Pomalé skúmanie ticha

Jsem ta, co si i přes autorovo varování knihu přečetla bez znalosti tamějšího světa. Upřímně, byl to zmatek, jenže klidný a milý, s temnými zákoutími a dohasínajícími světly. Mnoho věcí se mnou rezonovalo, mnoho věcí se prostě ztratilo mezi řádky.
Kniha má svou nenapodobitelnou atmosféru - chvílemi svíravou, smutnou, chvílemi tajemnou či dětsky radostnou; vše dokreslují kouzelné ilustrace.
Je to zvláštní pohádka/nepohádka, pro veselé/smutné, celé a zlomené.

Na začátku zmatek. A na konci? na konci mi přišlo, že celý příběh je "pravdivý, vše je na svém místě, tak já to má být". :-)

Četla jsem ji už podruhé. I podruhé ve mně zůstalo takové příjemné rozechvění a milý pocit. Souhlasím s Lucky_one, a dodávám, že kniha je výjimečná a rozhodně jedinečná, krásně přidává malý kousek do Kvotheho světa.

Za mě nejakčnější část byl doslov. Zbytek nuda až přímo otrava. Krátká povídka roztažená na 70 stránek. Už jsem si všiml u jeho románů, že je ten člověk grafoman. Chtělo by to někoho, kdo by mu všechno proškrtal na rozumnou míru.

Každopádně v doslovu měl pravdu, není to "kniha" pro každého. Musíte mít aspoň OCD, ideálně být autista. Pak to půjde.

Nedůvěru ve mně vyvolala už předmluva + závěrečná sebeobhajoba alá "jiné autorce se to líbilo, takže když se to nebude líbit vám tak za to já nemůžu, protože JÍ SE TO LÍBILO."
Další ťafkou pro mě byl výrok "vyklouzla z postele a kamenná dlažba ji zahřála do nohou."
Kámen v podzemí, kterej hřeje ??
Trochu moc fantasy.

K nechuti celkové dopomohly tyto hlody:
" Ledové trubky z naleštěné oceli byly příliš nové, železné zase příliš dychtivé, až ji to přivádělo do rozpaků. Tak se Auri pustila za tlustou keramickou trubkou, která si brumlala podél tunelu. V místě ohybu se její lněný obal uvolnil a rozpáral se jako košile nějakého uličníka. Byl unavený, ale ochotný."
(ano, řeč je o neživých předmětech - hrozné !!)

Už ty názvy: bludiště Rubrika. Místo zvané Žlutých Dvanáct. Příkryt. Vana. A jasněže naše celé Podvěcí. Co to sakra je ?!!!

Skončila jsem to na nějaký straně 15, protože její cupitáníčko tím podzemím s levandulovou vázičkou a Foxem v dlani mě prostě nebavil.

Nejsem odkojená těmito fantasy kydy, proto mě vytáčejí a tyhle světy mě společně se svými obyvateli otravují.
Pán prstenů, Potter, Podzemí...to jsou ikony, který nic nepřekoná, natož nějaká pipiholčička, kterou autor všem podsouvá, protože je malinká, cute a všichni ji musíme milovat přece !!!!

Napřed autor vyjádří nechuť k tomu dílu, tisíckrát ho přepíše, pak ho nabídne betačtenářům a poté pozve jinou autorku na panáka, kterýho pije i když to nemá rád. Tak chce nám ten příběh nabídnout nebo ho už dopředu haní ??

Ano předchozí knihy jsem nečetla, ale bude to očividně něco pro dětičky, což mě štve, protože jsem to našla v sekci PRO DOSPĚLÉ.

Jedna hvězda za obálku, jinak otřes a absolutní dno.

