Krasohled
Jiří Švejda
V příběhu Viktora Fábera, hrdiny nového románu Krasohled, nalezne pozorný čtenář variace na některé z motivů autorovy předchozí tvorby. A nejen to Jiří Švejda se tentokrát představuje výrazně autobiograficky laděnou prózou, v níž často střídá fiktivní dějovou linii s líčením vlastních prožitků. Téměř neznatelné hranice mezi oběma rovinami textu umožňují autorovi maximálně se ztotožnit s hlavním protagonistou příběhu. Viktora poznáváme během jeho několikadenního pobytu mimo domov, kdy má čas na vzpomínky i příležitost přiznat si vlastní chyby. Ujasňuje si své tvůrčí cíle, nevyhýbá se kritické analýze naší současnosti, ale především si uvědomuje sílu dobrého rodinného zázemí.... celý text
Přidat komentář
Tohoto autora mám velice ráda a sbírám jeho knihy, ale tohle se mi opravdu nijak zvlášť nelíbilo.
Štítky knihy
česká literatura autobiografické prvky normalizace (1969-1989) romány
Autorovy další knížky
1986 | Havárie |
1989 | Ve vrcholu pyramidy |
1987 | Požáry a spáleniště |
1988 | Moloch |
1991 | Přejezd |
Krasohled, kukátko nebo také sklíčka - stačí zvednout tento jednoduchý, laciný vynález proti slunci, pootáčet ho a zjeví se vám měňavý, nádherně barevný a opalizující, neskutečný svět. Realita nebo fantazie? Jiří Švejda posílá svého hrdinu, spisovatele, scenáristu, dramaturga a funkcionáře Viktora Fábera jako delegáta na pětidenní cestu do Moskvy na Mezinárodní setkání mladých umělců. Během této cesty nám pak v retrospektivě ukazuje celý Viktorův život, jeho úspěchy i prohry, lásky, zklamání, okamžiky štěstí i bezbřehého žalu. Vedle toho se seznamujeme i s Viktorovými postoji v rámci společnosti, jeho boji proti kdysi oblíbenému proletářskému heslu „Bližší košile nežli kabát“ a s kritickou analýzou kultury socialistického státu, s jeho bdělými ideologickými komisemi, profesionálními přehrávkami a schvalovacími výbory. Švejda nepranýřuje ani neoslavuje, spíše velice citlivě a s vkusem lechtá hada bosou nohou. Za to mu vystavuji pochvalu, přestože mě některé pasáže jeho sociální studie vyhazovaly z dráhy. Dokonce mi ani nevadilo střídání mluvnických osob v průběhu vyprávění, protože Švejda se tohoto efektu zhostil navýsost bravurně. Krasohled zřejmě více zaujme pamětníky oněch „zvláštních“ dob (k nimž se počítám i já), neboť konfrontace jejich vzpomínek s románovým příběhem spíše vykřeše jiskru a zažehne plamen porozumění.