Královna ohně
Anthony Ryan
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538838/bmid_kralovna-ohne.jpg
4
1043
1043
Stín Krkavce série
< 3. díl
Vélin Al Sorna musí pomoci vrátit Říši Královně. Po boji o holý život má královna Lyrna za úkol odrazit vpád volarské armády a znovu dobýt nezávislost Sjednoceného království. Aby dosáhla svých cílů, musí udělat víc než jen shromáždit své věrné příznivce. Musí se spojit se silami, které jsou jí odporné, a přivést válku k branám nepřátel. Zajistit vítězství má Vélin Al Sorna, avšak jeho cesta je plná obtíží. Volarská armáda má na své straně tajemného Spojence, který svým služebníkům nabízí dar věčného života. Pokud má království zvítězit, musí Vélin Al Sorna Spojence zničit. Jenže porazit protivníka, jehož není možné zabít, je téměř nesplnitelný úkol, zvlášť když Vélinova píseň krve, mystická síla, která z něj udělala slavného bojovníka, zlověstně umlkla…... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2019
,
OneHotBook
Originální název:
Queen of Fire, 2015
více info...
Přidat komentář
No tenhle díl jsem už četl z donucení a to jen přes vřelé sympatie k Vélinovi . Závěr knihy už byl jen vysvobození od tak perfektního prvního dílu.
no a máme tu koniec dúfam že to je koniec .
táto kniha bola skvelá ale ten koniec bol nejak ....
neviem celí príbeh tu bol vedený v štýle ako je spojenec neporazitelný a nakoniec ho stačilo pritlačiť ku kameňu a bolo po všetkom. rovnako ako cisárovna ovládajúca mysle a dary obdarovaných a dostala ju opica ktorá bola kaput po predošlom boji . no ale dalo sa
Promáchnutá smeč. Škoda.
Při uzavření trilogie to obvykle chce se nedokončených linek a mystérií zbavovat. Vysvětlovat, rozuzlovat je. Ryan se místo toho rozhodl, že tu rozjede celou mytologii a teorii magie. Vedlejší "lore" (legendy, tajemství, reálie) tak narůstá do obludných rozměrů. Ztrácí se spád. A ve chvíli, kdy příběh skončí, zůstává třetina otázek nevysvětlena a další třetina vysvětlena dost nepřesvědčivě.
Celé to na mě působí dojmem, že Ryanovi bylo tak dlouho líto škrtat nápady, až nakonec nevěděl, co s nimi. Knížku jsem dočetl spíše ze zvědavosti, jak to dopadne.
Bohužel jsem na začátku očekával, že mě to vtáhne do děje stejně jako druhý díl. To se ale nestalo. Jako bych nezačal číst další knihu a pořád četl Pána věže. Díky tomu už od začátku působil děj zdlouhavě.
Po pár desítkách stran to začalo být únavné. Všiml jsem si, že se ve skutečnosti těším až to budu mít za sebou. Osudy hrdinů byly příliš nalajnované a jejich osobnosti nepřitažlivé. K většině jsem si nedokázal vytvořit vztah.
Krutost některých scén mi přišla samoúčelná. Celé to působí divně. Asi proto, že tam nejsou žádné normální záporné postavy. Některé dějové zvraty působily dost nepravděpodobně. Tohle by se jako mohlo stát???
Ať už kvůli postavám, předvídatelnosti či podivnosti se nějak ztrácí napětí. Přitom to nepůsobilo nijak přeplácaně. Vélinův svět se mi líbí. Jeho země, národy a jejich kultury. To vše se mi zdálo podařené. Podstata magie výborná.
Dalo by se říct, že jsem se příjemně ponořil do jeho světa, ale příběh samotný mě nezaujal. Víc jsem si užil samotné prostředí a fantazii autora než hlavní děj. Hodnocení sráží dolů nutnost vypnutí rozumu při dočítání knihy.
Nad dějem se totiž nedá moc přemýšlet. Události nepůsobí logicky a smysluplně. K některým věcem chybí logické vysvětlení. Buď se do toho autor zamotal a nebo jen nevíme všechno. Jenže to působí hloupě.
A přitom měl k dispozici tolik stran… Rozhodně doporučuju lidem co fantasy žerou a příliš jim nezáleží na literární kvalitě. Celý svět je perfektní a v závěru se protne mytologie se současností. A nebo pro náctileté čtenáře hltající fantasy, kterým nevadí dlouhé knihy. Na mě to bylo nezvládnuté a pokud mají knihy sestupnou tendenci není to dobré… (Aktuálně 93%, 90% a 80%) Kdysi autoři jako prvotinu napsali román či povídky. Dnes monstrum, které má skoro 2000 stran. (Přesný součet je 1984) Nějak nevím jestli je to ten správný vývoj literatury… 55%
Třetí díl série je jednoznačně nejslabší, ale stále výborný. Pravda, bylo tam na můj vkus až moc dopodrobna popsaných bitev, jak na souši tak na moři. Postupně jsem se už ztrácela v postavách a národech, o geografii světa nemluvě. Nicméně i tak to stálo za to, moc jsem si čtení užila a i slzička sem tam ukápla. Moc jen nevím, čím teď mám pokračovat...
