Konec světa & Hard-boiled Wonderland
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43253/bmid_konec-sveta-a-hard-boiled-wonderlan-nO4-43253.jpg
4
1125
1125
Kultovní román, odehrávající se ve dvou paralelních světech: v současném nočním Tokiu a v jakémsi světě představ, kde neplatí minulost ani budoucnost. Hrdina, specialista na kódování počítačových dat, přijme na první pohled normální zakázku a vzápětí se stane klíčovým prvkem v podivné hře. Netuší, že se už dávno ocitl na okraji propasti a že ta propast je mnohem hlubší, než by čekal. Mrazivé podobenství o cestě do temnot, skrývajících se za nablýskanou reklamní realitou našeho světa.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
Sekai no owari to hádoboirudo wandárando, 1985
více info...
Přidat komentář
Dobrá dvoužánrová kniha, z níž jednoznačně vede metafyzická fantasy za Zdí. Sci-fi s šíleným profesorem a pasivním hrdinou, který nemusí překonávat žádné obtíže, jelikož ty se vždy nějak vyřeší samy, už nebyla tak osvěžující, a klišé část se dvěma kódmany byla vyloženě nechtěnou parodií. I tak je ale kniha skvěle napsaná, s výborným, opravdu výborným literárním stylem ve Městě. Za ten vyloženě potlesk.
P.S. Souhlasím s Evickar. Knihy o podvědomí a funkci vědomí se vždy nebudou přijímat snadno, už z podstaty toho, že tuto věc každý vnímá jinak. Čisté "vědecké" zdůvodnění na pouhé elektrické impulzy mě také rozhodně neberou.
Murakami vie dokonale navodiť atmosféru. A tiež píše knihy, ktoré vo mne po prečítaní zanechajú nie otázky, nie zmätok, len jednoducho pocit.
Můj první román od Murakamiho. Bohužel nemám ráda romány, kde se řeší záležitosti vědomí a podvědomí a vymýšlí se různé hypotézy, které ve skutečnosti ani nemohou fungovat. Ačkoli je okolní svět krásně rozepsaný do posledního lístečku a hlemýždě, přijde mi, že o hlavním hrdinovi po přečtení celé knihy nevím skoro vůbec nic. Nic o rodině (pouze 1 zmínka o bratrovi), nic o jeho rozhodnutí stát se kalukátorem, odkud pochází pokoutníci a jak vypadají. Je tu mnoho nevysvětlených věcí, lepší je do knihy prostě nedávat, když autor není schopen poskytnout čtenáři věškeré informace. Od poloviny knihy se konečně začalo něco dít (cesta za profesorem do podzemí). Hodně mě zklamalo rozhodnutí hrdiny za Zdí. Já bych se rozhodla jinak - nepůsobí to na mě jako happy end a ten já většinou potřebuji nebo aspoň potřebuji, aby počínání hrdinů během celé knihy nepřišlo vniveč.
Myslím, že není důvod pochybovat, proč zrovna za tuto knihu získal Murakami ocenění. Dokonalé spojení reality a snů (i když - co je realita a co sen, že?) a při troše přemýšlení i zajímavá paralela k našim skutečným životům.
Jen bych asi, vzhledem ke krystaličnosti stylu v tomto díle, knihu nedoporučila jako první dílo Murakamiho, dovedu si představit že bez znalosti jeho stylu psaní by některé pasáže mohly nezasvěcenému čtenáři "lehce" zamotat hlavu.
Knihu som prečítala až po Kafkovi na pobreží, 1Q84 a Kroniky vtáčika na kľúčik, takže motív Murakamiho paralelných (až absurdných) svetov nebol pre mňa neznámou veličinou.
Kým zo začiatku mi prišiel román priam absurdný, a to hlavne, keď sa ma okolie pýtalo, čo čítam, a ja som odpovedala, o knihe, kde vystupujú pokoutníci a unášajú ľudí. Verte, že ľudia budú klopkať o čelo. Ale ako príbeh napredoval, kniha naberala čoraz melancholickejší a skľučujúci pád.
Pričom, popis mesta s hradbami je úžasnou alegóriou ľudskej psychiky...
Naprostá bomba. Skutečně. Opět jsem mohl číst Murakamiho a jako vždy nemohu říct nič špatného. Knihu jsem louskal po večerech, před spaním, při cestě do školy. během přestávek. I běh dne. Až na jednu jedinou kapitolu jsem si tu knihu užil jak se má. Někde uprostřed se našla kapitola při které jsem měl chuŤ odložit a dát si pauzu alespoň dva dny. Nejspíš jsem měl myšlenky někde jinde. Tahle kniha nepatří k těm knížkám, které můžete otevřít a bezmyšlenkovitě je číst.
