Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78480/mid_kronika-ohlasene-smrti-BxO-78480.jpg
4
1045
1045
Svou Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval García Márquez jako kriminální román v tradičním slova smyslu. O vraždě se totiž dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je nevinnou obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme až otřesně sami sebe, protože i my přihlížíme dennodenně působení zla, a i když s ním sebevíc nesouhlasíme, podléháme strachu, pohodlné lhostejnosti a mravní ochablosti, neděláme nic a stáváme se vinni. 2. vydání.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1997 , Hynek (Alois Hynek)Originální název:
Crónica de una muerte anunciada, 1981
více info...
Přidat komentář
Nejdříve mi trvalo se začíst, ale téma osudu a jeho nezvratitelnosti mě nakonec velmi mile překvapilo - zejména propletenost jednotlivých lidí a jejich činů. Kvůli hispánským jménům, která jsou si velmi podobná, je těžké se mezi postavami orientovat, ale všechny v podstatě jsou jen figurky sloužící hlavní myšlence děje. Celkové vyznění je velmi smutné, zvlášť, když se ani nedozvíme, zda si Santiago Nasar skutečně "zasloužil" svou smrt.
Pro odlehčení: pamatuji si ale, jak mě rozesmála jedna část, týkající se popisu Bayarda San Romána: "Vypadal jako teplouš," řekla mi. "A byla to škoda, protože jinak měl člověk chuť jen ho pomazat máslem a sníst ho zaživa."
Bohužel nebudu patřit mezi milovníky této knihy, hodně jsem se do ní nutila a vadilo mi velké množství postav.
Pro me asi nejlepsi kniha od marqueze. zaverecna gradace je silena. odtazity skoro az usecny styl vypraveni se dokonale hodi pro navození atmosfery kolektivni viny a nahodilosti sveta.
Ten konec mě dostal. Už od první řádky víme, že zemře, ale ten způsob...
Ze začátku mě to bavilo, ale po několika stránkách se to neustále opakovalo a kniha mě, už ničím nepřekvapila.
Osudu neutečieš..
..je to až veselé, s akou prostotou a veľmi naturalisticky Márquez opisuje príbeh jednej nechutnej vraždy...a medzi riadkami ukrýva posolstvá hodné zamyslenia. A niektoré tajomstvá nikdy neodhalí..to ma na Márquezovi veľmi baví. Pre mňa prudko čitateľná kniha!
Vybral jsem si ji jako poslední kousek do letošní Čtenářské výzvy a jsem rád, že si můžu odškrtnout další klasiku. Ale čekal jsem mnohem víc. Mnohem víc. Je to jen kousek detektivky, kdy se řeší pořád dokola z několika pohledů jedna vražda, kterou vrazi nahlásili dopředu. To, z čeho jde v téhle útlé knížečce největší mráz po zádech je ta netečnost obyvatel vesnice, kteří buď nevěří tomu, že Santiago Nasar bude zavražděn, nechtějí si to připustit, zavírají před tím oči nebo se tomu dokonce ještě smějí jako výbornému vtipu. Je to dost smutný obrázek společnosti a nedělám si iluze, že by to jinak bylo v reálném životě - raději zavřít vrata a nepřipouštět si nic špatného. A jen tím, že budu myslet na tu dobrou variantu, tak se ona stane skutečností. Nestane! Jinak - jakékoli vraždy "ze cti" mě vždycky strašně vytáčejí a společnost, která je uznává, je sto let za opicema.
Nevím no, ke knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě, ale mě to teda nijak nechytlo. Celkem jsem se musela do čtení nutit, ačkoliv je kniha krátká, četla jsem ji dlouho. Zajimavy byl pro mě jen ten konec, kdy se teda dozvíme, jak přesně se zabití Santiaga stalo.
Celé městečko ví, že Santiago Nasar má být zavražděný, ale přesto se nenajde nikdo, kdo by mu to řekl. Někteří dokonce i čekají, aby se podívali… Na začátku jsem si říkala, o čem chce autor psát, když je všechno dopředu jasné, ale překvapilo mě, že popisování lhostejnosti a senzacechtivosti může být tak čtivé.
