Komu zvonia do hrobu
Ernest Hemingway
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/103576/bmid_komu-zvonia-do-hrobu-qjn-103576.jpg
4
1713
1713
Najdlhší Hemingwayov román Komu zvonia do hrobu (1940) je kronikou troch dní života amerického lektora španielčiny Roberta Jordana. Ten prichádza v období občianskej vojny do Španielska ako dobrovoľník bojovať po boku republikánov proti Francovmu nacionalistickému režimu. Neďaleko Segovie sa pripojí k partizánskej jednotke, ktorá mu pomáha vyhodiť do vzduchu most, čo má zabrániť postupu nepriateľských jednotiek. Robert splní svoju úlohu, hoci sa presvedčí o jej nezmyselnosti. Chápe však nevyhnutnosť disciplíny, a preto sa podriadi vyššiemu cieľu. Medzi partizánmi spozná mladú sirotu Mariu. Romantický vzťah, ktorý medzi ňou a Robertom vznikne, bol jednou z príčin veľkého čitateľského úspechu tohto Hemingwayovho románu a zároveň sa stal aj hlavným motívom rovnomenného filmu, ktorý v roku 1943 nakrútil americký režisér Sam Wood s Garym Cooprom a Ingrid Bergmanovou v hlavných úlohách.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2005 , Petit PressOriginální název:
For Whom the Bell Tolls, 1940
více info...
Přidat komentář
Knížku jsem četla půl roku...Po pár stránkách. Některé pasáže odbyla. Ale po dočtení musím říct, že to stálo za to. Mám trošku knedlík v krku a zamáčkla jsem slzu. Jsem ráda, že jsem se po dlouhé době dokopala ke klasikům, které častěji nahrazuji novějšími autory. Komu zvoní hrana má náladu, která mi dala pocit "nostalgie" z něčeho, co sem naštěstí nikdy nezažila, ale i tak jsem si moudra o životě z úst postav mohla přivlastnit a prožít. Závěrečné připomenutí kontextu doby a života autora to správně zabalilo.
1) potěšilo mne množství recenzí, věnovaných E. Hemingwayovi, jednomu z největších spisovatelů 20.století a jednomu z jeho nejznámějších románů.
2) podobně jako v případě Milana Kundery dochází k tomu, že jak recenze kladné, tak i záporné, potvrzují jeho mistrovství.
( Těch kladných je samozřejmě a naštěstí víc.)
Na úvod nemohu než opakovat právě Kunderův citát, který jsem použila už v případě novely "Stařec a moře": "Bohatost slovníku není sama o sobě hodnotou: u Hemingwaye právě omezenost slovníku vytváří krásu jeho slohu." To je důvod, proč je Hemingway kritizovaný čtenáři, kteří si potrpí na "bestsellerovou" květnatost slohu a stálé akce. A je to také důvod obliby u těch, kdo jsou schopni vnímat (emotivně, požitkářsky, či jinak), hudbu a rytmus slov i vět, vnitřní monolog postav, jejich psychologii. Tedy něco, co literaturu dělá uměním, na rozdíl od pouhého (byť obratně formulovaného) popisu.
Pro ilustraci uvádím části recenzí, které mne zaujaly.
Například dojemné přiznání:"Kniha je dobrá, ale ne pro mne. A vzápětí: "Je fakt, že některé části se mi vryly do paměti." Na zvolání: "Opravdu, nedalo by se to zkrátit do dvou set stran a některé pasáže (hlavně zdlouhavé vnitřní monology) vynechat?" si dovoluji odpovědět: Opravdu nedalo.
A co mne uzemnilo: "Starce a moře na základní škole si dovolím přeskočit." Vskutku heroické, vzhledem k tomu, že se jedná o jedno z vrcholných autorových děl, skutečnou báseň v próze, kde není ani slovo navíc.
Kladné glosovat nebudu, ty mluví mnohem výstižněji samy za sebe
Jen se připojuji k vyznání: "Naprosto Geniální." a "Tahle kniha ve vás zůstane navždy." Děkuji za ně.
Doporučuji všem, kteří kritizují tvorbu pana Hemingwaye, aby si přečetli jeho životopis. Byl těžce raněn v první světové válce, jako reportér se zúčastnil španělské občanské války a za odvahu ve 2. světové válce byl vyznamenán Bronzovou hvězdou.
Jaké hrůzy zažil a viděl!!!
S tím se prostě nedá normálně žít.
A tak vás všechny prosím: Nepitvejte jeho knihy, vždyť poselství je jasné a obzvláště dnes.
Mám pocit, že hrana zvoní nám všem.
Představuji si, že je třeba teď pan Hemingway na návštěvě v salónu Gertrudy Steinové, popíjí daiquiri a je v dobré společnosti Francise Scotta Fitzgeralda, Johna Steinbecka, Pabla Picassa nebo Paula Cézanna.
A nad našimi komentáři se může leda tak pousmát.
