Komunita
Ragnar Jónasson
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445128/bmid_komunita-55Z-445128.jpg
3
71
71
Rok 1985, na okraji civilizace. Třicetiletá Una pracuje jako učitelka v Reykjavíku, než se rozhodne přestěhovat do malé vesnice Skálar, kde má učit dvě dívky. Otec Uny spáchal kdysi sebevraždu. Una dost pije a bojí se, aby neskončila jako on. Krátce poté, co se Una nastěhuje ve Skálaru do horního patra starého domu, slyší v době podivné zvuky, připomínající dívčí zpěv. Zjistí, že před půl stoletím žila v domě dívka, která zemřela za nejasných okolností. A ví, že bude muset odhalit pravdu. I když hranice mezi realitou a fantazií jsou nejasné – možná i kvůli jejímu pití. Una začíná zjišťovat, že tady není vítána a že lidé zde mají spoustu podivných tajemství…... celý text
Přidat komentář
Z knížky mám pocit nevyužitého potenciálu. Četla se velmi dobře a atmosféra zde byla v souladu s prostředím ponurá, depresivní, stísněná. Motiv komunity, ducha holčičky i zločinu, který komunita skrývá, se ale podle mě dal zpracovat mnohem lépe. Docela mě to mrzí, podle anotace mě knížka opravdu zaujala. Ale nedotaženost příběhu podle mě velmi uškodila.
Temné, ponuré, ale nic, co bych musela číst znovu. Trochu nudné, nepomohla tomu ani mrtvá holčička odříkávajíc básničku.
A mně se to líbilo, mám ráda u takových příběhů pomalé tempo a pocit, že se nic neděje, přitom to bublá pod pokličkou, a tady to bylo. Možná pár věcí to chtělo dotáhnout, ale ve finále ok.
Já nevim. Komunita je něco mezi duchařinou, thrillerem a psychologickým dramatem. Ale je to tak blbě splácané dohromady, že ve finále z toho vyšlo takové rozpačité cosi.
Una má nedořešený problém s mrtvým otcem a občas vypije flašku vína, což je v knize psáno s takovým trochu odsuzujícím tónem, no bože. Zároveň se jí líbí týpek z té mini vesnice, do které se nastěhuje, sice s ním celou knihu nic nemá, ale na konci už řeší, co by kdyby.
Obyvatelé Skálaru jsou podivní, pořád jsem doufala ve vraždící psychopaty nebo alespoň v nějakou sektu, a nic.
Mrtvá holčička se občas objeví, zarecituje básničku a zase zmizí. Una je ožralá a neví, jestli se jí to zdálo.
Vesnický boss Unu ve vesnici nechce, ale neřekne proč.
Zároveň je kurzivou čas od času mezi kapitolami úplně jiný příběh, obsahově dost fádní.
To je tak v kostce vše, co se v knize děje.
Nečte se to úplně špatně, jen je to trošku kravina.
(SPOILER) Nalákala mě anotace knihy, jakožto milovnici duchařin, hororů, psychothrillerů. Velké zklamání. Místy zajímavé vylíčení maličké osady a obyvatel, jinak blbost s neskutečně hloupým, jednoduchým a utnutým koncem. Sem tam se objeví recitující duch holčičky, neškodný a postradatelný. Hlavní hrdinka dost divná a nesympatická, je údajně velmi inteligentní (nedostudovala z vlastní vůle lékařskou fakultu, ač jí šla levou zadní a raději šla učit) – ale její chování během knihy nic takového nedokazuje. Řeší stále jen sama sebe a svá „strašná“ traumata, citově a morálně nevyzrálá. (Např. nejede na pohřeb své žačky, ač ji učila a její matka se stala její kamarádkou, protože ji výslovně nikdo nepozval…jakoby na pohřeb byla potřeba tištěná osobní pozvánka, chjo.)
Do toho kurzívou psaný paralelní příběh, který jakože objasňuje, o jaké tajemství v té vesnici jde, ale vůbec nesouzní s ostatkem knihy a neřeší také další osudy chudinky nevinně odsouzené (že by náběh na další díl???). Když se hlavní hrdinka ono „příšerné“ tajemství dozví, je nečekaně dost v pohodě a veškeré morální i jiné problémy s tím spojené hází v klidu za hlavu a jde vstříc novému štěstí a lásce, kterou našla v oné vesnické komunitě.