Krič potichu, braček
Ivona Březinová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/364384/bmid_kric-potichu-bracek-8Zq-364384.jpg
5
616
616
Ivona Březinová vo svojej knihe prináša vzácnu možnosť nahliadnuť do života Jeremiáša, ktorý je iný ako väčšina jeho rovesníkov. Odlišnosť pramení z jeho autistickej poruchy, ktorá ovplyvňuje život rodiny, do ktorej patrí mama a Remiho dvojča Pamela, ktorá s ním prežíva blízky, no pre všetkých náročný vzťah. Prostredníctvom čítavo podaného príbehu s množstvom emočných situácií sa zoznamujeme s dušou ľudí s autizmom. Autorka s humorom, realisticky, no zároveň s citom ponúka mladým, ale aj dospelým čitateľom možnosť odhodiť predsudky o nezvyčajnom správaní a inakosti, ktorú ľudia do našej spoločnosti prinášajú a tiež hodnotnú pomôcku k zvýšeniu citlivosti a empatie voči odlišnému vnímaniu nášho často stereotypného pohľadu na svet.... celý text
Přidat komentář
A ještě by to chtělo další hvězdičky za ilustrace a hlavně barevné dělení knížky. Prostě působí na více smyslů a každý si v ní najde to “své”.
Hluboká poklona spisovatelce. Dokázat napsat knihu a zpracovat takovéto téma tak, aby bylo slyšet spadnout špendlík při několikatýdenní společné četbě 25 puberťáků, to se v dnešní době jen tak nepovede. I největší “tvrďáci” , i chroničtí odpírači jakýchkoli knih hltali děj dobrovolně až do konce. A vůbec nejde o to, zda je v knize vše přísně logické a domyšlené. Určité zjednodušení, vzhledem k tomu, komu je kniha primárně určena, je tady rozhodně na místě. Nemůžu jinak než plný počet*. Za sebe i za žáčky.
Naprosto strhující příběh. Velmi uvěřitelně popsána nesmírná náročnost každodenního života s dítětem s PAS. Okolí musí být stále ve střehu a přesto nelze vše uhlídat a všemu předejít. Vedle toho jsou vyzdvihnuty i důvody, proč se dítěte s PAS nelze vzdát. Oceňuji i přiblížení rozdílu mezi nízko a vysokofunkčním autismem. Úplně si nedovedu představit, že je kniha určená 10letým, ale je možné, že sourozenci nebo děti, v jejichž třídě dítě s PAS je, díky ní dokáží víc porozumět jejich chování.
Obdivuji rodiče, kteří zvládají své autistické děti. Obdivuji každého, kdo není "vykolejený" z lidí, kteří jsou duševně postižení a dokáží s nimi jednat normálně (v přátelské, nevyděšené rovině). Tento příběh, vlastně pro děti, mi dal vhled do problémů spojených s autismem (ne, že bych se s ním nesetkala naživo).
Chápu, že nejsem cílová skupina (kniha je určená pro děti od 10 let), nicméně, jedna věc mě v knize neskutečně rozčilovala. Jaktože Pamela, která každý den řeší trápení se svým autistickým bratrem, absolutně nepozná, když narazí na nového spolužáka, který má také PAS, akorát mírnější formu? A ještě mu vyčítá věci, že se chová jako blázen, že není normální atd. Korunováno je to tím, když o nemoci spolužáka zaslechne od učitelek a pro sebe si říká, že vlastně podobné lidi už viděla mockrát na různých ozdravných táborech, kde byl bratr, a zároveň je strašně překvepená, že spolužák má nemoc taky. A ani to ji nezabrání, aby se pak k němu chovala blbě. Kniha je jinak super, ale v těchto chvilkách, kdy logika a nějaká očekávaná empatie z její strany úplně mizí, jsem měla chuť jí někam mrsknout. Vždyť, jaký má smysl odsuzovat v knize cizí lidi za to, že nechápou nemoc bratra, když se sama hlavní hrdinka chová stejně, ačkoliv toho o nemoci, narozdíl od ostatních, tolik ví?
Je šílené, čím vším prochází nejbližší nemocných a co všechno se odehrává za dveřmi rodin s takto postiženými dětmi/lidmi. Kniha je psané velmi poutavě a s humorem, ale to neznamená, že je v ní nouze o dramatické chvíle.
P.S. Koho téma zajímá a ještě neviděl, doporučuji shlédnout dokument "Děti úplňku". Neměla jsem slov.
Bylo to takové velmi edukativní, výchovné, ukázkové. Z příběhu trčelo to usilovné chtění zasvětit čtenáře do problému skloňovaného současností. Autismus, Aspergr kam se podíváš. A tak ho Pamela prožívá nejen se svým bráchou, ale i v případě spolužáka. Byť má s jeho projevy osobní rodinnou zkušenost, u spolužáka vůbec netuší, proč se chová tak nezvykle, dokud nezaslechne rozhovor dvou učitelek. Těžko uvěřit.
Napadité ovšem bylo odlišení kapitol podle barevného spektra, na kterém trval Jeremiáš.
Jednodenní počteníčko. Krásně zpracované rodinné téma. Jsem ráda, že jsem se k této knize dostala a mohla nahlédnout do běžné rodiny, která má autisticky nemocného syna.