Už od začátku jste vhození do děje a snažte se pochopit děj. Jistěže se děj a všechny okolnosti začnou pomalu vysvětlovat ostatně to tak bývá. ale při téhle knize mi to přišlo výraznější než u kterékoliv jiné knihy od Murakamiho.
Murakami píše skutečně nádherně. Jeho knihy jsou založené na spoustě myšlenek a záhad. Některé pochopíme hned, některé později. Někdy si musíme knihu přečíst ještě jendou aby nám to došlo. Některá tajemství jsou nám zapovězená.
Pane Murakami jako vždy mi bylo ctí.
Ta kniha ve mě pořád leží, a to nemám ráda sci-fi ani fantasy. Nesnáším tmu, sliz, vodu, stísněný prostor. Trošku klaustrofobik. Stísněnost se lehce uvolňovala jen ve Městě. Vlastně nepříjemné, jako ponor do vlastní duše, jako jít na dřeň. Murakamiho mám za tyhle nevyžádané ponory ráda. Nakonec zjištím, jak příjemné je zjištění, že se netrápím sama, že všichni hledáme cestu. A jak umí jemně, bez spěchu, bez honu za dějem vykreslit hrdinu! Nádhera. Kniha se dost liší od těch, co jsem od něj dosud četla. Určitě se k němu zase vrátím, až vydechnu. Byl to nářez.
já nevím. to se tak táhlo. vůbec jsem z toho nebyla nadšená. spíš jsem u toho byla jelen. nedočteno.
myšlenka i nápad je výborná, ale zřejmě jsem se netefila do nálady.
Na čtení další knihy od Murakamiho jsem se moc těšila - tak, jako se člověk těší na setkání s hodně dobrým a blízkým přítelem. Těšila jsem se na nové hrdiny, prostředí a světy tohoto geniálního autora.
Nezklamal mě.... Dostal mě takovým způsobem, jako ještě nikdy. A to jsem byla přesvědčená, že u Murakamiho mě nemůže už nic překvapit. Je to pár dní, co jsem knihu dočetla a stále se mi z ní podlamují nohy a jen stěží hledám slova k popsání toho, co z knihy ve mně zůstalo - nebo co zůstalo ze mně v knize?
Již dříve jsem v komentáři k Murakamiho knize napsala, že "náhody neexistují". V tomto případě se musím několikrát opakovat - není možné, aby byla náhoda, že:
- jsem knihu začala číst na začátku října, tedy v období, kdy se odehrává děj knihy a celý svět se zbarvil do "zlatova" jako srst jednorožců....
- mě symbol jednorožce provází už od útlého mládí a nepřestává mne fascinovat (i kafe piju z hrnku s obrázkem jednorožce)...
- souběžně s touto knihou čtu pomalu Bratry Karamazovy od Dostojevského - na kterýžto román Murakami několikrát odkazuje...
- miluju Boba Dylana :)
- a v neposlední řadě jsem se zrovna po kapitole s "dívkou celou v růžovém oblečení" potkala s podobným typem ženy i v reálném životě a taky její role nebyla zrovna jednoduchá....
Knihu s tak neobvyklým názvem jsem začala číst na Olomouckém vlakovém nádraží při čekání na vlak - a už neodložila na příštích několik dní. Asi nikdy v životě nezapomenu, jak jsem pročítala druhou kapitolu (v uších s jemnou a něžnou klavírní melodií od Ludovica Enaudiho) s názvem Zlatí tvorové: "S příchodem podzimu se jim těla pokrývají dlouhou zlatou srstí. Barva je opravdu čistě zlatá, není v ní přimíšený žádný jiný odstín. Jako zlatá přichází na svět a jako zlatá v něm existuje. Jediný mezi celým nebem a zemí jsou právě oni zbarveni zlatem bez jakékoliv příměsi." - a za okny vlaku ubíhala krajina - celá ze zlata. Podzimní krajina zalitá nádherným podvečerním sluncem. Byla jsem si skoro jistá, že je tam venku vidím - zlaté jednorožce...
