Koncept kontinua
Jean Liedloff
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24685/bmid_koncept-kontinua-ojY-24685.jpg
4
289
289
Podtitul: Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti. Autorka ve své světově proslulé knize odhaluje, proč jsou lidé žijící na Západě tak nespokojení a často nešťastní. Po několika expedicích mezi jihoamerické indiány rozpoznala, že tyto pocity mohou pramenit z neuspokojených potřeb miminek a malých dětí, které se na Západě snažíme vychovávat podle všemožných teorií, jen ne podle vlastní intuice a evolucí vytvořených jednoduchých pravidel a očekávání. V knize, kterou napsala již v r. 1975, velmi jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak je potřeba zacházet s našimi nejmenšími, aby z nich vyrostly spokojené a samostatné děti a posléze dospělí lidé, kteří si nepotřebují „léčit“ své deprivace z dětství všemi možnými způsoby, počínaje drogovou závislostí a konče nezdravými partnerskými vztahy, a jsou schopni vést plnohodnotný život, jenž nebude naplněn věčnou nespokojeností a hledáním „něčeho“, co nalézt nelze. Našemu vlastnímu životu tak dává úplně nový rozměr a pomáhá lidem najít jednoduchou, a přitom málo předvídatelnou odpověď na často kladenou otázku – proč nejsme šťastní.... celý text
Literatura naučná Osobní rozvoj a styl Rodina
Vydáno: 2007 , DharmaGaiaOriginální název:
Continuum concept, 2004
více info...
Přidat komentář
Kdo si tohle přečte, už nikdy nenechá malé dítě někde samotné plakat.
Také bude věřit, že i malé děti "vědí", co dělají, a proč.
Chápu, co tím chtěl básník říct, ale s myšlenkou se neztotožňuji. Kniha trpí datem napsání (cca 80. léta 20. století). Dílo jako cestopis, možná až duchovní literatura asi dobré, ale pokud se jedná o dílo o výchově a vztazích, ještě k tomu pokud to má být návod, tak dávám velký palec dolů.
Autorka prakticky kritizuje vše co je nové a moderní a její přístup "vraťte se do jeskyně abyste byli zdraví a šťastní" mi neimponuje. Dopaluje mě její drzost kritizovat výchovu amerických matek jen z principu, že nežijí domorodým stylem života. Přitom Liedloffová sama žádné děti nikdy neměla a takovým se nejlépe radí.
Chce, aby kontinuum pokračovalo, ale explicitně není ani vysvětleno co to vlastně je.
Můj pan profesor o knize mluvil jako o antropologické studii, ale podle mě k takové studii má opravdu daleko- Liedloffová nikdy titul nezískala (ovšem to na kvalitě/validitě nemá nutně vliv), taky zkoumané děti a lidé z moderní doby jsou pouze její přátelé a známí, a také postrádám informaci o její sociální bublině, nebo důvod proč se vůbec najednou sbalila a odstěhovala k domorodým kmenům do jižní ameriky.
Její názory mě vlastně občas až urážely a když už jsem s ní souhlasila, jen z principu jsem s ní pak souhlasit nechtěla. Pro mě je to napsané bez respektu k ostatním ženám a bez objektivity, nebo minimálně bez snahy objektivní být.
Základní myšlenka je podle mě fajn. Noste svoje děti, nenechávejte je vyplakat. S tím naprosto souhlasím. Na co ale psát knihu o dvou větách, že. Autorka vychází z praktik jihoamerického kmene, který je blíže k původnímu stylu života člověka. Některé postřehy jsou fajn a je dost možné, že to, co vidíme jako pokrok, nemusí být nutně pokrokem pro naše děti, vztahy a pocit uspokojení. Ale démonizovat západní způsob života a dělat z nás naprosto deprivované jedince, to už je snad pobláznění autorky, povrchní vidění našeho života a nebo dobrý tah, jak prodat knihu co nejvíce lidem a říct jim, že za jejich podělaný životy můžou rodiče, co je vozili v kočárku. Beru to tak, že kniha byla napsána v 70. letech, kdy u nás u kontaktním a respektujícím rodičovství nebyla ani řeč - v tomto směru musela být i v USA docela převratná. U nás je (alespoň v mé bublině) populární v posledních letech, kdy už ale máme (pro ty, co mají touhu něco o rodičovství číst) daleko lepší alternativy (třeba AHA rodičovství nebo klidně i starší Kontaktní rodičovství od Dr. Searse), ve kterých se díky bohu nedočtete, že matka "přivodí" svou výchovou miminku homosexualitu a podobné žvásty. Nejraději bych knihu podrobila detailnějšímu zkoumání a konfrontovala s nejnovějšími studiemi, ale na to bohužel nemám čas. Moje mimino, ač tráví hodně času v šátku, bohužel není tak úžasně klidné a hlavně s příjemným svalovým tonem, jako ty Yecuanské (tvl má ta ženská vůbec děcka nebo vychovala jen mravenečníka a opičku?), že na to nemám bohužel čas a knihu jsem dočetla jen ze zvědavosti a jako super námět k diskuzi.
