Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78480/mid_kronika-ohlasene-smrti-BxO-78480.jpg
4
1045
1045
Svou Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval García Márquez jako kriminální román v tradičním slova smyslu. O vraždě se totiž dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je nevinnou obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme až otřesně sami sebe, protože i my přihlížíme dennodenně působení zla, a i když s ním sebevíc nesouhlasíme, podléháme strachu, pohodlné lhostejnosti a mravní ochablosti, neděláme nic a stáváme se vinni. 2. vydání.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1997 , Hynek (Alois Hynek)Originální název:
Crónica de una muerte anunciada, 1981
více info...
Přidat komentář
Žádná volba slov nebude dostačující vedle takového mistra jakým nepochybně je právě Márquez. Každá jednotlivá strana je doslova pastvou a je obdivuhodné, jaký přesah se mu podařilo nenásilně vměstnat na nevelký počet stran a s jakou nadčasovostí. Kniha se neztratí a její téma nezapadne ani v dalších generacích.
Přesto, že ho jednoznačně obdivuji, jak dokáže pracovat s formou a slovy a právě Kroniku pokládám asi za jeho vůbec nejlepší počin, nikdy si z jeho knih neodnáším dobrý pocit, vzbudí u mne vždy nejniternější emoce, ale negativní. Žádný z jeho hrdinů mi nikdy není sympatický a hlava mne od neustálého kroucení doslova bolí. Nikdy však nezapomenu. Je mu opravdu dáno a ač se míjíme, jeho kvality nezpochybňuji, to ani v nejmenším.
Závěr a popisy ohlášené smrti byly až zbytečně morbidní a jen pro silné povahy.
Celkově však nezapomenutelné!
Útlá, ale nesmírně silná kniha. Brutální příběh (vycházející z reálné události) zdánlivě obyčejného, poklidného malého města, kde se všichni znají a vlastně proti sobě nic nemají, vztahy mezi nimi naopak působí jako idylka, a přesto nakonec nikdo nic neudělá proti hrůznému činu vůči nevinnému člověku, o němž skoro všichni dopředu vědí.
Čekala jsem absolutně něco jiného. Ale absolutně!
Od Márqueze jsem zatím četla jen Lásku za časů cholery a tak jsem očekávala, že toto dílo bude v podobném stylu. Asi jsem se zmýlila.
Jak jsem byla z Lásky za časů cholery nadšená, tak jsem z této knihy zklamaná. Nevím proč, ale dost mi to připomínalo Dostojevského Zločin a trest. Příliš depresivní, příliš surové, až moc naturalistické.
Nechci to hanit, protože to není můj styl. Myslím si, že to skvěle popisuje egoistickou, sebestřednou společnost a dýchne to na vás odporem.
Překvapilo mě, že jeden autor napsal dvě tak odlišné knihy. Úsměvná, humorná a milostná Láska za časů cholery X depresivní, naturalistická Kronika ohlášené smrti ?
Strašný, naprosto strašný.
Další skvělá kniha (respektive jednohubka) od Márqueze, ale ten konec mě prostě dorazil - co Santiagova matka na závěr omylem udělala, to mě srazilo na zem.
V této knize mě zaujal styl autora natolik, že bych si rád přečetl jeho další díla (např. Sto roků samoty). Kniha je to kvalitní, ale příběh mě tolik nezasáhl. Na této knize nejvíce oceňuji styl vyprávění, kdy se na začátku dozvídáme fakta, která jsou nám postupně jak stránky ubývají, vysvětlována. Dále se mi líbilo to, kým byl příběh vyprávěn (přítel Santiaga Nasara). Vypravěč, který sepisuje kroniku, nám předkládá několik pohledů na událost (např. závěrečná část - matka × syn)
Je to nadčasové dílo, protože ukazuje situace, které se dějí i dnes, ale ukazuje je ve vyhrocené podobě, kde si to čtenář více uvědomí. Je to dílo, které nastavuje společnosti zrcadlo – nečinné přihlížení k násilí.
Jak rychle tuto drbnou knihu přečtete, tak dlouho ve vás bude doznívat. Ve mně rezonuje už kolik let. První týden jsem z ní byla celkem vykolejená.
Kronika lidské falše, sobeckosti, alibismu, neochoty a lenosti při pomoci nevinnému a napsaná báječným jazykem.
Márquez mě opět přesvědčil, že je Mistr svého oboru. i když má knížka méně jak 90 stránek a dá se přečíst prakticky za pár hodin, i když už od první strany víte, co se stane a o pár stran dál kdo to udělá, nemůžete přestat číst. Nádherně napsané.