Murakami musel navštívit mou duši, protože takto určitě vypadá i svět mého podvědomí. Kolikrát jsem už přemítala nad skutečností, zda by nebylo člověku lépe bez emocí, ega, myslí (bez duše)...I když jak se tak znám, svůj stín (svou duši) bych neopustila docela - byla bych jednou z těch, co žijí v Lesích...
Fascinující byl ten urputný zápas o šanci vidět alespoň ještě naposledy denní světlo, zápas o vlastní duši, o své vlastní já, aby nakonec.....(kdo četl, ví).
Závěr knihy - prožívání posledních hodin na tomto světě - byl neskutečně hluboký.Po bouřlivém a adrenalinovém závodě s pokoutníky to byly emoce až na samou dřeň duše. Přes slzy jsem skoro neviděla na písmena, a to přesto, že souhlasím s Murakamiho:
"Některé smutky jsou takového druhu, že se nad nimi brečet nedá. Takového druhu, že je v životě nikomu nevysvětlíte, takového druhu, že je ani nikdo nepochopí. Jsou to smutky, které se nedají převést už v nic jiného a jen se lidem tiše hromadí v duších jako sníh za bezvětrné noci. Když jsem býval mladší, pokoušel jsem se občas takový smutek projevit a převést ve slova. Ať jsem však hledal sebevíc, stejně se mi můj smutek nepodařilo nikomu sdělit, dokonce ani sobě samému ne, a když jsem si to uvědomil, nadobro jsem těch pokusů nechal. Uzavřel jsem svoje slova, uzamkl jsem svoji duši. Ty opravdu nejhlubší smutky jsou totiž takové, že je nejde změnit ani na slzy."
Děkuji Vám, pane Murakami.
Při čtení Murakamiho mám dost často pocit, jako bych putoval kdesi uvnitř sebe, jako bych se ocital někde blízko vlastního "já", ale přesto se až k němu nedostanu. Tenhle pocit jsem si vypěstoval už při čtení Norského dřeva a Kafky na pobřeží, ale tehdy jsem jej neuměl definovat. Až po přečtení Konce světa se mi jasně vybarvilo, co vlastně Murakami činí. On nepíše beletrii, on píše úchvatnou psychologickou prózu, mysteriózní literaturu, které nějakým záhadným způsobem vtěluje moc proniknout hluboko do čtenářova podvědomí, usadit se v něm a pracovat s ním. Ovšem pozor! Když pak démon odejde, zůstane po něm jakási zvláštní prázdnota. Tichá a smutná.
Murakamiho Konec světa je z toho, co jsem doposud od něj četl, asi jeho nejlépe uchopitelné dílo. V této knize, nakolik se jeví jeden její svět šáhlejší než druhý, se člověk ani na chvíli neztratí. Oba světy k sobě stále směřují a někdo možná řekne, že se vlastně nikdy nepropojily. Pro mě bylo posledních pár stránek a snad dokonce několik posledních slov jasnou spojnicí. Pokud bych se měl pokusit interpretovat dojem z Konce světa, přirovnal bych ten pocit k atmosféře nočního ztichlého a vylidněného města, ve kterém se jednou takhle na podzim procházím v kabátě a se sluchátky, do kterých mi hraje The Wall od skupiny Pink Floyd.
Ještě bych rád ocenil kvalitní a promyšlený překlad knihy od Tomáše Jurkoviče a už se klidím zpět do své duše - jestli tam náhodou někde nezůstal nějaký pokoutník....
Kniha mě naučila - nesuď knihu podle názvu.
Mě samotnou by nenapadlo, že za tak divným názvem se může skrývat tak vyčerpávající, ohromující, fascinující děj.
Kde chodí Murakami na takové příběhy, nepochopím (ale ráda bych to věděla). Co kniha, to originál (např. kronika ptáčka na klíček, kafka na pobřeží, sputnik, má láska, apod.). Jak přišel na svět bez zvuků, tři různé světy v jednom vědomí, kalkulátory, kodmany či pokoutníky.
Bylo mi moc líto hlavního hrdiny ale nepřišlo mi, že by byl vhozen až na samé dno. Podle mě jiní hrdinové, jiných jeho knih toho zažily mnohem více, mnohem horší věci. A ten otevřeně neotevřený konec, který se do poslední chvíle neustále mění je děsivý.
Nejvíce nepříjemná postava pro mě konkrétně byl profesor.
