Krishnamurtiho deník
Jiddu Krišnamurtí
V průběhu sedmi měsíců roku 1961 a 1962 si Jiddu Krishnamurti bez zjevného záměru pořizoval denní záznamy svých hlubokých transcendentálních zkušeností, vjemů a stavů vědomí. Asi netušil, jak působivé svědectví o svém vnitřním světě do zápisků vtěluje. Deník nám umožňuje poznat Krishnamurtiho nejen jako intelektuálně vytříbeného duchovního zasvěcence a analytika lidské psychiky, ale také jako neobyčejně citlivého a vnímavého pozorovatele přírody v její celistvosti i detailech. Autor mimo jiné učí, že skutečnou krásu lze zažívat pouze za naprostého utišení mysli, ve stavu úplného odosobnění, v němž není místa pro úsilí ani chtění. Jde o dílo, které svým obsahem i formou zcela vybočuje z autorovy tvorby. Nikdy předtím ani nikdy potom si takové zápisky nepsal. Deník patří k tomu nejlepšímu, co nám tento vynikající znalec ducha zanechal.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1999 | Krishnamurtiho deník |
1997 | Volnost, která neví |
1995 | Tázání po nemožném |
2013 | Svoboda na počátku i na konci |
2021 | Co děláte se svým životem? |
Myslíte si, že být bdělý je procházka růžovým sadem? Člověk může být blažený a koupat se v tom, ale stejně tak musí brát i ty bolestivé aspekty existence.
Nevěděl jsem, že Krishnamurti (K.) trpěl úpornými bolestmi hlavy a páteře. Nazýval to procesem a můj obdiv k němu vzrostl, když jsem se dočetl, že nikdy tuto bolest nekrotil prášky ani jinými sedativy. Je zajímavé, že o tomto procesu mluví pouze zhruba v první třetině svých zápisků. Dále už se zmiňuje jen o meditaci a následném hlubokém vnoru, který nazývá Odlišností. Ona odlišnost jakoby na K. vždy někde čekala. Přicházela většinou nečekaně, samovolně a bez úsilí, že jsem měl někdy pocit, že patří jen vyvoleným. Že mohu dělat co chci a prostě to nepřijde. Jakoby byla výsadou jen něco málo šťastlivců. Taková výhra v loterii. Totální destrukce vlastní osobnosti v pozitivním slova smyslu.
Povětšinou začíná zápis každého dne poeticky, kdy je popisována scenérie místa kde zrovna K. pobýval. I když jsem na podobné popisky panoramat alergický. U K. mi to nijak nevadilo. Spíše se mi dařilo se do něho vciťovat jako bychom na daném místě stáli spolu. Pak záznam sklouzne k hlubším věcem popisu stavů vědomí a začnou ty pravé grády na které jsme u K. zvyklí. Je pravda, že deníková forma po čase začne pozvolna nudit, ale rozhodně se čte mnohem lépe a srozumitelněji než některé jeho přednášky. Čekal jsem více niterních zážitků, nějaké pikantnosti třeba deprese, úzkosti, strachy, vize atd, třeba jako v červené knize od Junga, ale K. nám předkládá spíše filozofické úvahy a hlavně intenzitu oné odlišnosti, která anuluje utrpení v samotném jeho základu.