„Bylo to dobré místo, téměř úplně takové, jaké mělo být.“

Vlastně jsem to neměla číst, autor mi to v předmluvě sdělil celkem jasně, „pokud jste nečetli moje předchozí knihy, neměli byste začínat právě touhle, protože, jestli chcete „vědět“, měli byste si nejdřív přečíst Kroniku královraha – příběh Kvotha, protože to je příběh, který vypráví, a který říká „o čem to je“. Hudba ticha, „jen“ jako autorovo osobní sdělení, dovětek, příběh o rozbité kráse, vám nejspíš nic neřekne. Neposlechla jsem. Stává se mi to docela často :-), že si dělám věci po svém, a navíc, název se mi hodil do letošní čtenářské výzvy (kniha s oxymórem v názvu).
Nejspíš budu jedna z vás, Patriku Rothfussi, nespíš budu taky, „nalomená“ :-). Nejspíš proto jsem, přes veškerá varování, Auri a její posedlostí a okouzlením okamžikem rozuměla, nejspíš proto mě tak oslovila průzračnost nálady a pocitu, čistá lyrika příběhu, který vlastně ani nebyl příběhem, spíš, napadá mě další oxymór – němým výkřikem, melancholickým a nádherně lyrickým (navzdory Podvěcí, kde se příběh odehrává) povzdechnutím nad ztrátami – předmětů, ale hlavně, pravd, třeba té, že „krutost nikdy nepřispívá k hladkému otáčení světa“. Ale vlastně to příběh byl, tenhle letmý povzdech totiž zašeptal příběh, jen potichu, aby Auri nevyděsil, příběh o „rozbité“ mysli, zoufale se snažící držet se strategie zabraňující sebezničení, strategie, díky níž se dokáže nevzdat, čelit systému a … doufat! … „že jednoho dne by se svět třeba mohl začít starat sám“.

S podivně zneklidňující hudbou ticha jsem totiž zvláštně souzněla …

„Dnes už to bylo zcela odlišné místo. Taková byla jeho povaha.“

„Ale i tak věděla … že je zde vítána. Nebo, ne-li vítána, tak alespoň klidně nepovšimnuta.“

Krásna kniha, aj keď som sériu nečítala. Požičiavala som si ju s tým, že to je samostatná kniha, ale vôbec neľutujem, že som si ju prečítala. Veľmi sa mi páčila z toho dôvodu, že príbeh je úplne iný ako väčšina príbehov. Je poetický, hlboký a hlavná postava Auri je zvláštna, ale sympatická.

Trochu mi vadilo, že autor knihu čtenáři na začátku skoro vymlouvá a na konci se zase omlouvá. Do příběhu jsem vplula, nejdřív jsem jen koukala, co se děje a pak jsem ho nechala plynout. Naprosto odlišné od všeho, co jsem kdy četla. Zvláštní? Hezké? Asi si ještě nechám projít hlavou, co si mám o téhle knize myslet.

Je to zvláštní knížka, o ničem a o všem. :) Byla mi milá, mimo jiné i proto, že podobnou úchylku na věci na správném místě mám též. :)

Tato kniha se mi těžko hodnotí. Byla snová, křehká, poetická, půvabná, kouzelná. Krásná. Přesto ji nedokážu ocenit plnými pěti hvězdičkami. Nevím proč. Snad pro tu možná přílišnou snovost a zmatenost? Snad pro mou nepřipravenost tuto knihu přijmout? Možná se ke knize vrátím, protože je výjimečná. Kniha je krásná, ale čtenář musí dozrát, aby ji mohl vstřebat. Myslím si.

Tak jako potřebuji u hudby melodii a nosný vokál, tak chci po knize děj, myšlenku a příběh, zde je bohužel"hudba příliš tichá", i když mám autora a jeho hraní se slůvky tuze rád.

Auri je prostě jiná,takže nečekejte,že tahle kniha bude něco jiného. Ba naopak v knize se prolíná její poetická duše se všedním životem a díky tomu se z obyčejných věcí stávají tajemné bytosti

Tohle je něco výjimečného. Auri je zajímavá postava v Kvotheho příběhu a rozhodně si zvláštní knihu zasloužila. Jiný styl než v Kronice královraha je nasnadě – je to přece kniha o Auri, která to má v hlavě úplně jinak… kde se bláznovství prolíná s genialitou a obrovskou porcí poetiky.
Tajemné prostředí v podzemí univerzity je kouzelně popsané. Dostalo mě to. Třeba ten popis, jak si věci vybírají svoje místo na poličce, v místnosti. Protože někdy mám úplně stejný pocit. Ale podobných věcí je tu víc…
A na závěr poodhalení pravé podstaty alchymie (tedy já si to představuju velmi podobně).

Křehké, půvabné, laskavé.. nepopsatelně kouzelné. Skvostné.

Je to pomalý nádherný poetický vyznání.

