Koncept kontinua
Jean Liedloff
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24685/bmid_koncept-kontinua-ojY-24685.jpg
4
289
289
Podtitul: Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti. Autorka ve své světově proslulé knize odhaluje, proč jsou lidé žijící na Západě tak nespokojení a často nešťastní. Po několika expedicích mezi jihoamerické indiány rozpoznala, že tyto pocity mohou pramenit z neuspokojených potřeb miminek a malých dětí, které se na Západě snažíme vychovávat podle všemožných teorií, jen ne podle vlastní intuice a evolucí vytvořených jednoduchých pravidel a očekávání. V knize, kterou napsala již v r. 1975, velmi jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak je potřeba zacházet s našimi nejmenšími, aby z nich vyrostly spokojené a samostatné děti a posléze dospělí lidé, kteří si nepotřebují „léčit“ své deprivace z dětství všemi možnými způsoby, počínaje drogovou závislostí a konče nezdravými partnerskými vztahy, a jsou schopni vést plnohodnotný život, jenž nebude naplněn věčnou nespokojeností a hledáním „něčeho“, co nalézt nelze. Našemu vlastnímu životu tak dává úplně nový rozměr a pomáhá lidem najít jednoduchou, a přitom málo předvídatelnou odpověď na často kladenou otázku – proč nejsme šťastní.... celý text
Literatura naučná Osobní rozvoj a styl Rodina
Vydáno: 2007 , DharmaGaiaOriginální název:
Continuum concept, 2004
více info...
Přidat komentář
Už jenom při tom názvu jsem si řekla: "Proboha, to nedám, vždyť nechápu ani ten název knihy!" :) .. ale opak je pravdou. Kniha se četla velmi pěkně a byla krásně provázána postřehy z výprav daleké džungle, kterou obývají Yequáni. Krásně vystihnuto, jak chování těchto lidí,starostlivost o dítě, asertivita apod. Doporučuji.
Nejsem evidentně vhodná cílová skupina. Text by se podle mne dal shrnout do jednoho odstavce a není potřeba se pořád dokola opakovat a natahovat zbytečně text.
Kniha je podle mne vhodná pro přehnaně konzumní "Američany", kteří ztratili veškerý sociální cit a jsou přehnaně bojácní. Normální člověk, který nemá chůvy, vše nedezinfikuje a nedostane panický záchvat když dítě upadne na zem nebo když přijde do kontaktu s čistou špínou asi myšlenku této knihy pochopí bez neustálého opakování.
Krom toho je kniha trochu naivní a naše společnost již bohužel nemůže beze zbytku přebírat fungující mechanizmus společností žijících ve zcela odlišných podmínkách.
Přečíst by si měl každý kdo nezná své pradávné intuice a ti co o nich vědí a jenom jim potřebují pomoci vyplout na povrch. SKVĚLÁ KNIHA!
Tato kniha mi zatím přišla nejsmysluplnější mezi těmi všemi ostatními návody "jak na mimina". Věřím, že komu se dostane do ruky ve správný čas, bude mít šťastné a sebevědomé dítě.
Při čtení se mi dostavilo několik silných "aha" momentů, kdy jsem knížku musela na chvíli odložit a prožít si uvědomění, které ke mně právě přišlo.
Dobre napsana kniha. Mely by si precist vsechny matky. Ted se divam na detsky plac uplne jinak.
Tato kniha mi přinesla velmi silný zážitek. Přečetla jsem ji jedním dechem a autorce jsem vše uvěřila. Jihoameričtí Yequáni přistupují k dětem tak, jak jsem vždycky cítila, že by se k dětem mělo přistupovat. Své pocity jsem ale nedokázala o nic opřít, vždycky jsem se pouze domnívala, že naše kultura výchovu dětí přehání. Kniha mi přinesla odpovědi, ujištění, inspiraci na další studium a především informaci, jakým směrem se vydat, až budu uvažovat o výchově vlastního potomka.
Zajímavý pohled na naši při-rozenost. Srovnání euroamerické civilizace s kmenem indiánů, kteří spíše než intelekt používají svůj instinkt.
