Kritika a pravda

Souborné vydání tří textů raného Barthese nám představují slavný Nulový stupeň rukopisu společně se Základy sémiologie. Tyto texty již v českém překladu vyšly v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1967. Toto starší vydání má oproti tomu od Dauphinu jednu výhodu v podobě výborného doslovu od Vladimíra Mikeše, který rozhodně doporučuji především k lepšímu pochopení samotného pojmu Rukopisu. Navíc se v něm Mikeš věnuje i rozboru mýtu v Barthesově chápání, což pro čtenáře neznalé Mytologie může znamenat další plus.

Avšak oproti tomuto starému vydání se nám v této publikaci představuje ještě třetí esej, po níž je celá kniha pojmenována – Kritika a pravda.

Jedná se o Barthesovu obhajobu jeho specifického přístupu k literární kritice, na který zaútočil svým textem Raymond Picard a spousta jeho následovníků. Barthes zde odlišuje dva druhy kritiky, přičemž Picarda řadí do staré kritiky, která je založena na objektivitě, vkusu a jasnosti. Oproti tomu nová kritika přistupuje k dílu zcela odlišně. Nesnaží se podávat jediný možný výklad/smysl díla se zřetelem na autora a jeho dobu. Právě naopak.

V Kritice a pravdě se setkáváme se zárodkem tzv. smrti autora, což je myšlenka, představená ve stejnojmenné (a doposud nepřeložené) Barthesově knize, v níž myšlenky naznačené zde dotahuje do konce. Ve stručnosti a značné zjednodušenosti lze říci, že v tomto pojetí si dílo žije svým vlastním životem od momentu, kdy je dokončeno, a tedy nepatří už ani autorovi samotnému. Na závěr jen zmíním, že podobný názor na literaturu zastává i Milan Kundera jak je patrné z jeho esejů.

„číst, psát: celá literatura přechází od jedné touhy k druhé. Kolik spisovatelů psalo jen proto, že četlo? Kolik kritiků četlo jen proto, aby psalo? Oni všichni přiblížili k sobě oba břehy knihy, obě tváře znaku, aby z nich vzešla jediná řeč. Kritika je jen jedním okamžikem této historie, do níž vstupujeme a která nás povede k jednotě – k pravdě rukopisu.“