medzi partizánmi spozná mladú sirotu Mariu. Romantický vzťah, ktorý medzi ňou a Robertom vznikne, bol jednou z príčin veľkého čitateľského úspechu tohto Hemingwayovho románu a zároveň sa stal aj hlavným motívom rovnomenného filmu, ktorý v roku 1943 nakrútil americký režisér Sam Wood s Garym Cooprom a Ingrid Bergmanovou v hlavných úlohách.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2005 , Petit PressOriginální název:
For Whom the Bell Tolls, 1940
více info...
Přidat komentář
Líbil se mi tok úvah, jenž Hemingway v tomto díle často nechal rozproudit. Knihu jsem četl před časem a vzpomínám si (sice ne úplně přesně) na konfrontaci Jordanových myšlenek : "Možná, že ani tato válka nemá cenu... stejně se nic nezmění... ale má, jistěže má, protože všechno má cenu. To jen anarchisti, když se dostanou trochu do úzkých, všechno házejí za hlavu a chtějí se věšet... ale my ne, my budeme bojovat a půjdeme dál. "
Bohužel musím přiznat, že mě tato kniha nenadchla, přišlo mi, že příběh nijak negradoval. Tři dny v životě několika lidí byly popsány opravdu detailně, někdy až únavně, ale žádné velké pocity to ve mně nevyvolalo...
Já nevím. Do mého vkusu se toto veleslavné dílo tedy netrefilo. Kniha se čte velmi těžce a děj nepostupuje nijak závratnou rychlostí. A ty milostné dilaogy Roberta s Marií... Snad je to chyba překladu.
Pěkné čtení, člověk je pak moc rád, že nemusí prožívat to, co hlavní hrdinové. Líbil se mi hlavně děj odehrávající se v těch asi třech dnech, nějaké ty vhledy do minulosti byly trochu nudnější.
Na adekvátní komentář mi prostě chybí slova. Už nějakou dobu jsem nečetla něco, co by bylo napsáno takhle mistrovsky. Jedinečný příběh zachycující pouhé tři dny, ve kterých hlavní hrdinové prožijí celý život. A skutečností je, že po dočtení jsem měla pocit, jako bych je znala celý jejich život. Dechberoucí příběh. Vytříbený styl.
Je to krásný příběh . Statečný hrdina, a taková neskutečná láska. Na konci jsem ani nechtěla, aby ty řádky tak rychle utekly.
když jsem knihu dostala do ruky, říkala jsem si, že bud brzy přečtená, že je tenká...chyba lávky. Byl na průsvitce a ještě složitějším stylem. No ale příběh za to nakonec stál. Sice jsem se musela na závěr prokousat, ale šlo to. P.S. Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě...
Knihu jsem četl jako povinnou četbu a až tolik mě nezaujala. Hemingway napsal i lepší
přečetla jsem v rámci povinné četby, ale líbilo se mi to. Hodně tam funguje tzv. metoda ledovce, na kterou nás ve škole upozorňovali.
Dost me to nudilo, a i kdyz jsem se prokousala do konce, tak jsem si z toho nakonec nic moc nevybrala.
K Hemingwayovi jsem se dostal dobrovolně :) v rámci svého závazku načíst si slavné klasické romány a doplnit si tak "základní vzdělání" zanešené přemírou ne vždy kvalitní fantasy a SF. Přistupovat k tak slavné knize, jako je Komu zvoní hrana (zvlášť, když je to kniha, která je součástí čítanek a školních učebnic dějepisu) bez předsudků asi nejde. Navíc jsem byl namlsaný krátce před tím dočteným Mistrem a Markétkou a Doktorem Živagem. Takže jsem plný očekávání zasedl k dalšímu výjimečnému dílu.
A přišel šok.
"Bože, co to je? No to snad ne! Takhle píše držitel Nobelovy ceny?"
Tak to byl dojem, který jsem z knihy po přečtení prvních stránek měl. :-)
Měl jsem pocit že píše...no... jednoduše řečeno...tak nějak jednoduše. A ty dialogy! Ty postavy mluvily tak divně, přerývaně, často opakovaly slova a fráze... Takhle přece lidé nemluví! (Mnohem později jsem si v sekundární literatuře přečetl, že Hemingway psal ty dialogy původně ve španělštině a do angličtiny je překládal zpětně, přičemž zachovával španělský slovosled. A od něj tento podivný postup převzal i český překladatel). A opakování frází vycházelo - údajně - ze španělského temperamentu). Jakoby tu knížku napsalo pětileté dítě. V tu chvíli jsem chtěl s knihou švihnout a označit si jí jako sr...ku a už se k ní nevracet. Pak jsem si řekl, že by to bylo k autorovi nefér, odepsat ho po pár stránkách a nepříliš pokorné vůči vkusu mnohých lidí, kterým se kniha líbí a považují jí za klasiku. Dobře jsem udělal.