čudujem sa, že túto knihu nemám odfajknutú, ale možno sa to stalo niekde pri početných zmenách a úpravách datábazy (?).
samozrejme som ju čítal a mám ju, pretože Hem je pre mňa stále veľmi významný na to, aby som ho ignoroval.
a samozrejme som s týmto dielom bojoval, pretože je to vlastne dosť politický román. Hem v ňom odkryl karty, aby bolo jasné, za koho kope. v čase, keď som to čítal, sa bralo všetko, čo bolo proti Francovi za pokrokové - ale sami sme sa presvedčili, že to ani zďaleka tak nebolo a v mene pokroku sa diali svinstvá rôzneho kalibru.
kniha postavená na silnom príbehu, miestami trochu neuveriteľná a trochu schematická, ale dať to dokopy bolo heroické dielo.
tak sa mi vidí, že práve o tomto diele sa veľa hovorilo ako o vstupenke do klubu nobelistov.
v každom prípade sa to oplatí čítať. raz. a potom pridávať ďalšie Hemove knihy.
(SPOILER)
Nejslavnější Roman od Ernesta Hemingweje se odehrává při španělské občanské války které se Hemingwey účastnil jako válečný zpravodaj Roman pojednává o mladém americkem učiteli španělštiny, který přijíždí jako mnozí američané podporit bojovníky proto fasismu dostane úkol zneskodnit důležitý most úkol ze zdál velmi nesnadny během přípravy se seznami s dívkou Marie do které se zamiluje je jim ale dopřáno prožít jen pouze 3 dny. Pak musí provést zneskodneni mostu ale nastava zásadní závada plánu muž co mnel učitele pak dostat zpátky zmizel tak musel se učitel objetovat aby zničil důležitý most bez možností návratu.
Velmi působivá kniha rád se knize někdy vrátím a rád si přečtu něco dalšího od Hemingweje.
Kniha byla ze začátku poměrně pomalá a postupné budování děje, skrze různé dialogy bylo občas náročné překousnout, je to tedy kniha, na kterou je potřeba mít tak trochu trpělivost. Avšak chápu, proč je vše tak pomalé, autor nás chce totiž důkladně seznámit s postavami a tím vytváří jakousi stísněnost, kterou prožívají postavy, které si nejsou jisté, jak vše dopadne. Hemingway právě v této knize předvedl cit pro psychologickou hloubku, která popisuje vnitřní boj hlavního hrdiny, který si je jistý nevyhnutelností osudu, ale pro své přesvědčení je odhodlaný udělat vše. Rozhodně se jedná o velice kvalitní protiválečnou knihu, která popisuje nesmyslnost války, v tomto případě právě občanská válka ve Španělsku je toho příkladem, obě strany totiž nebojovaly za příliš dobré ideály a sám hlavní hrdina to moc dobře věděl. Válka je prostě kurva.
Jelikož jsem ji četla v dorosteneckém věku jako povinnou četbu (stále mi vrtá hlavou, proč čteme některé knihy v naprosto nevhodném věku, kdy je ocení jen pár vyvolených), vnímala jsem, a dokonce kvůli tomu přeskakovala stránky, hlavně erotické scény. Ončanská válka mě moc nezajímala. Krásně napsáno. Ale mám raději autorova kratší díla.
Po 55ti letech se vracím k této knize. Nedojímá mě už ani tak zmařená láska Jordana a Marie, zato si velmi silněji uvědomuji, komu zvoní hrana – což je motto knihy. Zvoní tobě, tedy mně a vám všem. Válka je kurva, zazní z úst románové postavy a vy si uvědomíte, jaké krutosti se dějí. A vlastně je to celé zbytečné, jako ta jakoby ofenzíva, která je jen dalším omylem této války. Hemingway nemohl přehlédnout sovětské čistky v povstaleckých řadách, kdy ve jménu ideologie a „opravdového“ komunismu vraždili rudí komisaři své spolubojovníky, anarchisty a trockisty. Vlastně ani hlavní hrdina nebyl žádný komunista. A zcela správně je zde napsáno: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva.
V knize se objevuje řada Hemigwayových přátel a známých. Tak např. Maria nese jméno zdravotní sestry, kterou potkal v roce 1938 u Matará. Robert Jordan měl některé rysy majora Roberta Merrimana z 15. brigády. Pilar se jmenuje po Hemingwayově jachtě. 32. kapitola je pak cynickým intermezzem, v kterém ukazuje svůj hněv, který cítil k oběma bojujícím stranám. Té ideologie na něj bylo opravdu moc. Stále živý válečný příběh. Ty občanské války jsou nejhorší…
Za jak dlouho se dá prožít celý život? Děj se odehrává v 68 hodinách a Robert Jordan leží na borovém jehličí jako na jejím začátku...