Kraťoučký příběh naplněný po okraj. Kdyby byl Márquez kuchařem, uměl by vykynout těsto na tisícinásobek své velikosti.
Márquez, jako vždy úžasný, s tak dramatickým závěrem jaký jsme snad nikdo nemohli čekat.
Zároveň je do příběhu přidán krásný příběh o lásce, který v dnešní době třpytících se upírů a všech možných odstínů šedé barvy musí každý ocenit. I srdce cynika zaplakalo...
Bolo by absurdné porovnávať komplexnosť románu Sto rokov samoty s kraťučkou novelou, avšak keď sa nad tým zamyslím, Márquez dokáže transformovať svoj typický jazyk a podpis ešte aj do tých necelých 90 strán a ešte sa okrajovo dotknúť Maconda spomenutím plukovníka Buendía. Novinár sa v autorovej osobe nezaprie a to vôbec nie je na škodu, priam naopak, Kronika ohlásenej smrti totiž skutočne pôsobí ako štrukturovaná reportáž a hoci to najpodstatnejšie zo zápletky Márquez odhalí už v názve a na prvých stránkach, novela nič netratí na svojej atraktívnosti. Nesmie chýbať už tradičný magický realizmus a nesmierne ľudská absurdita. Je fakt možné, že o smrti Santiaga Nasara vie každý v mestečku, len on sám nie? Kolektívne prenášanie viny, tak typické pre ľudskú rasu, tentokrát vyznieva až kruto reálne. V láskavo-krutom svete pochopenia pre ľudské poklesky Gabriela José Garcíu Márqueza je možné doslova všetko.
Rozhodně zajímavě napsaná a pojatá kniha, která rozhodně nenudí. Jak už bylo níže napsáno, tak ve jménech a množství postav se dost složitě dá vyznat, ale příběhu to nějak nevadí. Navíc forma je velmi originální a přirozené vyprávěcí skoky v čase jsou spíše k užitku než na škodu. Co mě nakonec zamrzelo byl samotný konec, který tak nějak vyšuměl do ztracena, ale to ať posoudí každý sám. Rozhodně to není špatná kniha.
Hodně zajímavá kniha. Nic podobného jsem nikdy nečetla...
(Následují spoilery)
Nejvíc mě zaujali bratři Pedro a Pablo. Líbilo se mi, jak chtěli bránit svou sestru, ale zároveň se to všude snažili rozhlásit, aby je někdo zastavil... Nějaké pasáže jsou jen pro silnější žaludky. Celkově bych to popsala jako detektivka trochu jinak. Nemůžu se zbavit dojmu, že Santiago Nasar byl nakonec nevinný...
Kronika o zabití mladého muže. O zabití, o kterém všichni věděli, že se stane. O zabití, které nikdo nechtěl, ale nikdo proti němu nic neudělal.
Tato útlá knížka svým poselstvím pravděpodobně nikdy nezestárne.
Trochu zvláštní detektivka, kde je oběť i pachatel znám už od začátku... Je hrozně zajímavé sledovat ten příběh s vědomím, jak to dopadne. A spousta magických a symbolických obrazů k tomu.
Bolo zaujímavé sledovať ako jeden mladík kráčal v ústrety netušenej smrti doprevádzaný pohľadmi dobre informovaných ľudí a nikto mu skutočne nepomohol. Kniha ma nadchla, zatiaľ najlepšie, čo som od Marqueza čítala.
pro mne to byl provokativní název,který vyzýval k přečtení.
hmm ohlášená smrt ? vražda ?? nečinost lidí,lhostejnost...?,
s jistou úlevou jsem konstatoval že " statečné " odsouzení " mravního prohřešku " jiných,bleskurychlé přísně a bez slitování...ale sám být vinen mnohem více je rozšířeno po celém světě.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno osudy lidí zločiny svatba magický realismus panenství kolumbijská literatura hispanoamerická literatura MacondoAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Moje asi 2. nejoblíbenější Gabitova knížka, kterou jsem zhltla maximálně za 3 hodiny už před maturitou, prostě jsem se nemohla odtrhnout. Vloni v originále mi to s "všudelozícím" prckem zabralo asi 3 dny, ale i tak nemůžu než 5 hvězdami. Jen mě mrzí, že komukoliv ji doporučím, přijde s tím, že je strááášně nečitelná a nedá se do ní začíst... Nevím, pro mě jednohubka, i když trochu moc krvavá a syrová...