Obecně je kniha dobrá a s její ústřední myšlenkou se ztotožňuji (k dětem se musíme chovat více přírodně a přirozeně). Nesouhlasím s mnoha postřehy, že se o sebe děti postarají a že si indiánské děti běžně hrají s noži, vedle jámy a v peřejích, je sice hezké, ale statistiky úmrtnosti bych tam vidět nechtěl (viz historka, kde se dva malí indiáni postřelí lukem...). S půlkou knihy tedy souhlasím, s půlkou nikoliv.
Není to úplně jednoduché čtení, kde utíkají řádky jeden za druhým. Je v ní hodně hlubších myšlenek, které je potřeba vstřebat a né vždy na to má člověk kapacitu. Rozhodně stojí za přečtení všemi, kteří mají zájem svým dětem dopřát přesně to, co je pro jejich růst, duševní i fyzický, nejlepší.
Jsem vděčná, že se těmito přirozenými principy vztahů začíná zabývat čím dál více lidí; přesto mi jejich počet přijde stále k uzoufání malý.. Pro mě je kniha zásadním dílem. Dozvíte se v ní i leccos o sobě samých, ač to nemusí být zrovna hezké.
Styl, jakým je kniha psána, není pro každého. Je hodně psychologická a je třeba ji číst pomalu a nechat zapadnout skutečné významy tam, kam mají, vlastním tempem.
Někdy se dost těžce čte, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Další odhalení a vysvětlení určitých příčin. Nějaký text by se dal z knihy vypustit, ale to gro by si měl přečíst každý
Kniha je poplatná místu a době, ve které byla napsána (70. léta, USA), a tak je třeba ji číst.
S některými myšlenkami souhlasím (např. že nošením dětí hlavně v prvních 6 měsících života je nemůžete rozmazlit a že když miminko pláče, tak ho máte přijít utěšit), s jinými méně (jaksi nelze spoléhat, že dítě má pud sebezáchovy a nevypije např. čisticí prostředek na nádobí, což indiáni řešit nemusí).
Co mě zaujalo, bylo, že dle autorky má každý v životě určité množství “blaha”, které potřebuje naplnit a když se to nestane právě v tom raném dětství, tak v pozdějším věku ten nedostatek může vést/vede k různým jiným cestám, jak si ono blaho dodat, a to např. přes drogy (pokud se dobře pamatuju, autorka zpovídala uživatele heroinu) - vyvstávají otázky, proč někteří lidé drogám propadnou, jiní zkusí a nepokračují, další ani nezkusí? A že víceméně neexistují žádní staří drogově závislí lidé a není to jen tím, že se stáří prostě nedožijí, autorka předjímá, že v okamžiku, kdy si člověk svůj žádaný objem blaha doplní, drogy opustí, protože už je nepotřebuje.
Závěr: věřte své intuici, spoustu věcí máme opravdu zakódovaných.
Radícím babičkám: “Děkuji za názor, vy jste svoje děti už vychovaly, tohle jsou zase moje děti, ty si vychovám sama (spolu s jejich otcem).” :-)
Četl jsem před pár lety a znovu se mi silně vybavovala letos při četbě Pearcova Magického dítěte. Napsáno v téměř stejné době, velice podobná východiska i závěry a stejný nezájem "oficiálních míst". Muselo uplynout 40 let, aby si našla "své" čtenáře.
Dharma Gaia zaslouží poděkování za to, že tuto knihu přinesla českým zájemcům, ale ta obálka je fakt hrozná.
I když kniha přináší některé v zásadě inspirativní myšlenky (důvěra v rodičovskou intuici, přirozenou sociálnost dítěte, důležitost častého kontaktu matky a dítěte v prvním půlroce-nošení dětí, dítě jako součást aktivního života matky ne jeho středobodem, dosycení deficitů v průběhu života ), musím výrazně nesouhlasit se způsobem jejich podání.