Od svého prvního setkání s autorem jsem měla obrovská očekávání. Doslova jsem čekala, že mě jeho styl a kniha posadí na zadek, ale nestalo se tak. Dialogy jsou velmi zvláštně napsané. Hemingway často dialogy opakuje klidně nekolikrát za sebou a to mi upřímně lezlo strašně na nervy. Stejně tak jako neustále se opakující jméno Robert Jordan. Robert Jordan udělal tohle, Robert Jordan udělal tamto. Bylo to velmi otravné. Moc tomu nepřispěly ani zdlouhavé a nudné filozofické myšlenky hlavní postavy. Celkově byl pro mě příběh dost o ničem, dokonce i ta romantická linka byla dost odtažitá, stejně jako zbytek knihy.
Rozhodně zajímavý příspěvek do žánru protiválečných knih. Zároveň ale poměrně střízlivý v tom ohledu, že není pacifistický. Hemingway naopak obhajuje násilí vůči agresorovi, vůči tyranovi a to i násilí naprosté, smrtící. Jen je zkrátka občas obtížné rozeznat, která ze stran je ta špatná (nebo ta horší). Většinou, jak už to tak bývá, jsou obě strany konfliktu schopny rozpoutat hrůzy, teror a nesmyslnou destrukci, které s humanismem nemají příliš co společného. Román pak má dle mého trochu problém s tempem. Některé části jsou dechberoucí a člověk je hltá a nemůže přestat. Některé naopak údernost postrádají. Přesto mi postavy přirostly k srdci a konec, ač je předvídatelný, je i značně působivý.
Vidím to asi jako většina tady. Když to byla povinná četba, moc mě to nebavilo a nijak jsem k tomu nepřilnul. Po letech je to ale něco úplně nového, asi to je tím, že se na svět dívám jinak, než dřív. A nebo jsem třeba dostal rozum.
Dočetla jsem ji do konce se sebezapřením, místy mě to opravdu nebavilo, ale jinak příběh zajímavý, jen se hodně vleče a pak konec zase zrychlený.
Klasika, která mě přilákala válečnou tématikou, ale styl autorova psaní mi vůbec nesedl, přišlo mi to často rozvláčněné a jelikož neodkládám rozečtenou knihu, tak to byly chvílemi muka
Směs dobrodružného příběhu, červené knihovny, levičácké ideologie a existencionálního filozofování směřujícího k pacifismu. Všechno to postmoderním prismatem působí divně a naivně. Ale získal jsem vhled, jak vypadala partyzánská válka ve Španělsku (popisy oděvů, zbraní atd.) A fascinuje mne H. přístup k psaní dialogů. Ty opakované repliky navozující nedorozumění mluvčích jsou výborné.
„Smrt nic neznamená a nedovedl si ji představit ani z ní neměl strach. Ale život je obilné pole, vlnící se ve větru na stráni kopce. Život je sokol na obloze. Život je hliněný džbán s vodou v prachu mláceného obilí, když cepy vytloukají zrní a létají plevy. Život je kůň, kterého svíráš stehny, a karabina pod jednou nohou a kopec a údolí a potok mezi stromy a protější strana údolí a za ním kopce.“
Nemám slov. Něco od Hemigwaye už jsem četla, a mnoho z jeho knih se nečte lehce. Komu zvoní hrana je pro pokročilejší čtenáře, ale po jejím přečtení si definitivně Hemingwaye přiřazuju do svého seznamu největších literárních velikánů. Ne proto, že je to tak v učebnicích, ale protože jako doopravdy.
Nie.....proste som sa cez tie dialogy nepreniesol...hemingwayove poviedky su super, toto by sa tiez dalo napisat na 20 stran
Mě to prostě nebavilo, i když je to klasika. Zdlouhavé, zdlouhavé a zase zdlouhavé. Námět také nic moc. Takové uspávadlo.
Toto bolo moje prvé vážnejšie stretnutie s Hemingwayom (Starca a more na základnej škole si dovolím preskočiť) a musím sa priznať, že jeho rukopis ma očaril. Z knihy som mal pocit, akoby autor čerpal z vlastných skúseností. Pozná to tam, rozumie jazyku, obyčajom, terénu.............. a vojne. Kniha nie je skúpa na opisy a v podstate odďaľuje finále z ktorého sála strach. Vieme, že k tomu príde ale radšej na to nemyslíme. Rozumiem tomu, že niektorí čitateľ môže mať problémy s hlbokými opismi ktoré sú mimo hlavnej dejovej linky, no mne až takú bolesť hlavy nespôsoboli. Za to koniec knihy sa s nami nepára. A asi sa ma to dotklo viac ako by som predpokladal
Štítky knihy
americká literatura Španělsko španělská občanská válka (1936-1939) válečné romány světová literatura klasická literatura ErnestAutorovy další knížky
| 2015 |  Stařec a moře |
| 1974 |  Sbohem, armádo |
| 1966 | Pohyblivý svátek |
| 2016 | Komu zvoní hrana |
| 1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Námět knihy byl inspirován verši anglického renesančního básníka Johna Donna, které napsal roku 1624: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj : smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.