Kosí hnízdo
Zdeněk Drozda
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/299316/mid_kosi-hnizdo-gvb-299316.jpg
5
66
66
Vršovický pekař Zdeněk Drozda nezachytil ve svých vzpomínkách jen své dětství a mládí, nevytvořil jen nevšedně realistický obraz života v Praze let čtyřicátých a padesátých, ale svým osobitým jazykem, způsobem vyprávění a uchopením reality vytvořil i navýsost pozoruhodnou novodobou českou prózu, jež v mnohém přesahuje úroveň psaní jeho vrstevníků, zavedených českých spisovatelů. Vzpomínková próza „Kosí hnízdo“ byla zdramatizována Evou Miláčkovou a dnes slaví úspěch na jevišti Vršovického divadla Mana s Jiřím Lábusem a Luďkem Nešlehou v mnoha rolích, za doprovodu klavíru Miloše Orsona Štědroně a v režii Eleny Strupkové pod názvem „Vršovice jsou zlatý, řekl tatínek“. Drozdova pozoruhodná próza je v přítomné knize doplněna zprávou o této inscenaci a fotografiemi z ní.... celý text
Přidat komentář
Velmi milé překvapení. Ke knize jsem se dostala náhodou a jsem ráda. Příběh vyprávěný očima hlavního hrdiny (autorem) během jeho dětských let, a to od školky až po vyučení. Příběh o rodině, ve které díky okolnostem, především chudobě, musel dospět dřív, než by měl. A přesto nenajdete ani stopu nějaké zahořklosti. Problémy řeší poměrně svérázně, občas se člověk musel usmát, i když celková situace vlastně moc k smíchu nebyla. Rozhodně doporučuji!
Tohle je tak bezútěšné. Moje nenáviděné padesátky ve své esenciální podobě.
Vezme to za srdce. Pro mě snad o to víc, když se vypráví s nadhledem a trochu vtipem.
Jedna z těch vzpomínkových knížek, které hodně chytnou za srdíčko. Vzpomínky na dětství Zdeňka Drozdy ukazují život ve vší syrovosti, jsou tak autentické a opravdové, z každodenních běžných zážitků malého kluka ze sociálně slabé rodiny v poválečných pražských Vršovicích nám vyvstává až neuvěřitelně drsný příběh, kdy se nám stahuje hrdlo a máme chuť vykřiknout: takhle ne! A nakonec obdiv a palec nahoru pro malého statečného kluka s ryzím srdcem, který se uměl rozdat, ale taky se pro správnou věc poprat a postavit se bez fňukání nepříznivému osudu.
----------------
Pro mě přidaná hodnota za Vršovice. Sama jsem z Vršovic, v nových Vršovicích jsem bydlela na dvou místech do 15 let a do školy ve Vršovicích chodila až do maturity. Staré Vršovice byly mou doménou na gymplu, takže jsem vršovický místopis, tak, jak ho malý Zdenda podával, velmi ocenila, knížku četla s mapou a snažila se rozklíčovat místa popisovaná v knize.
Ulice Na Spojce, kde rodina bydlela zpočátku, je jen pár bloků od mého gymplu, do hospody U Pepíčka jsme chodili na stojáka na točenou kofolu; je to už hodně dávno, ale ta hospoda, jak tak koukám na mapu, se stále jmenuje U Pepíčka…
Ulice Nerudova, kde bylo druhé „kosí hnízdo“, je dnes ulice Charkovská, Heroldovy sady a Gröbovka byly i moje parky (do vily Gröbovka jsme chodili s družinou na výtvarnou výchovu), a do vršovické sokolovny ve starých Vršovicích mě moje maminka jako malou holčičku vodila do „rytmiky“. A v Krymské (v době "kosího hnízda" Husově) jsme stávali nekonečnou frontu na tuzexové džíny, pamatujete, pražští pamětníci sedmdesátých let?