Po přečtení Murakamiho knihy Kafka na pobřeží jsem se nadšeně pustil do čtení dalšího jeho románu Konec světa. Těšil jsem se na to, že i tato kniha mě od první stránky okamžitě pohltí a bude se číst sama. To jsem se ale přepočítal. Pohlcení nepřišlo ani na první ani na desáté ani na padesáté stránce. Už jsem byl téměř rozhodnutý knihu nedočíst a nad Murakamim zlomit hůl. Bylo mi však líto těch nedočtených stránek, a tak jsem se s velkým sebezapřením hrdinně prokousával románem dál. Nyní jsem sám sobě vděčný, že jsem to nevzdal. Asi po první třetině mě kniha začínala bavit víc a víc, až jsem se nakonec do děje ponořil natolik, že už nebylo úniku. Román se, stejně jako Kafka na pobřeží, skládá ze dvou dějových linií, které se pravidelně střídají. Zde se jedná o dva paralelní světy hlavního hrdiny. Čtenář prožívá jeho dobrodružství v tom „normálním“ světě tak jak ho známe my, a zároveň s ním putuje jinou realitou nacházející se ve skrytu jeho vědomí. Bylo pro mě velice zajímavé s každou další stránkou kousek po kousku odhalovat tajemství hrdinovy mysli a s napětím očekávat jeho rozuzlení.
V té knize je prostě všechno... káva, podzim, zima, kalkulátoři, kódmani, Továrna, Systém, jednorožci, Čtenář snů a šílený biolog. Dokonalé :)
Mňa najviac nadchla asi prvá tretina, kde som spoznala hlavného hrdinu, ktorý mi prišiel sympatický, zaujimavý a zábavný. Rovnako aj svety, ktoré Murakami vytvoril na mňa dýchli očarujúcou atmosférou, po akej som túžila. Tešila som sa, kam to až celé vygraduje. Práve naopak sa mi ale zdalo, že dej potom začal trochu stagnovať a na zaujímavosti zasa nabral až v poslednej štvrtine. Celkove (hlavne po prečítaní doslovu od Jurkoviča, ktorý mi vysvetlil, aký mal autor asi zámer) ide o zaujímavú knižku so zaujímavým koncom, ale od ospevovaného Murakamiho som asi čakala viac.
Můj první střet s Murakamim a sakra, bolelo to. Aspoň ze začátku. Ač podobně tlusté knížky zmáknu za 2-3 dny, Konec světa jsem první týden jela 20 stran/den a ne a ne se začíst. V půlce přišel zvláštně ambivalentní pocit - strašně jsem se nudila a chtěla to mít konečně za sebou, zároveň jsem ale cítila, že mám v ruce něco úžasného a k hrdinovi jsem přirostla tak, že jsem vlastně potřebovala vědět, jak se to teda rozmotá. Posledních 200 stran jsem nakonec zatáhla naráz a pak hodinu zírala do stropu a přemýšlela. Takže můj výkřik pro ty, kteří budou taky nevěřícně kroutit hlavou, že čtou už věčnost a jsou teprve u druhé kapitoly - nevzdávejte to! Jemný humor, materiál k přemýšlení a tipy na knížky i hudbu vám budou odměnou :)
Ze začátku to šlo velmi ztuha, ale výsledný dojem byl víc než dobrý. Doporučuji neodkládat zpět do knihovny po pár přečtených stránkách ani kapitolách.
Přeji hezký čtenářský zážitek, já odcházím shufflovat data. :-)
Tenhle Murakami mě zklamal. Začátek byl mnohoslibný, ale nakonec došlo jen na jakýsi béčkový běh podzemím tam a zpátky. ;-(
hviezda dole za tie nekonečné opisy, kde som letel zrakom po stránke a hľadal prvé sloveso, a v tejto knihe viac ako v ktorejkoľvek inej mi prišlo zaujatie európskou pop kultúrou, ako mierne otravné.
Na druhu stranu mnou pohla symbolika tieňu, ako púto k spomienkam a minulosti. Predstava že by mohlo isť o rodičov alebo starých rodičov dával pre mňa deju iný rozmer.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Přečetl jsem už několik knih od autora, ale musím se shodnout s těmi co je tento vychvalovaný KONEC SVĚTA moc nechytil. Pro mne jedna z jeho slabších knih. Musím to přiznat , ač mám tohohle autora rád. Bojoval jsem s knihou neuvěřitelně dlouho , abych ji nakonec zdolal. Bylo to pro mne až zbytečně moc uměle natahovaný, stačila by snad polovina stránek ke stejnému výsledku.