USA má Updikea, India Rushdieho, Faerské ostrovy Heinesena, Kolumbia Márqueza (sčítanejší čitatelia doplnia určite veľa ďalších). Spoločné majú títo spisovatelia to, že píšu nevšedné príbehy o všedných ľuďoch. Trefne a vtipne opisujú vzostupy a pády obyčajného človeka z ich rodných krajín. Tieto príbehy ovplývajú rozdielmi a krásami danými špecifikami a históriou týchto krajín, no zároveň sú si veľmi podobné vlastnosťami ľudí, ktoré sa nemenia po celom svete. Veľmi, veľmi sa teším na objavovanie Márquezov ďalších krajín.
Zvláštní knížka, ve které čtenář od začátku ví, co se stane. Příběh hlavního hrdiny je postupně vyprávěn z pohledu několika občanů z města a ukazuje se jak jsou lidé necitlivý, sobečtí a lhostejní vůči neštěstí druhých. Nad knihou je třeba se zamyslet a nejde ani tak o příběh samotný, jako o cosi nevyřčeného táhnoucího se celou knihou.
Krátká,ale působivá novela plná zločinu nevšímavosti a lhostejnosti. Děj zajímavý a originální. Okolí,lidé a jejich povaha a myšlení dobře popsané,ale závěr,ten mě dostal naprosto.
Můj dosud nejoblíbenější Márquezův příběh byla (nepřekvapivě) kniha Sto roků samoty, která předkládá tu nejopulentnější čtenářskou hostinu, jakou si lze představit. Ale přestože jsem byl při čtení toho románu nadšen (napodruhé ještě víc), tak jsem se u něj zároveň cítil trochu podobně, jako se cítí fotbalový fanda při sledování nějakého benefičního nebo exhibičního zápasu - vidí ty nejlepší hráče předvádět to nejlepší v jejich oboru, ale přitom mu trochu chybí napětí a emocionální zaangažovanost.
U čerstvě dočtené Kroniky jsem tento pocit neměl, protože tahle novela nabízí to nejlepší z Márquezova literárního talentu v kombinaci s nadčasovým (a tím pádem vždy aktuálním) tématem osobní a sdílené odpovědnosti.
To mě asi zaujalo nejvíc: že je zde v plné síle zastoupen magický realismus - osobité metafory, bohatý jazyk, košatě „opentličkované“ věty, bizarní detaily (ano, dojde i na obligátní Márquezovy ryby plavoucí v interiéru) a zároveň jsme svědky strhujícího (na Márquezovy poměry má kniha vážně tempo) příběhu o tom, jak zlá vůle a opatrnost může přispět k nevratné tragédii.
Děj novely se sice odehrává v exotickém prostředí, ale není tak těžké si podobnou zápletku představit i jinde. Třeba na české vesnici nebo v českém městě. A výsledek by mohl být stejný i kdyby se hlavní hrdina nejmenoval Santiago, ale Pepík. Protože lidská netečnost a neochota k aktivní pomoci je univerzální lidská vlastnost. A to je hlavní myšlenka celé knihy (alespoň pro mě): Když se nebudeme starat o svět kolem sebe, budou umírat nevinní lidé.
K tomuto dielu som sa počas stredoškolských čias ked bolo zaradené medzi povinnou četbou nevedela dokopat.Pred rokmi som na nu narazila v jednom kníhkupectve kde som bloumala a hladala čosi na prečítanioe.Siahla som po nej a skončila u mna doma na stolíku.
V okamihu ked som ju otvorila a začítala sa do nej som ju nedokázala z ruky pustit.
Autor využil nádhernú hru ked niečo tak krásne,metaforicky a obšírne vykresloval a akoby len tak náhodou sa v retrospektívach vrátil do dávnejšej doby a spomenul si na niečo velmi doležité čo úplne sedí na dianie teraz.
Je to úžasné dielo a vrelo ho odporúčam.
Kronika ohlášené smrti je vedle Sto roků samoty jedním z nejslavnějších děl Gabriela García Márqueze. Jenže když má román méně jak sto stran, těžko nějak drobně naznačit, o čem vlastně je. Člověk má zkrátka strach, aby ve finále o knize nenapsal víc, než sama obsahuje. Takže to vezmu zkrátka - Kronika ohlášené smrti je o životě na venkově. O životě, který má stejnou měrou nepsaná, jako neúprosná pravidla. O životě, jenž dokáže být stejně cynický, jako kouzelný. O životě, který skrze příčiny a následky hýbe osudy obyčejných lidí (a i těch neobyčejných). Je to možná těžko přijatelné, ale život je už prostě takový.