Kdo tohle nezažil, ten asi nemůže jakkoliv posuzovat jaký život rodina může mít. Jak je to pro všechny náročné.
Po přečtení si říkám, že mám obří dar. Zdravé dítě. Sice trošku neposlušné, ale ZDRAVÉ.
Klobouk dolů před každým, kdo tohle zvládá a zažívá. Máte mou hlubokou úctu.
Výborná kniha, přečtena velmi rychle. Díky ní jsem víc pochopila složitost nemoci zvané autismus a na "zlobení" mé zdravé malé dcery se teď dívám trochu jinak. Vřele doporučuji a děkuji čtenářské výzvě, bez ní bych tuto knihu určitě neobjevila.
O autismu toho lidé moc neví. Ten, kdo o něm chce něco vědět, by si nejdříve měl přečíst tuto knihu a až pak číst odbornou literaturu. Kniha není odborná literatura, ale dobře čtenáře připraví na to, co se v té odborné literatuře dočte. Kniha krásně popisuje život autisty i život s autistou. Kromě toho je tam i trocha humoru na odlehčení. Druhé plus vidím v tom, že je v knize i druhý autistický kluk. Ten nemá tak těžkou formu. Kniha tak nabízí srovnání dvou úrovní autismu. Je to prostě dobrá kniha uvádějící do problému autismu.
Řvi potichu, brácho ... není jen příběh s rozkazovacím způsobem v názvu knihy.
Užitý rozkazovací způsob je především prosbou.
Příběh je o beznaději, ale i naději.
Je o mateřské a sourozenecké lásce, i o první lásce.
Je o zradě a přátelství.
Autorka vystihla předsudky, vykreslila prostředí anonymního bytového domu a školy.
Líbily se mi Pameliny úvahové pasáže psané kurzívou.
Ilustrace Tomáše Kučerovského vykreslují svět Pamely a Jeremiáše. Líbilo se mi oddělování kapitol pomocí celobarevných stránek (modrá - červená fialová - zelená - hnědá).
Občas se objeví náznak humoru (především z dědovy strany "dress code"), ovšem příběh hlavně ukazuje na složité soužití s "jinakým" člověkem.
Závěr je očekávatelný.
Zajímavý je doslov Veroniky Šproclové z Národního ústavu pro autismus.
"Tvoje křídla jsou i moje křídla."
Knížku jsem si vybrala do výzvy na doporučení a nemám slov!!!Na to,že je to kniha pro mládež,tak je skvěle a dobře napsaná i pro dospělýho..život s autismem musí být náročný,jak pro rodinu i okolí...proto říkám hlavně zdraví....
Tato kniha mě dostala. Něco o autismu jsem věděla, ale nikdy by mě nenapadlo, jak těžké to rodina autisty má. Musí se vypořádat nejen se samotnou poruchou , ale zejména s obrovským nepochopením okolí. Doporučuji přečíst všem, nejen dětem a mládeži.
Skvela knizka, ktera nastini problematiku autismu. Rodice to bohuzel nemaji vubec lehke.
Styl psaní I. Březinové jsem si oblíbil díky jeho nebývalému spádu, který se vyskytuje v jejích příbězích, přestože děj mnohdy není žádná řachanda. Řvi potichu, brácho je toho učebnicovým příkladem.
Zezačátku mě trochu rozčilovala příšerná jména hlavních postav :-D Ale to je jediná maličkost, která se mi v příběhu nelíbila. Život s dítětem, které má poměrně vážnou formu autismu, je hodně těžký a autorce se podařilo tuto realitu velmi dobře a výstižně zachytit. Knížka se četla dobře a podle mě je prostě skvělá, i když také dost smutná.
Silný příběh o složitém životě neúplné rodiny s autistickým dítětem. Některé situce budí pousmání, z jiných mrazí. Jeremiášovo dvojče Pamela je empatická a obětavá opora téměř vyhořelé mamince, která dělá, co může, ale už moc nemůže. Je zničená z neustálých bojů a obhajování syna před jeho otcem (než jim zmizí ze života), svými rodiči, okolím, péčí o dvojčata a zajišťování financí pro rodinu.
Doufala jsem, že se u Remiho objeví záblesk naděje nějakého zlepšení, ale vlastně je dobře, že to bylo napsáno jinak, uvěřitelněji.
Pamela je ovlivněna soužitím s autistickým dvojčetem a uvědomuje si, že stačilo málo a role mohly být opačné. Je předčasně dospělá, unavená a přesto se vrhá do velmi složitého a náročného vztahu.
Knihu jsem přečetla za dvě odpoledne, čte se pěkně a moc se mi líbili velmi výmluvné ilustrace. Nebudu ji uklízet daleko, abych ji sem tam mohla otevřít, až mě vytočí děti, abych si uvědomila, co jsou skutečné problémy.
Autorovy další knížky
| 2016 |  Řvi potichu, brácho |
| 2007 | Jmenuji se Martina: Jsem bulimička |
| 2006 | Lentilka pro dědu Edu |
| 2007 | Jmenuji se Ester: Jsem gamblerka |
| 2005 | Básník v báglu |
Jak tuto knihu popsat, neuvěřitelně dobře napsaná, s úžasným příběhem, do kterého se člověk dokáže velmi rychle vcítit. Tato kniha nemá jedinou chybu.