Kniha byla strašná. Poprvé v životě se mi stalo, že jsem přeskakoval řádky a někdy dokonce i celé odstavce. Přišlo mi, že třetí díl je napsán z povinnosti a uměle natáhnutý na obludných 700 stran.
V knize se neustále objevovaly nové, rádoby tajemné zápletky, postavy, národy, etnika... Z mého pohledu to bylo místy zbytečně zamotané, děsně nezáživné a hlavně patetické. Již od začátku byly kapitoly s hlavní postavou utrpením, postupně se to jen a jen zhoršovalo a začalo platit u všech dějových linek.
Nevím, co si mám myslet o tak vysokém hodnocení (nejen této knihy, ale u celé trilogie). Autor se snažil napodobit Hry o trůny? Nevím, ty jsem nečetl, snad jsou úplně jiné než knihy Ryana. A nebo se mi přestalo líbit fantasy?! Dočetl jsem to s velkou dávkou sebezapření, a taky proto, že jsem již spoustu času věnoval předchozím dílům a musel jsem zjistit, jak to vše dopadne. Naštěstí závěr, přesněji posledních 50 stran bylo těch nejlepších z celé knihy, takže celkový dojem je mnohem lepší než během čtení. Ale na víc, než na jednu hvězdu to nebude. Tohoto autora už prosím nikdy.
Jednoznačně zklamání. Sestupná tendence druhého dílu se bohužel plně projevila v díle třetím.
Vyústění příběhu okolo Spojence je prostě divné, ale aspoň se nám nějakého vyústění dostane. Většina ostatních zápletek ani pořádné vyústění nemá a jejich postava jenom umře. Z celé té myriády postav mě zajímal jenom Vélin, Lyrna a Reva. Zbytek byl nezajímavý, zaměnitelný a mně naprosto ukradený. Kladné postavy vždy odhodlané, statečné, loajální a spravedlivé; záporáci naopak zcela zkažení, zlí, zrádní. V zajetí se kladné postavy chovaly vždy zcela hrdě a nezlomeně, kdežto záporné se hned pokálely (skutečně, všimli jste si, jak často se tam někdo pokálel?). Královna Lyrna měla být postavou budící rozpory, děsivá ve své pomstě. Jenomže čtenář jí vidí do hlavy a ví, že je ve výsledku naprosto dokonalá a že od ní nehrozí žádný charakterový zvrat, ostatně jako od kohokoliv dalšího.
Pro příště by mě určitě zajímalo víc Alpírie a lorda Verniera - tato část Ryanova světa má velký, a bohužel zcela nevyužitý, potenciál. Ostatně jako mnoho dalších míst a národů knihy.
Po strašném druhém dílu, už jsem si asi zvykl na nelogické rozdělení knihy na osudy několika postav. I tak ale přetrvává trpká pachuť ze způsobu, jakým autor nepodařeně utnul asi jedinou, byť příběhově zajímavou linku s temnými silami. Trilogii tak ke čtení (nedej bože snad koupi) rozhodně nedoporučuji, a osobně řadím na poličku hanby, hned za jistou odpadní trilogii jménem Cale.
Závěrečný díl... no jsem docela rád, že už je konec, už mě ta sága trochu zmáhala a já se těšil, že budu číst zase něco jiného. Takže asi nejslabší díl.
Příliš postav, příliš jmen, všeho poněkud příliš, takže mne to v konečném efektu nudilo, těšil jsem se na konec. Ani ten nikterak nepřekvapil
„Královna ohně“ pokračuje v trendu nastaveném druhým dílem série: ke čtyřem hlavním dějovým liniím se na nějakou dobu přidá pátá v podání básníka Alucia a nechybí ani Vernierovy zápisky, které jsou pro knihu naprosto nepodstatné, mají pouze doplnit osud tohoto učence.
U většiny postav nedojde k žádnému zásadnímu vývoji; autor občas naznačí, že tato osobnost by mohla potemnět, z téhle by mohl být tyran, mezi královnou a pár vojevůdci je zaděláno na konflikt… bohužel zůstalo jen u náznaků. Několik charakterů je odsouzeno k více či méně hrdinské smrti, to by snad ani jinak nešlo s ohledem na množství bitev a počty mrtvých ve statisících, ale na utírání slz zapomeňte (pokud nejste typy, co pláčou nad zašlápnutými mravenečky). Ta osmdesátka jmen k zapamatování beztak potřebovala zredukovat drastičtějším způsobem.