Nejsilnější Márquezovou stránkou je bezesporu vypravěčský talent. Ač vám už na první stránce řekne, o čem těch následných sto bude, přesto si užíváte každé písmenko, které vám předloží. Ne, nejde o převrat v dějinách literatury, nejde ani o knihu, která by měla změnit váš život. Ale jako literární hříčka, která zaujme jazykem, atmosférou a vyzněním, rozhodně nezklame.
Člověk by si mohl myslet, že když se dozví hned na začátku knihy základní informaci o hlavním hrdinovi, tak už ho vlastně nic nemůže překvapit. Trochu mi to připomíná Kafkovu Proměnu, kdy se jednoho dne Řehoř probudí a zjistí, že se proměnil v odporný hmyz. To důležité je vyzrazeno už v úvodu, ale ta surovost, která se potom kolem odehrává je ohromující. Množství postav v Kronice pro mě není zmatečné. Některé osoby pro mě nemají tu důležitost, abych nad nimi příliš přemýšlela a vnímám je jako kompars. Jiným dávám tvář. A tak je Santiago Nasar podobný Waldemaru Matuškovi. V období, kdy zpíval svou Terezu. A Angela Vicariová je krásná jako Penélope Cruz. Nepřekvapuje mě ta lhostejnost a pasivita obyvatel městečka. Nikdo totiž nevěří, co se chystají bratři Vicariové spáchat. A pokud by se snad našel někdo, kdo by byl ochoten se touto myšlenkou zabývat, zavčas si najde nějaký svůj argument proč to nedělat. Když uvážím, na kolika málo stranách se děj knihy odehrává, je až neuvěřitelné, jak děj postupně graduje a obsahově do sebe vše krásně zapadá. Popis je dostatečně čtivý a umí udržet mou pozornost. Minimum dialogů je přínosem. Když Santigo bušil na dveře domu, které jen před chvílí zamkla jeho matka, cítila jsem strašnou beznaděj a osobně jsem prožívala tento její fatální omyl. Podobných momentů bych zde ale našla více.
Se španělsky píšícíma autorama končim. S Marquézem už sem měl dřív problém, protože povětšinou okolo sebe nemám poznámkovej blok, abych si zapisoval všechny postavy, který se v knížce mihnou. Průměr novejch postav na stránku je tak 8 a každá se jmenuje skoro stejně. A ještě k tomu španělsky. A ani jeden neni Fernando Torres a ani Chicharito, takže si to normální člověk prostě nemůže zapamatovat.
Hrdina kroniky ohlášené smrti, říkejme mu pro zjednodušení Fernando Torres je z nějaký jihoamerický díry a na začátku knihy je mrtvej. Postupně čtenář zjišťuje, že ho pobodali dva bráchové jedný nevěsty, říkejme jí pro zjednodušení Chicharita, od který utek o svatební noci manžel, protože zjistil, že už je jetá. Dřív se prej věšely po svatební noci ven prostěradla s červenou skvrnou, na důkaz oddanosti manželky. No a protože už byla vodšpuntovaná, tak se starej ráno nemoh chlubit a odešel. Neštěstí. Chicharita pak celýmu jihoamericku namluvila, že to byl Fernando Torres (i když je od první strany jistý, že to on nebyl) a její bráchové se tak rozhodnou ji pomstít. Celá vesnice to ví, ale nikdo tomu nechce věřit. Konec
Celej příběh vypráví bratranec Chicharity a je to záživný jako tato krátká povídka, kterou jsem právě napsal: "Jde kuře a potká šunku. Ta šunka je silnej kuřák a má čerstvý papíry na motorku. Kuře se zamyslí a šunka pá: Ty vole kuře!"
Dvě hvězdičky za to, že to je krátký a přečet sem to za dvě jízdy vlakem.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno osudy lidí zločiny svatba magický realismus panenství kolumbijská literatura hispanoamerická literatura MacondoAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Macondo. Pohnuté osudy jeho obyvatel. Barvy. Emoce. Typický Márquez. A jeden z mých nejoblíbenějších. Útlá knížečka na horké letní odpoledne, ve které bylo vše, co jsem si od jedné předem ohlášené smrti sliboval.