Už nevím jak přesně to probíhalo, ale čím víc jsem se do knížky začítal, čím víc jsem si na Hemingwayův styl zvykal, tím víc mě pohlcoval. Postupně jsem si uvědomoval, že jeho styl je jen zdánlivě jednoduchý. Ve skutečnosti se pod jednoduchými popisy skrývaly velmi kvalitní charakteristiky postav, které se nám v autorově podání vyjevovaly od prvních stránek takové, jaké jsou, se všemi slabostmi a chybami, ale i silnými stránkami. Jakoby Hemingway použil jakýsi autorský rentgen, kterými prosvítil jejich standardní "hereckou" slupku, tolik typickou pro každého člověka a ukázal nám to, co v nich doopravdy je: skryté zbabělce jako zbabělce, pochybující jako pochybující, slabochy jako slabochy, silné jako silné...
Kniha, zabývající se člověkem v extrémní situaci kdy může za pár dní zemřít, nabízí pochopitelně prostor pro sžíravé vnitřní monology a Hemingway je naplno využil. A vůbec ne špatně. Robertovi úvahy se čtou stejně sugestivně, jako ostatní samotný děj. Je možné bez mrknutí oka obstát tváří v tvář smrti? Budu ochotný zemřít, pro to, co věřím, i když jsem zrovna poznal lásku svého života? A může být láska v několika dnech, co nám ještě zbývají, stejně naplněna, jako bychom měli před sebou celý život? Je vůbec délka života důležitá pro jeho naplnění? Může být život naplněný, když mi zbývají dva, tři dny? Ochota Roberta, ale i španělských bojovníků pro "svou" ideu jen tak ze dne na den zemřít a přijímat smrt s osudovou smířeností je pro mě, rozmazlence vyrůstajícího v pohodlí konce 20. století šokující a nepochopitelná, a také působí hodně nepravděpodobně. Ale nebyl to právě záměr autora nás takto z našeho otupění plynoucího z míru a hmotného zajištění "vyfackovat?"
Co mi však nejvíc vyrazilo dech, byla pocitová sugestivnost příběhu. Jak to Hemmingway dělal, že když jeho hrdina pije víno, přímo jsem cítil hřejivý pocit alkoholu, který se rozlévá po těle? Jak to, že se mi při popisu milování Roberta a Marií bouřily hormony jako při reálné milostné předehře? (to se mi u knihy nestalo od 16ti. No dobře, od 18ti:) ). A jak to, že, když byla v závěrečném boji jedna z postav zasažena kulkou a umírala, přímo jsem cítil ten hnusný, jedovatý, cizí kov ve svém těle, v jehož důsledku jsem pomalu umíral... Přitom jsem nic podobného - chválabohu - zatím nezažil. Podobný dojem na mě neudělala snad zatím žádná kniha.
A v neposlední řadě musím zmínit dokumentárně otřesné záznamy válečných barbarství, které se na sobě přátelé, spolužáci, sousedé a příbuzní, žijící dlouhou dobu bok po boku, vzájemně dopouštěli. Otřesné.
Celkové shrnutí: kniha si svou pověst a statut klasické, povinné četby zaslouží.
To Otakara: Hemingway tu knihu napsal na základě svých zážitků ve španělské občanské válce. Jak nechutné, jet do války a prožívat tam "jedno velký hnusný klišé!!" :)
Výborná charakteristika postav,čtivost a atraktivní děj,to jsou hlavní důvody,proč je tato kniha tak vyjímečným dílem
Pročíst se až k závěrečnému dni knihy mě stálo spoustu úsilí, však nakonec jsem neměla čeho litovat.
Kniha to je pěkná, o tom není pochyb. Jako čtení ve stáří ideální, ale jako maturitní četba ne. Možná to bylo právě tím nátlakem, jednodušše mi nikterak neutkvělo v paměti o čem ta knížka vlastně byla. Na můj vkus moc zdlouhavé pasáže a kolikrát nezáživný děj. Až si to přečtu za 30 let, snad to poberu lépe!
Štítky knihy
americká literatura Španělsko španělská občanská válka (1936-1939)
Autorovy další knížky
| 2015 |  Stařec a moře |
| 1974 |  Sbohem, armádo |
| 1966 | Pohyblivý svátek |
| 2016 | Komu zvoní hrana |
| 1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Skvělá, dojemná, stále aktuální