Když se konečně přes hordy šílených psychopatů probojujeme po moři, po souši i přes ledové pláně do finále, ke střetu s ultrašílenou psychopatkou a jejím údajně supermocným nadřízeným, zůstane nám na patře pachuť rozpaků. Pochválím Ryana, že se vyhnul patosu, s úšklebkem zavrtím hlavou nad tím, jak se všichni sešli (po měsících odděleného putování, bojů a jiných útrap) v nejpotřebnější okamžik na správném místě, zamračím se nad nevýrazností zápletky (Spojenec a vata okolo) a podivím se nad vlažným, stručným závěrem. Veškerá předchozí epičnost se vytratila, poslední stránky působí dojmem „hlavně už to mít co nejrychleji za sebou“. Jako když strávíte věčnost na hajzlíku, poulíte oči, hekáte, vyrobíte za tu dobu tři produkty vysoké gramáže i uspokojivé konzistence... a pak veškeré usilí v několika vteřinách spláchnete. 70-75%
U tohohle dílu jsem se snažila neopakovat chybu, co mě u minulého v konečném znění docela vykolejila, takže jsem si průběžně četla kapitoly a stal se z toho tak na několik dní takový můj rutinní rituál, kdy jsem vždy na lepší sny trochu postoupila v ději. Na začátku jsem měla radost, že se vysvětlil konec dvojky, protože nebýt těch Lyrniných doznívajících pocitů, asi bych v tom byla ztracená a ani by mi nedošlo něco docela zřejmého, tedy kdo byl vlastně útočníkem. Dále mě bavilo sledovat vzájemné shledávání po letech, kdy mi naplno došlo, že se neodklonil od jedničky jenom spád knihy, ale hlavně charaktery, které si na sobě nyní nesly všechno to, čím si prošly v zárodku volarské války v minulém díle a bylo to na nich teď patrné. Myslím, že stejně jako některé mě nejvíc zajímal Lyrnin postoj k Frentisovi po tom, co se stalo.
Po výměně zdvořilostních gest v úvodu knihy si každý zase zvolil nějaký úkol, s jakým se oddělil od zbytku a mohli jsme tak různýma očima jejich linek sledovat několik stavů v jejich světě, kde řešili aspekty na zvrácení volarského vpádu. Za nejzajímavější bych podle sebe odhadla tu Frantisovu, protože i když by se podle prvního dílu mohlo zdát jasné, kdo jako hlavní hrdina by měl mít největší podíl na poražení nepřítele, tady šel náš drahý Vélin spíš do pozadí, aby tak umetl cestu svému mladšímu bratrovi z řádu. Líbilo se mi to jeho kolísání mezi sympatiemi a antipatiemi k jisté známé osobě, to, jak vedl boje a staral se o většinu pozemní akce a také to, jak se jeho přítomnost v závěru ukázala nesmírně klíčovou. Ale k tomu se ještě vyjádřím.
Co se týče Vélina, přinesl s sebou nové poznatky o ledovém světě kdesi na severu, ale celé se to ocitalo tak často na houpačce, že to moc dobře nedokážu posoudit. Vím jen naprosto jistě, že jsem se nemohla nabažit Poutníka a třech vymalovaných osob a jejich osudu, co vlastně vysvětlil všechno to, co se pak o mnoho let později seběhlo a dávalo to tak s tím smysl. Mrzela mě ta Vélinova smůla, kdy si ne všechno dokázal ohlídat, a také to, že se jaksi do neznáma odsunula sestra Šerin. Kdyby se jednalo o film, poznamenala bych, že se třeba herečka nepohodla s vedením, tak ji vyškrtli, ale takhle bych nějaké vysvětlení rozhodně uvítala. A také mi tak trochu byla líto ta jeho moc. Možná proto ho vlastně nakonec zastínil Frentis a Vélinova obava byla skutečná; doopravdy z něj něco víc dělala jen píseň krve. Ale to už možná jen zbytečně zabíhám na stranu a tvořím si 'co by kdyby' teorie.
Překvapila mě Aluciova linka, snad pro její krátkost a nebo pro to, jak trochu přiblížila v minulém díle příliš neprobádané hlavní město, či snad jak tahle docela pro mě příjemná postava nakonec dopadla. U Verniera jsem tak trochu očekávala nějaké hraní na city, což se nakonec konalo, ale trochu jinak, než bych si myslela. Finálně to bylo o něco epičtější.