Plně se ztotožňuji s komentářem tetrisek77, pod její komentář bych se podepsala (všemi deseti, možná i dvaceti).
Není moc co dodat, snad jen, že bylo až úsměvné, jak autor v předmluvě i v závěrečné poznámce tento skvost omlouvá, kaje se za to, že jej vůbec napsal a umožnil vydat:

"Neměl jsem v úmyslu tenhle příběh napsat. Či spíš jsem nechtěl, aby se vyloupl tímhle směrem. (...) Pokračoval jsem v psaní a dílko bylo stále delší a podivnější. V téhle fázi jsem už věděl, že nebude ani trochu normální. Neobsahovalo nic z toho, co by správný příběh měl mít. (...) Pravda je, že mám Auri rád. Mám pro tu zvláštní, líbeznou a roztříštěnou dívku v srdci pevné místo. Mám ji víc než jen trochu rád. Nejspíš proto, že jsme oba občas tak trochu zlomení, každý svým speciálním způsobem. Co víc, oba jsme si toho vědomi. Auri ví, že není uvnitř tak docela pravdivá a kvůli tomu se cítí velmi osaměle. Vím, jak se cítí. (...) Tenhle příběh je pro všechny nalomené."

Takže - cítíte-li se zcela celiství, ani trochu nenalomení, ve vaší duši není místo na poetiku a "podivnosti" - prosím nečtěte tuhle knihu. Proteče vám mezi duší a srdcem zcela nepochopena.

Malá ukázka z knihy pro ty, kterým do té sebevědomé celistvosti nějaký ten kousek chybí:

"Dvanáct patřilo ke vzácným proměnlivým místům Podvěcí. Bylo dost moudré, aby znalo sebe sama, natolik statečné, aby bylo samo sebou, ale dokázalo se nespoutaně měnit, a přitom zůstávat zcela pravdivé. Po této stránce představovalo cosi jedinečného, a i když občas postrádalo bezpečí či vlídnost, Auri si ho téměř proti své vůli oblíbila."

Nádherně "divný" příběh. Úžasná atmosféra, která vás vtáhne hladce do příběhu, že máte pocit, že Auri znáte odjakživa a je vám s ní moc dobře. Moc pěkné. Dokonce si troufám říct, že se mi to líbilo více než knihy o Kvothem... Asi mám v sobě taky nějaký kousek Auri...

Feng šuej podľa Rothfussa. Presne taký pocit vo mne vyvolala táto útla knižka a tak by sa dala vlastne označiť aj jej podstata. Tento knižný spin-off zo série Kronika kráľovraha je skutočne iný v porovnaní s jej hlavnými, dosiaľ publikovanými knihami a preto od neho určite netreba očakávať to čo od Mena vetra či Strachu múdreho muža. V opačnom prípade je pravdepodobné, že čitateľ ostane sklamaný alebo prinajmenšom nie plne "uspokojený". Je to spôsobené najmä čisto opisným prístupom k udalostiam, bez akýchkoľvek dialogických častí, s úzkym dejovým rozsahom - či už časovým alebo priestorovým, pričom často pôsobí viac lyricky ako epicky. V tomto zmysle názov diela plne korešponduje s dojmom, ktorý vo mne zanechal - je to pomalé a tiché. Na druhej strane si však autor zaslúži uznanie za jeho schopnosť vytvoriť takýto "príbeh - nepríbeh", je z neho cítiť blízky vzťah k Auri, ktorý dokáže preniesť aj na čitateľa a samozrejme nemožno zabudnúť ani na podarené ilustrácie, ktoré vhodne dopĺňajú text (a ešte o level krajšiu obálku) :) . V mojom prípade očakávania prevýšili výsledný dojem, forma prevýšila nad obsahom. Je to kniha, ktorú som si prečítal raz a to stačí, viackrát si ju zrejme neprečítam, no neznamená to, že je zlá, (ako by povedala Auri) všetko je ako má byť a aj táto kniha má svoje miesto (minimálne zaujme dôstojnú pozíciu pri raz snáď úspešne skompletizovanej trilógii).

Hledáte akci, stejně jako v sérii Kronika královraha? Čekáte dynamický příběh o Auri, která dozajista každý den prožívá nějaká poutavá dobrodružství?
Pokud jste odpověděli 2x ano, knihu radši ani nečtěte. Pokud jste ale opravdu tak tvrdohlaví, že i přes to se rozhodnete číst, tak si všímejte krásných drobností, které popisuje P. Rothfuss ze života Auri.
Kniha je velice krásná, překladatel samozřejmě udělal pěkný kus práce... ovšem, až na překlad toho názvu (porovnejme The Slow Regard of Silent Things vs. Hudba ticha).