Autorka (vystudovaná psycholožka) žila několik let mezi indiány a stále se k nim vracela, přestože svou praxi má v USA. Tím, že s indiány v jejich přírodním prostředí žila měla jedinečnou možnost porovnávat naši a jejich výchovu dětí. Zjistila, že jejich propojenost s přírodou již od batolecího věku jim dává pro život nenahraditelné základy, které nám ,,kulturním,, národům chybí. Popisuje jaké jsou jednotlivé fáze rozvoje nejen těla, ale i duchovní a duševní vývoj dětí. Příklad: -batole není omezováno ve volném pohybu v přírodě, když se ocitne na kraji jámy nikdo se nevrhá ho zachraňovat, ale ono samo je vedeno se od jámy odklonit a batolit se zpět do chýše. Udivilo mne jaké jsou etapy vývoje: - lezení, lezení po čtyřech, lezení po dvou a následní vzpřímení a chůze. Vysvětluje, jaké jsou dopady na psychiku, když se dítě ze sezení rovnou staví na nohy a fázy lezení přeskočí. To že člověk leze, tím vymezuje svůj prostor k životu, když to jako dítě nedělá, tak jako dospělí se neumí vymezit k ostatním lidem, neumí si svůj prostor obhájit!
Dokonce objevila, že i jako dospělí můžeme tento hendykep dohnat. Dělá se studenty škol cvičení, kde v tělocvičnách nechává studenty lézt a plížit se , následně se zlepšují jejich vyjadřovací schopnosti a studijní výsledky ! Tak že doporučuji, není jen o výchově dětí, ale a to hlavně, jak vlastně naše fyzické tělo spolupracuje s psychikou a jak vzniklé nedostatky napravovat!
PS: - jinak bych ji zařadila do škol jako povinnou četbu, ale je vhodná i pro babičky .....
Kniha o výchově dětí.
Nejzajímavější je první kapitola o jihoamerických indiánech. Zde je hezky popsáno, co znamená svoboda.
Tento druh knih mám ráda. Nenásilně v nich je vysvětleno, jak bychom s dětmi mohli zacházet. Že to jsou vlastně zcela samostatní tvorové, schopni samostatně uvažovat a pouze našimi předsudky je ženeme někam, kam oni vlastně ani nechtějí jít.
Možná se někomu toto dílo bude zdát až přehnané, neosloví ho nebo se proti němu budou bouřit. Všechno je možné. Mě samotnou oslovilo a určitě si z něj něco odnesu, co do výchovy svého dítěte zapojím.
Věřím, že kniha je věnována nejen těhotným ženám, ale zároveň i těm, kteří o dítěti zatím pouze přemýšlí a nebo naopak těm, kteří už nějaké vychovaly a či právě vychovávají.
Nikdy není pozdě začít.
Úžasná knížka, která nám připomíná něco, co už jsme dávno zapomněli. Kde je přirozenost a proč nám některé věci připadají dnes tak složité a nedaří se nám.
Štítky knihy
výchova vývoj a výchova dětí rodičovství životní styl přírodní národy kontaktní rodičovství jihoameričtí Indiáni socializace
Koncept kontinua
Po přečtení pár stránek jsem upadla do deprese. Cítila jde, že autorka má pravdu. Že mi to mé dítě vždycky,,říkalo,, a já mu ne vždy rozuměla, navzdory tomu, že od dob, kdy autorka knihu psala už se přístup k dětem změnil. Své děti jsem chovala a nedbala toho, že prarodiče tvrdili, že je rozmazlím. Nosím v šátku. Ale přijde mi, že to není dost a že to zapomenuté a znovu nalezené nejde vrátit. Prostě proto, že žiji v moderní společnosti. Na děti jsem většinu dne sama, žiji v jejich světě ne ve svém. Hodně přehnané mi přišly autorčiny snahy všude vidět snahu o nastolení kontinua. Rozhodně si také nemyslím, ze malý Američánek leží v postýlce a nikdo ho netulí, jak to autorka dost tvrdě popisuje. Mnohé je ale pravda. Naše společnost plodí izolované osoby. Mnohé děti vlastně netuší, co jejich rodiče živí. Nemají v nich vzory. Babičky a dědečci nejsou součástí rodiny. Nepředávají ani zkušenosti ani vzpomínky. Práce je nutnost a ne přirozenost. Děti vybavujeme lokátory a ven je raději nepouštíme...... Umí pustit tablet, ale do obchodu ve vedlejší ulici nedojdou. Zažila jsem něco podobného jako autorka. Jen to bylo, tady v Čechách. Chodila jsem s dcerkou do dopolední herny. Dvě místnosti, mezi nima chodba. Když jsem pozorovala dění napadla mne asociace s gorilami. Dítě si nechalo pomoci od ,,tet,,. Když potřebovalo matku našlo si ji. Většinou si ale hrálo s ostatními. Maminky tu tlachaly, pomáhaly dětem něco vyrábět, pily kafe v jiné místnosti. Nové děti byly nejprve zaražené, ale po pár týdnech se chovaly stejně nenuceně. To bylo kontinuum.