Jo jo, Vršovice jsou zlatý i pro mě…
Život malého kluka z chudé rozvrácené rodiny z pražských Vršovic - základ na slušné sociální drama. Jenže životopisné vzpomínky páně Drozda jsou více než to. Ocitáme se v době okupace a později v 50. letech minulého století. Doba těžká, lidsky nesnesitelná a politicky nemilosrdná narýsovaná postavami Gottwaldů, Stalinů, Slánských... A přece tady poslouží jen coby dramatická kulisa, která dává vyniknout tomu dobrému, co v člověku dřímá, probuzeno skrze onoho malého Kosa. Veskrze pozitivně pojaté vzpomínky na nesnadné, mnohdy trpké a smutné okamžiky dětství, dospívání a život na dluh jednoho kluka z Vršovic a jeho rodiny. Co dělá toto dílko výjimečným tak není životní příběh samotný, těžký, jak jen se dá očekávat, ale pohled na život, síla upřímnosti a nezlomné odhodlání pomáhající překonat veškerá úskalí. Život po válce, ne však o válce. Prostě jeden hodně těžký život, který se přitom zdá téměř tak lehký, jako procházka růžovou zahradou, bez ohledu na všudypřítomné trní.
Kniha mě velmi mile překvapila. Je vyprávěná malým chlapcem, který po rozvodu rodičů na sebe přebral roli táty a živitele a svým svérázným způsobem se protlouká pražskými Vršovicemi čtyřicátých a padesátých let. S humorem sobě vlastním vypravuje o místních poměrech, školce, škole, řemeslnicích, pavlačových drbnách, o pražském plivátku i plovátně, o hladu, uhlí, lidech srdečných i ubrblaných, o sousedech i úřednících. Kniha je plná hezkých i méně hezkých zážitků a i když se vám nad tím klukem svírá srdíčko, ten klučina život bere hezky od podlahy a s grácií. Doporučuji, fajn knížka na dovolenou.
Krásná, dojemná i humorná kniha, připomínající, že život byl ještě celkem nedávno úplně jiný (až nepředstavitelně).
Autor s jedinečným citem pro jazyk popisuje své dětství v poválečné Praze. Vyprávění to je bez příkras, přesto s humorem a laskavostí. Musím přiznat, že mi občas bylo u čtení smutno. Vlastně spíš takové to hořkosladko.
[audiokniha]
Milary milá ️
V mých výpůjčkách byla oblíbená zejména Pipi Dlouhá punčocha a Tom Sawyer.
K Neználkovi, Čukovi, Bobešovi a Timurovi jsem měla nedůvěru stejně jako k jiskrám a pionýrům.
Proto když v prvních kapitolách maminka prohlásí: "počkej až se dostaneme k veslu", nebyla jsem si jistá, zda poslouchám to, co si oblíbím :o)
Ale ano.
Rozhlasová četba z úst zkušeného Ladislava Mrkvičky je prima.
Protože, kdo by nechtěl Zdendu za staršího bráchu?
Není snadné psát s takovým nadhledem v Nerudovském stylu, o tak strašném životním období. Matka která neumí číst a tak jí nepomůže z nuzných poměrů ani to, že je hned od samotného počátku zapálenou komunistkou. Žijí doslova v bídě, ale stát jim nepomůže i když o jejich nelehkém životě všichni vědí. Taková skvělá doba to byla. Zajímalo by mě v kolika letech tyto vzpomínky na své mládí pan Drozda sepsal. Ve vzpomínkách není ani náznak hořkosti a k takovému nadhledu, se člověk musí prožít. Z krátkých, hořkosladkých povídek, je sepsáno celé dětství. A sepsáno je to opravdu znamenitě. Audioknihu čte pan Tomáš Juřička a znamenitě se mu podařilo přizpůsobit četbu a barvu hlasu, tomu, kolik Zdendovi zrovna bylo let.
Souhlasím s komentářem milary a dodávám, že ta útlounká knížečka patří k mým nejmilejším. Třeba vedle Jméno růže, Nekonečný příběh, Vojna a mír, O mé rodině a jiné zvířeně, Kniha o životě a smrti ... Vedle nich plně obstojí. Potěší, pohladí, rozesmutní, obveselí.
