Krev
Rudolf Sloboda
Román Krev jsem psal rychle. Neměl jsem žádný přesný plán. Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný, odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že se stal starcem. Nejprve ho samotné zestárnutí začne zajímat, má k němu takový zvláštní vztah. Je pro něho důvodem, aby byl naštvaný na mladé lidi, i na příbuzné, kteří ještě nejsou na jeho platformě. Pochopí, že jeho vztahy se ženami byly nedorozuměními, a má radost, že sex už ho navždy vysvobodil ze svých ostnů. Přehodnocuje také pracovní stránku svého života. Byl ideologem a nemůže se smířit s pocitem, že dělal nějaké chyby. Komunistický režim považoval za normální, stabilní, nevyvratitelný. Nová doba, jaro 1990, zaútočí na jeho iluze a starý pán přeci jen zapochybuje, a i to jen částečně, o svém životě a zaměstnání, kde jeho povinností, ale i radostí bylo budování slovenské kultury. Neměl nejmenší pochybnosti o tom, že naše kultura je v pořádku, nechápal, k čemu nám revoluce byla. Tyto tíživé úlohy jsou v románu propleteny – aspoň jsem se o to snažil – „lyrickými“ pasážemi, příjemnými sny, vzpomínkami na dětství. Ale pochybnosti jako rakovina hlodají kdysi silného muže. Rudolf Sloboda... celý text
Přidat komentář
Zbierka esejí hrdinu gazdu a katolíka
Aj keď filozofia Slobodu je predovšetkým jeho boj a cesta niektoré filozofické úvahy či postrehy som si nevdojak už osvojil napr. - to čo si myslíš o mne je tvoja vec , ale len dovtedy kým to nepovieš tak nahlas že to začujem, potom už je to aj moja vec, alebo - na prevracačov kabátov netreba nadávať, oni sú to totiž len normálni oportunisti bez ktorých by žiadna revolúcia neprebehla( aj keď tento argument sa dá použiť tiež oportunisticky).
Samotná autorova cesta za pravdou mi pripomína Odyseovu strastiplnú cestu do rodnej Ithaky.Ako medzi Charybdou a Skyllou sa plaví okolo ortodoxnej komunistickej strany a cirkvi teda predstavy , že existuje iba jeden názor a sám človek nemôže nič urobiť. Odoláva volaniu konfidenstva ako Odyseus sirénam a len s vypätím všetkých síl unikne z alkoholickej jaskyne Kyklopa Polyféma. No najhoršia zrada ho čaká doma keď zistí ,že celá tá pekelná cesta viedla do intelektuálneho konzumného materializmu.
Prozaická časť diela by sa dala chápať ako dodatok k Rozumu ( tie isté postavy , tie isté spory a naštastie nechýba ani humor ktorý gazda dokáže používať umne ako soľ ), ale je v menšine oproti filozofickej časti a tým pádom sa táto najhrubšia autorova kniha ako román chápať naozaj nedá.
Krev je autobiografickej román Slobody. Sloboda je podle internetu největší slovenskej spisovatel. Než sem si to přečetl na internetu, tak jsem o tom neměl ani potuchy. A to sem čet i jeho Rubato. Krev je 736 stran dlouhá autobiografická zpověď Slobody. Nevynechává témata jako Sametová revoluce, honění, impotence, pečení husy, podnikání, řezání schizofrení manželky, komunismus, církev, bůh, blechy, alkoholismus a tak dále pana krále.
Sloboda svůj osud nezkrášluje a přiznává i všechny svoje chyby a nedostatky. Při čtení pasáže, kdy osvětluje, proč mlátí řemenem svojí schizofrení manželku, nad kterou se neustále povyšuje, se mi otvíral feminista v kapse. Tím se taky kniha líší od biografie Zlatana Ibrahimovice. Zlatan by ženu nikdy nebil.
736 stran je dost. Sloboda je ale dostatečně inteligentní člověk a když zrovna neřeší blechy na ježkách, je jeho filozofování celkem zajímavý - román vyšel v roce 1991 a jeho analýza post-komunistický společnosti u nás, je velmi analytická a znalayzoval sem ji jako velmi dobrou.
O čtyři roky později se Sloboda oběsil na řetězu. Sebevražda je často tématizovaný jev v knize, čímž si k tomuto úkonu Sloboda připravuje půdu. Ale v tomto ohledu mu vyfouk Eduard Levé vítr z plachet, kterej 10 dní po odevzdání svého rukopisu Sebevraždy spáchal taktéž sebevraždu.
Nejde o román v pravém slova smyslu. Skládá se jednak z autorových vzpomínek (zařazených "na přeskáčku"), jednak z jeho úvah nad komunismem, minulým režimem a porevoluční dobou.
Mé počáteční nadšení z tohoto přístupu vystřídalo po nějakých dvou stech stranách zklamání. "Vyprávěcí" části, seskládané hala bala a mnohdy psané ne moc rozvitými větami, ve mně vyvolávaly pocit, který má člověk, když si musí prohlížet cizí fotografie z dovolené. Kdyby kniha měla nějakých 200-300 stran, byla by pravděpodobně skvělá, ale přes 700 stran bylo opravdu příliš...
Knížku jsem slyšel jako četbu na Vltavě a moc mě zaujala. V tištěné podobě už to taková sláva není: popis určitě ne jednoduchého a šťastného života. Hlavní hrdina už dávno ví, že život pro něj není a nejlepší by bylo se oběsit, ale zatím stále přežívá mezi (polo)šílenými ženami, svým oportunismem a ježčími blechami. Smutné, nesympatické, podivné a slibovanou hloubku jsem ve vnitřních monolozích bohužel nenašel.
Věřím, že popisovaný vztah k manželce či jiným ženám neměl být tím hlavní, co čtenáře zaujme. Přesto však toto mě dostalo ze všeho nejvíce. Jsem obrovská feministka...do doby, než jsem přečetla tuto knihu, jsem o tom však neměla tušení! Ten odporný vztah mohu jen odsoudit, nehledě na filozofické žblepty...
Dle mého názoru velmi přeceňovaná kniha bez nějakého většího sdělení nebo kouzla s hrdinou, kterého jsem na každé stránce nenáviděla.
Já ho prostě miluju, ale tohle je asi zatím jeho nejméně zajímavá kniha, z těch, co jsem od něj četla. Přesto pořád za pět hvězdiček, velký čtenářský zážitek, díky, Rudo.
" To bude mumraj a zmatek při posledním soudu, až se všichni dozvíme, kdy jsme chybovali, kdy jsme se zachovali jako svině a ničemové, kdy jsme se báli někoho zlého a nezabránili mu, aby páchal zlo. "
Autorovy další knížky
| 1990 |  Rozum |
| 1987 | Medová žihadla |
| 1983 |  Stratený raj |
| 1987 | Uršuľa |
| 1988 | Lampa s růžovým stínidlem |
Pro mne hodně zvláštní kniha, autobiografie prokládaná filosofickými úvahami o životě, politice a tak. Ne všemu jsem rozuměla a přesto jsem se na čtení těšila. Přišla mi dost krkolomně přeložená /nebo napsaná/, některé věty jsem musela číst několikrát.