Kontrapunkt

02.11.2023

Předrevoluční kvas, bílí versus rudí, kozáci proti bolevikům Téměř všechny povídky jsou na toto téma, ale každý autor je pojal po svém. Někteří téměř neutrálně, jiní naprosto jednoznačně straní novým zítřkům, ale přesto jsou všechny povídky naprosto skvělou ukázkou autorské invence a literárních výšin ruských autorů, byť s jistým přerodem a posunem směrem k autorům sovětským. Ach, opravdu, kdyby dnešní autoři uměli takto psát! Na knihu narazíte leda tak v nějaké zastrčené, zaprášené poličce posledního anikvariátu, nebo jako já v nějaké knihobudce, na chudinku přes 60 let nedotčečenou, čtenářsky nepolíbenou, zjevně ani neprolistovanou. Tedy znovu: kde se učili dnešní preferovaní autoři? Proč se knihy mnohých téměř nedají číst? Jistě, tyto povídky se svým způsobem dají brát jako propaganda, ale co my dnes víme? Jaká vlastně byla ta doba tenkrát? Že by všichni ti utiskovaní byli jen nástrojem nějaké propagandy? A opravdu netrpěli? Netoužili po změně? Po spravedlnosti? Kde je pravda? Ptejme se. A i když tu správnou odpověď asi nedostaneme, možná se k ní alespoň přiblížíme. Ale pochopíme?

Prvních pět povídek zaslouží absolutorium, pera poslední tří možná lehce skřípou, Šolochovov za jeho mrkající rudou hvězdičku s pěti cípy by zasloužil za ucho.
A doslov Jarmily Glazarové je opravdu poplatný době a lepší ho nečíst. Ale jinak: lidé, bděte (a čtěte)! I kdyby na chleba nebylo...