Od doby, kdy jsem začala v první třídě chodit do knihovny, objevovaly se cyklicky v mých výpůjčkách oblíbené tituly: Neználek, Kocour Mikeš, Dům drobných radostí, Děti z Bullerbynu, - ale také Malý Bobeš, Čuk a Gek a Timur a jeho parta, neb jsem byla jiskra i pionýrka, kladla jsem věnce a vůbec jsem byla takovej malej Jánošík :-). Úzké spektrum výběru ovlivnil přesun do žlutých značek, nebo - li odd. pro starší děti, a s ním Foglarovky a KODovky. A tam někde se objevilo znepokojivé tušení, že knih je mnoho, a budu - li si půjčovat tituly opakovaně, nestíhám... Uběhla spousta času, jenž obsahoval i poměrně dlouhá období, kdy ho na čtení moc nezůstávalo, a znepokojení z nestíhání sílí. Takže se ke knihám nevracím; vyjímku tvoří Saturnin :-) no a pár dalších, a to už musí být... A přátelé, ono to už je!!!
Drozdovo Kosí hnízdo je taková nádhera, že se k němu budu vracet a vracet, proplouvat tím neuvěřitelným vyprávěním, slzet - tu dojetím, tu smíchy, koukat na fotku na přebalu a ptát se znova a znova, jaks to - uvšechvšudy - Kosáčku dokázal? Nezbláznit se z toho všeho, vzít si z věcí vždycky to lepší, držet hlad, a péči o ségry, a fofr s mámou - tak s přehledem, tak samozřejmě, tak normálka.., a v takovým věku??? A při to všem stíhat klukovské radosti a lumpárny a uchovat si z toho času takovou zásobárnu lidskosti, která dala vzniknout téhle přelíbezné knížce. A z nebe koukají páni Hrabalové a Otové Pavlové a jim podobní a radují se se mnou... Kniha roku, jednoznačně. Pět hvězdiček? Spíš celé souhvězdí...
Začátek byl takový Svěrákovský, ale s příchodem Martičky začalo přituhovat a autor našel krásný vlastní styl. Moc se mi to líbilo a musím říct, že jsem smutná, že se nedozvím, jak Zdeněk proplouval učením, vojnou atd. To by mě nesmírně zajímalo.
- je to doba celkem nedávno minulá (stejný ročník, jako moji rodiče) a přece se mi svíralo srdce, s jakým hladem a nouzí se musela Zdeňkova rodina potýkat. Přitom všude kolem visela určitě komunistická hesla o zářivém státu, červenolících zdravých dětech a blahobytu pod vedením KSČ. Taky jsme bydleli v rozděleném bytě, topili v kamnech a měli společný záchod na chodbě. Akorát v Košířích. Jak brzy jsme na to zapomněli!
- velké poděkováním dědicům pana Drozdy, že s tím šli ven.
Krásně smutné a zároveň pěkně veselé vzpomínání na nelehké dětství. Zdendu, Zdeňka, batíka si prostě nejde nezamilovat a spolu s Evičkou a Martou bych je okamžitě brala :-). Opravdu tak trochu Obecná škola a Hrdý Budžes :-). Ta živelnost, člověčenství a energie, která je v knize ukrytá se prostě nedá jen tak lehce popsat a už vůbec ne ohodnotit. Pět hvězdiček je strašně málo. Děkuju a vřele doporučuju.
Knížečka je útlá a obrázek na obálce takový čistý, jednoduchý (a je to tak správně) - a uvnitř tolik děje, emocí, zážitků a barvitých vzpomínek na dětství ve Vršovicích, paráda. Atmosféra poválečné Obecné školy a ještě více filmových Vracenek, 50.léta očima kluka, od jeho nejmladších až do konce školních let. Je to drsné ale věrohodné vyprávění, facky a nadávky lítají, ale všechno zapadá do těch situací a té doby. Hlavní hrdina a vypravěč má dar pozorovat, vyprávět a také se ozvat, když je to potřeba. Přiznává výhry i prohry, umí pomáhat, porvat se i slíbit pomstu, až jednou... . Kromě mnoha dospělých starostí, které zodpovědně převzal jako jediný mužský prvek v rodině, dokáže vnímat i životy jiných lidí, na které vzpomíná "podle zásluh". A jsou to vzpomínky působivé, k zamyšlení a často velmi dojemné. Nevím, jaký byl pan Drozda pekař, ale psát uměl, doporučuji všem. (A k příloze - vím jistě, že divadelní zpracování bych nechtěla vidět, už jsem si ho užila podle svých představ a s dětskými i dospělými herci).
Kosí hnízdo
Teda to byla nádhera.Vyprávění z časů kdy v lidech bylo tak nějak víc člověčenství.