Autorčiny závěry vzniklé na základě osobní zkušenosti života u kmene jihoamerických indiánů (bez jakékoli výzkumné metodologie) jsou prezentovány jako všeobecné a vsevysvětlující (včetně homosexuality v západní společnosti) pravdy. Kniha je psána méně strukturovaně a přehledně, zato obsahuje na emoce cílící pasáže, které mohou velmi snadno v rodičích vyvolat pocity viny až deprese (jak je také uvedeno už v úvodu v příběhu jedné z čtenářek), jak svým dětem v dobré víře nenapravitelně ublížili.
Někdy je krásné zasnít se a snažit se žít vědomý život jako indián v buši. Vidět vše tak jednoduše...
Jen z toho nedělat dogma, to je pak cesta do pekel, nevěřte tomu, že žádné dítě nepláče, i to indiánské, nic není tak dokonalé a ideální jak se nám autorka snaží vnutit.
Jednou za čas si tuto knihu potřebuju znovu přečíst, abych si připomněla, o co vlastně v životě jde.
Jedna z nejsilnějších a nejpůsobivějších knih o mateřství a výchově, co jsem kdy četla. Napojení na vnitřní intuici, pocit blaženého "vím co dělám, a je to OK"...
Koncept kontinua je kniha, z které jsem byla na začátku nesmírně nadšená. Vrhla jsem se do jejího praktikování, protože mi velice intenzivně vsugerovala, že jakmile to neudělám, děti budou navždy neštastné. Bohužel takto jsem byla brzy neštastná a na vyhoření já. a se mnou celá rodina. Takže asi takhle - kniha se hezky čte, ale prosím vás, pak si řekněte, že odsud podsud a fakt nejsme divoši v buši (i když by to bylo super), takže to musíme dělat jinak. A bohužel to jak jnak to dělat v podmínkách Evropy nijak neporadí, místo toho jen tak depka, že my to tu děláme špatně. Takže za mě pozor, ta kniha je dost zrádná.
(SPOILER)
Určite odporúčam túto knihu prečítať aj napriek vážnym výhradám.
Kvalitné recnzie: Verrrunka, Anna 13,
Len pre doplnenie:
- Autorka patrí nie vlastnou zásluhou k literatúre, ktorú mnohí označujú ako New Age. Je to zdanie. V skutočnosti sa jej koncept zakladá na skúsenosti a nie domnienkach a predstavách bez empirického overenia ako v prípade väčšiny New Age.
- Nemôžeme všetko, čo vidíme u prírodných ľudí aplikovať na našu spoločnosť. Zatiaľčo deti majú vrodené obranné mechanizmy pred mnohými nástrahami, ktoré sú v prírode, nemajú ich voči tomu, čo je technické. Žijeme z časti v umelom svete. Vytvára teda nebezpečnenstvo falošného bezpečia.
- Autorka sa stala obeťou veľekej myšlienky, že za väšinou problémov stojí konkrétny spôsob “manipulácie s dieťaťom” a v tomto rámci sa snaží všetko interpretovať, čím utvára ideológiu a klamný predpoklad, že riešenie je takto jednoduché, pri čom vzťahy, ktoré za tým stoja reflektuje už menej. Yekuáni u ktorých žila sú však veľmi špecifickí nielen tým, že nosia deti a ich deti neplačú, ale celkovým názorom na svet. V tomto kontexte odporúčam dôkladnú prácu francúzskeho antropológa Pierra Dealaga, ktorý skúmal ich pohľad na svet.
- Autorka sa stala obeťou mýtu o šťastom divochovi, ktorý asi nezámerne šíri ďalej. Ten dôkladne kriticky rozobral Mireca Eliade skoro pred sto rokmi. Zároveň jej treba uznať, že aspoň spomína, že aj Yekuáni veria v niekdajší raj a nie sú presvedčení o tom, že tunajší svet je dokonalým miestom.
Skvělá kniha. Návrat k přírodě ve výchově našich dětí. Je skvělé, že se dnes na Západě vracíme k tomu, co kdysi i nám bylo naprosto přirozené a bohužel jsme to zapomněli.
Koncept kontinua
Po knize jsem sáhla jako po dalším zdroji názoru na výchovu pojatý někým, kdo navštívil a pozoroval indiánský kmen. Spousta myšlenek byla k zamyšlení, mnoho názorů k rozporování. Vedla jsem si u čtení takovou vlastní diskuzi, názory v hlavě obracela a zapasovávala do svých vlastních postojů. Pořád to beru tak, že je to vyjadřování autorčiných myšlenek a dedukcí, i když v jistých chvílích dost razantním způsobem. Pocity plačícího miminka se mi četly hodně, hodně špatně. Vlastní postoj mi to zase trochu ukotvilo.