Koncert na ostrově
Jaroslav Seifert
Sbírka básníka, vždy znovu okouzlujícího nehonosností a upřímností svých veršů. Zaslechnete v nich "zpěv i skřípění, smích i nářek dneška" ujišťuje po právu sám.
Přidat komentář
Sbírka vyšla po skoro desetileté odmlce způsobené básníkovým onemocněním. Přiznává to i na záložce knihy. A v první básni říká přímo: Nevím, jak začít. Hned dál nás zve: Kdopak je vlastně/ šťastný na světě?/ Pojď, zavřem okno,/ shrnem záclony/ a budeme si vyprávět, / co ty a já. Kniha je plná smrti (Smrt chodí k ránu, /v zrcadle má tmu). Ale je tu rozdíl oproti Holanovi. I když už mu bylo skoro stejně let, když to psal. Již to tu padlo to srovnání (viz jeden z komentářů). Smrt je navázaná na lásku a život. Není tu to holanovské zhnusení, které si on do básní míchá. Seifert říká: Vždyť život je jen vzlyk, a jiný život není/ a pod tím rozstříleným praporem je krásy dost.
I když stojí „U branky na hřbitov“ nebo vzpomíná na mrtvé ve válce („Hrst černého tabáku“), stále je to o tom, „budeme si vyprávět, co ty a já“. On nám vypráví a my můžeme zcela normálně lidsky vyprávět jemu. A za to Seiferta milujeme. Holana můžeme obdivovat nikoli milovat. Alespoň ku stáru.
V této sbírce se zjevil nový básník, s rozvolněným veršem, a zůstal takový do smrti.
Jedna z nejkrásnějších sbírek, jaké jsem kdy četla. Básně chytnou za srdce i donutí k zamyšlení. Seifertovo myšlení je ovlivněno ubíhajícím a nepolapitelných časem a smutek se odráží v nejedné básni. Zároveň jsou vzpomínky často hřejivé a něžné. Autorova tvorba má za mě přesah a silnou uměleckou hodnotu. Zároveň se Seifert nesnaží o žádné složitosti, jak se o to záměrně usiloval např. Holan. Chtěl, aby je tvorba byla pochopena. Za život si sbírku musím přečíst několikrát, abych pochopila vše, co se nám snažil říct. Na závěr si dovolím krátkou citaci, která mne zasáhla nejvíce: "Snad je možno i bez lásky žít, však umírat bez ní, to je zoufalství."
Čím jsem starší ,tím víc se přibližuji ,tím víc cítím.
Co zůstalo z těch krásných chvil?
Třpyt očí,
kapička vůně,
.
.
.A ještě abych nezapomněl,
tři vločky sněhu.
To je vše.
Další v mé sérii Návraty. :) A tohle byl krásný návrat, mám na básních ráda hlavně ten velký účinek jen několika slov - když se to umí, když se to povede - pak to zasáhne jako Čarostřelcova kulka. Jsem radostně zasažena...
Bylo mi čtrnáct,
snad ne víc,
a vy už šest set roků jste jen paprsek
na šeré zdi.
Však já vás miloval
i na tu hvězdnou dálku let.
Nejpůsobivější oddíl je Hrst černého tabáku. Nejpůsobivější báseň je Píseň nakonec:
Ještě o malé Hendele.
Vrátila se mi včera
a bylo jí už dvacet čtyři let.
A byla půvabná jak Šulamit.
Měla popelkový kožíšek,
koketní čapku
a kolem krku uvázaný šál
v barvě světlého kouře.
Hendele, jak ti to sluší!
Já myslil, že jsi mrtva,
a ty jsi jenom krásnější.
Jsem rád, že jsi přišla!
Jak se mýlíš, drahý!
Jsem mrtva dvacet let,
však ty to dobře víš.
Jdu ti jen naproti.
Některé básně jsou velmi emotivní. Pokud má čtenář alespoň částečné povědomí o historii, jsou ještě emotivnější... Klobou dolů, pane Seiferte.
Zakoupil jsem si tuto sbírku básní na cestu vlakem. Četla se lehce a dokázala mne mnohými básněmi oslovit. Významy básní není obtížné hledat. Jedná se povětšinou o vzpomínkové básně, ať již okouzlení láskou či události a momenty z války.
Autorovy další knížky
1925 | Na vlnách TSF |
1971 | Maminka |
1999 | Všecky krásy světa |
1950 | Píseň o Viktorce |
1984 | Býti básníkem |
„Nevím, jak začít;
šlápoty ve sněhu
ztrácejí přesný obrys a už je také šero.
A já tu ještě čekám.
Na koho? A proč?
Pak trochu pršelo a bylo jaro,
uběhl rok, pak druhý, třetí,
a byl to celý život.
A ten, kdo tu přechází,
je někdo jiný, to už nejsem já.“
„Tak vracejí se zas
v tom tichu bezděčném
výčitky, povzdech, vzlyk,
když osten vzpomínek
probudí na chvilku,
co ty a já.“
„Láska jsou zvony, tma a salvy děl
a všechny hvězdy, co jich vůbec je
na naší obloze,
když noc je hluboká.
A jeden vytržený vlas.“
„Jsme už téměř všichni mrtvi.
Někdo víc,
někdo snad trochu méně.“
„Zdráhavý šepot políbených úst,
která se usmívají ano,
už dávno neslýchám.
Také mi nepatří.
Však rád bych našel ještě slova,
která jsou uhnětena
z chlebové střídy
nebo z vůně lip.
Chleba však zplesnivěl
a vůně zahořkly.
A kolem mě se plíží slova po špičkách
a rdousí mě,
když chci je uchopit.
Zabít je nemohu
a zabíjejí mě.
A rány kleteb duní do dveří!
kdybych je přinutil, aby mi tančila,
zůstanou němá.
A ještě kulhají.“
„Vždyť život je jen vzlyk,
a jiný život není
a pod tím rozstříleným praporem
je krásy dost.“