U holek jsem pak vnímala hlavně okolnosti postupu a nebo ty, co se kolem nich ochomýtaly a jak jeden s druhým dopadaly. Oběma jsem rozuměla a na jisté jejich scény se těšila - hlavně na Reviny, když spěl příběh do konce - , ale o něco více mě než lučištnice zaujal Lyrnin vývoj. Když si srovnám postoj, jaký jsem k ní měla, když se objevila poprvé a nyní, musím dojít k závěru, že i když by ji člověk prostě chtěl nenávidět, ví o ní věci, které mu v tom zabraňují. Mám autora ráda za to, jak si s princeznou poradil, protože takovéhle typy postav většinou směřují k jednoznačné nesnesitelnosti z mé strany a u Lyrny bych řekla, že je možné udělat i výjimku.
Co se poté týče konce, jeden by si řekl, že je potřeba tam jakožto do posledního dílu takovéhle fantasy trilogie vměstnat nějaký 'wau' efekt, tedy prostě něco, co čtenáře rozloží alespoň tak, jak jsem to měla u jedničky. Ovšem ke své pravdě je to se mnou tak, že pro mě nejlepší okamžiky z knihy byly s přenášením do minulosti, kdy se odkrývala povaha zla ve světě. Pamatuju si, jak jsem zmateně hleděla na nízký počet stránek do závěru a říkala si, co se na tak malém místě může odehrát. Nakonec to tedy pokryly nějaké dvě kapitoly a přestože se to to uzavřelo, řekla bych, že na takový spád a potenciál je ten konec docela zapomenutelný, že bude přežívat jen v jakési ozvěně. Možná bych uvítala ještě víc odpovědí a rozřešení, nevím. Ale jako v každém 'správném' příběhu bylo zlo poraženo, takže jsem spokojená.
Vyjádřit se k trilogii jako takové pro mě chce si ji nakouskovat na díly, protože to poskakovalo. Jednička dodala něco nového, nabitého s jiskrou a novými idejemi, takže chápu, že mohlo s druhým dílem přijít jakési zklamání. Děj se tam rozděluje a snaží se dospět tam, aby 'pravé' řešení proběhlo až teprve pořádně tady. Ovšem knihy se čtou dobře, člověk se i zasměje vtipným narážkám, k postavám lze vytvořit specifický vztah a alespoň mě ještě ke všemu okouzlil svět, v němž se to odehrávalo. Jistě se k Vélinovi ještě někdy vrátím. Jen si budu dávat větší bacha na skryté detaily.
Poslední díl této série mě pohltil jako předchozí dva díly. Sice mi chvíli trvalo, než jsem knihu dočetl, ale ve finále jsem byl velmi spokojen a jen nerad se s touto sérií loučím. Ale teď ke knize: boje, intriky, překvapení, zvraty....všeho ve třetím díle bylo dost. Někdy mi ale přišlo, že se kniha vlekla a já se nutil číst dál. Konec mě trochu víc zklamal - čekal jsem lepší zakončení. Teď mám v hlavě akorát spoustu otázek, co se jednotlivými postavami a zeměmi vlastně dál stalo. Od autora si rád přečtu i něco jiného. Dávám plný počet hvězd a celou sérii odkládám do knihovny s přesvědčením, že se k ní brzy vrátím :)
Jak už tu bylo řečeno, prvnímu dílu se Královna ohně nevyrovnala, stejně jako Pán věže. To ale neznamená, že se mi příběh nelíbil. Reva si mě opět získat nedokázala, naopak mě bavila Frentisova část, a pak Vélinovo putování přes led. Jedinou vadou na kráse mi znovu byl občas až přílišný ústup příběhů jednotlivých postav do stínů válečného konfliktu, stejně jako tomu bylo v Pánovi věže. Naštěstí se tomu nedělo tak často, takže tento pocit celkem rychle mizel. Události, které uzavřely celý příběh pak byly docela zklamáním.
Velkolepé finále celé ságy. Věci do sebe zapadly. Sem tam je nějaká drobnost, která je podle mě nedomyšlená, ale jinak jsem s koncem spokojený.
První kniha byla úžasná, ale díl co díl jako by se ztrácela ta jedinečnost, co byla u prvního dílu. I tak se mi, ale kniha hodně líbila.
Boží! Nevím ,co víc bych napsala. Jsem moc ráda, že se mi tahle trilogie dostala do ruky, a dlouho ve mně zůstane.
Štítky knihy
historická fantasyAutorovy další knížky
| 2014 |  Píseň krve |
| 2018 |  Oheň probuzení |
| 2016 | Královna ohně |
| 2015 | Pán věže |
| 2020 | Volání vlka |
Kvalitní zakončení mé nejoblíbenější série, poslední díl sice nedosahuje na první dva, ale přesto je velmi vydařený a se závěrem příběhu jsem spokojená.