Křížová cesta: 1918 (2.)

Ve druhém díle trilogie je vidět pokles kvality, nárůst sovětské propagandy a střípkovitost děje. Skvěle okomentovali knihu Marbo a zipporah pod mým komentářem.
Druhý díl se zaměřuje na rok 1918, Ivan Tělegin je rudým důstojníkem a jeho žena Dáša hledá sama sebe, nechává se ovlivnit, zaplétá se do dětsky prostého pokusu o atentát. Dášina sestra Káťa se odcizuje svému muži, bezcílně putuje chaotickým Ruskem. Její muž Vadim Roščin je bílým důstojníkem, ale má čím dál více pochyb o tom, zda je na správné straně.
Bělogvardějci, kozáci a jiné bojující proti bolševikům jsou zde popsaní skoro až směšně. Nemyslí na nic jiného než na alkohol, jak zbičovat mužiky, jak dostat nějakou hezkou ženu do postele, jak někoho podvést a okrást. A rudí naopak chtějí konec války, spravedlnost… Jen naši českoslovenští legionáři nejsou popsáni zase tak zle, jak by se dalo předpokládat.
Jak níže poznamenal Marbo, jedná se o jakousi rudou verzi Vojny a míru. Rozhodně stojí ale ta trilogie za přečtení. Dopíši tyto řádky a jdu na třetí závěrečný díl.

Druhý díl je za mnou a musím být zlý, ač nerad. Během čtení se mi zdálo, že se snad Alexej Tolstoj snaží o jakousi rudou verzi Vojny a Míru. Uvedu příklad - kniha místy připomínala zvláštní panoptikum, kde se jeden za druhým co chvíli objevují známé historické postavy, které v tradičně hojných ruských počtech proletí dějem. Pocit uvěřitelnosti je pryč, což je škoda, protože stále je zde plno pasáží, které by byla škoda nečíst.