Kopat do žuly motykou

21.02.2016

Vydat knihu vlastních rozhovorů je vždy věc ošemetná. Často z toho vznikne nekoncepční guláš složený z článků vyzobaných kdoví odkud. Čtenář si pak přečte několik interview a zjistí, že jsou o tomtéž. Neříkám, že takový pokus vždy končí blamáží; úspěšným příkladem může být třeba Kellerův výcuc novinových komentářů Jsme tady doma. Kopat do žuly motykou je však žel příklad, jak se to dělat nemá.

Kniha sestává z osmi rozhovorů, v nichž je zpovídán populární český filosof Michael Hauser. Přestože editor čerpal z dlouhého období sedmi let, chybí zde nějaké jednotící téma. Dva rozhovory jsou převzaty (zřejmě proto, aby kniha nebyla tak tenká) ze slovenských časopisů a obsahově jsou dialogy rozplizlé od budoucnosti kapitalismu přes postmoderní filosofii, až k úvahám o smyslu umění.

Ještě mlhavější se mi však jeví cílová skupina čtenářů. Laik si knihu nekoupí, pro širokou čtenářskou obec je publikace příliš abstraktní. Fanoušek současné filosofie se z ní naopak nedozví nic nového. Letmému čtenáři Solidarity či Advojky netřeba podesáte připomínat, že před rokem 1989 nebyl komunismus, že Charta vlastně nutila bolševiky dodržovat alespoň své vlastní zákony či že Titova Jugoslávie se blížila marxistickému ideálu víc, než normalizační Československo. Rozhovory působí tak, že autor chce osvětlit základní postoje současné kritické filosofie, která se opírá o Adorna či Marcuseho. Čtenář, který si koupí Hausera, už je ale zná.

Co nesmí chybět, je adorování současné filosofické superstar Slavoje ŽIžeka. "Žižekovy myšlenky vypadají na první pohled chaoticky, ale při podrobnějším zkoumání zjistíme, že se v nich skrývá, jako v dětském kindervajíčku, komplexní projekt," vysvětluje nám s neskrývaným entuziasmem Hauser. Ach tak, takový je to lišák, ten Žižek. On by samozřejmě mohl napsat třeba Nepolapitelný subjekt tak, abychom ho pochopili. Ale to on ne, on nás, debílky, trošku potrápí. Mno, možná je to jen můj dojem, ale Žižekův význam se možná trochu přeceňuje.

Kniha mě nakonec příjemně překvapila až druhou částí, kde se autor pustil do zajímavých polemik o vztahu umění a postmoderní společnosti, respektive subverzivnímu potenciálu umělecké tvorby v rámci kapitalistických struktur.

Závěrem chci tedy předeslat, že kniha se v žádném případě nečetla špatně, ale chyběla jí poněkud autentičtější filosofická reflexe současného světa. To, co Hauser řekl, bylo již řečeno mnohými před ním...