Konec žebřiňáků

09.08.2020

Nevím, jestli je Břeťa Rychlík slavný, jak mu to prorokoval Ludvík Vaculík - ale rozhodně je proslulý díky množství práce, které má za sebou, ať už jde o herectví (jeho monodrama Jeden den nebo interpretace poutníka Melmotha či Shoře v Lidské tragikomedii patří k nezapomenutelným, a to je řeč pouze o jednom období v HaDivadle), režii (Gazdina roba, Rok na vsi, Kalibův zločin - velmi konzistentní - a to je řeč pouze o jedné linii režijní tvorby), dokumentaristiku (těch zpráv o pinožení člověka ve vlastním životě, v krajině i polis - čili obci - natočil na padesát) nebo publicistiku. Ty nejlepší kousky (nejen) z posledně jmenovaného se sešly v knize Konec žebřiňáků; ve dvou oddílech, Naši protinožci a U mne doma v Evropě, lze najít cca 30 textů, ze kterých dýchá konkrétní Břeťova krajina a jakoby přes její obzor pronikají bolesti i hovadnost okolního světa. Některé obrazy si budu pamatovat dlouho - život jak placatý kameň, paní Kolbábu odstřihující duracelky či ještěrku pokrytou plošticemi, staříčky zpívající Havlovi, babičku v kroji jdoucí okopávat, výšivky přilepené k rukávcům suchým zipem či sklízení modrého ovoce jak svátosti a další... A těch písní, toho smutku, toho soucitu... Doporučuji číst pod modrou oblohou a každou kapitolu řádně zalévat. Třeba vínem. Nebo slivovicou. Nebo vodou.