Kronika tak řečeného Dalimila
Dalimil
https://www.databazeknih.cz/img/books/58_/58604/bmid_kronika-tak-receneho-dalimila-656f6dd5eb645.jpg
4
50
50
Mezi nejvýznamnější české slovesné památky patří bezpochyby rýmovaná kronika, která vznikla někdy na rozhraní prvního a druhého desetiletí 14. století. Nedorozuměním či omylem pozdější historiografie byla po několika staletích přiřčena Dalimilovi Meziříčskému, a je proto nazývána kronikou Dalimilovou. Je prvním česky psaným historickým dílem a jedním z prvních českých literárních děl vůbec. Národní knihovna České republiky koupila na aukci pořádané společností Piasa Paris 17. března 2005 rukopis, který považují čeští medievalisté za největší akvizici od doby významných nákupů ve třicátých letech 20. století. O historii tohoto krásného a vzácného rukopisu není známo takřka nic, jeho původ nicméně datují badatelé do první třetiny 14. století a do oblasti severní Itálie. Obrazová příloha je výběrem z iluminací tohoto díla.... celý text
Přidat komentář
Svébytně tendenční a laskavě krásné, ale tento způsob projevu asi patřil k té době. (Ostatně, jako by tomu bylo někdy jinak ;). Krása musí být tendeční, už z ujeté podstaty pojmu krása. V "podstatě" jí nic jiného nezbývá. Jinak by totiž krása jen mrhala talentem. 5*
Tato kniha mi připomíná knížku Staré pověsti české, které jsem nedávno poslouchala jako audio. A musím říct, že obě knihy jsou na svou dobu dobře a srozumitelně napsané. Je pravda, že byly chvíle, kdy jsem se musela vrátit, protože jsem text špatně pochopila, ale nakonec jsem jen zjistila, že jsem slova špatně přečetla.
Zajímavá a povedená kniha. Dokazuje, jak je čeština krásným a malebným jazykem.
Dalimilovu kroniku jsem si s chutí vybrala jako jeden z pramenů ke zkoušce ze středověkých dějin. Zajímala mě proslulá autorova germanofobie a chtěla jsem si ho porovnat s Kosmou, který mě tehdy zcela okouzlil.
(Tak řečený) Dalimil je oproti němu slabá káva. Styl nedosahuje Kosmovy úrovně ani přibližně, rýmy jsou často jen gramatické (bieše / uzřieše / kázaše / uřezáše...). Do originálu jsem ale jen nahlížela a jinak jsem četla přebásnění Marie Krčmové (1977), podle mě velice povedené, čtivé a svižné. A když jsem vzhlédla od knihy, měla jsem krásně vlastenecký výhled na Petřín a Hradčany, což jí dodávalo kouzlo.
Co se té nenávisti k Němcům týče, zaujalo mě, že Dalimil je nehaní kvůli povahovým vlastnostem (s výjimkou dodatku, kde se posmívá Bavorům za jejich žroutství :D), ale jaksi nestranně za špatný vliv, který podle něj mají na Čechy. A doopravdy mě pobavila jeho spekulace, jestli se Duryňkové už rodí se sklonem vraždit české krále.
Pozoruhodné je, že Němce napadá bez ohledu na stav, tedy včetně nejprostších vrstev. Nevraží víc na české měšťany než na lid, ale na stavovské rozdíly zapomíná úplně, když do hry vstupuje národnost - pak je ochoten povolat k vládě raby, jen jsou-li to Češi. Taková nevšímavost k třídám je znakem zcela moderního nacionalismu.
Ačkoli horlí proti turnajům, jež prý odvádějí pozornost šlechty od domácích zájmů, chválí Jana z Michalovic za reprezentaci Čechů na zahraničních turnajích: hle, tentokrát zase sportovní nacionalismus dnešního typu! :D
Dalimilovi jde na prvním místě o čest (čímž rozumí českost a soběstačnost). Ta stojí nad životem a národ nad příbuzenstvem. Přiznává ale, že ne každý cizí zvyk je špatný, a neváhá kárat ani mrav typický český, totiž svěřování vlády cizincům.
Jelikož o autorovi dohromady nic nevíme, moje představivost pracovala volně. Vyvstával mi před očima obraz vysokého, hnědovlasého muže ve středních letech, s přísnou a rozhodnou tváří, rázných gest, žlučovitého a zarputilého. Muže s očima vizionářsky zanícenýma a s rukama zvyklýma požitkářsky doprovázet vyprávění, občas zatnout pěst, jindy udeřit do stolu.
Jestliže byl Dalimil skutečně rytířem, vnucuje se mi otázka, proč se nezmiňuje o účasti v žádné bitvě? Osobně si ho umím docela dobře představit coby nižšího klerika působícího jako vychovatel u některého šlechtického rodu. Snad by to zčásti vysvětlovalo výchovný étos knihy.
V jednom románu má Ludmila Vaňková epizodní postavu Dalimila a zmiňuje tvorbu této kroniky.
Tak když tam byla zmíněná, přečetla jsem si ji.
Mé dojmy:
- stará čeština je nádherný jazyk, sice je otázka, jak vyslovit kombinace různých samohlásek a co přesně některá slova znamenají, ale nezapomenutelná je česká verze jména Lothar - Lotr
- hodně prostoru se věnuje dívčím válkám - to by si zasloužilo moderní interpretaci
- tak často se pobíjí Němci a řežou se jim nosy, až se divím, že jich vůbec zůstalo dost, aby pokračovali ve svých neplechách
- Přemyslovců v 11./12. století bylo tolik a s podobnými jmény, až jsem se trochu ztrácela v ději
- zaujalo mě, že se mluví pouze o Richenze a ne o Gutě
Jsem moc ráda, že jsem si kroniku přecetla, velmi živá interpretace našich dějin.
Trochu těžší na čtení (veršovaná, stará čeština...), ale celkově super požitek... Rozhodně doporučuji si přečíst.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Dalimilova kronika: Pařížský zlomek latinského překladu (faksimile) |
| 2005 |  Kronika tak řečeného Dalimila |
Tak tohle není úplně jednoduchá četba. Na začátku si stěžuje, že kroniku nikdo nechtěl psát, takže se toho ujmul sám. Vzhledem k tomu, že jsem 17 let psal obecní kroniku, tak mu dávám za pravdu. Dnes dokonce mnohé obce ani kroniku nepíší. Při výčtu kronik, ze kterých čerpal, chválí tu boleslavskou a naopak za nejhorší považuje vyšehradskou. Vlastně epickou básní sepsal dějiny z dostupných kronik, tedy od Babylonské věže po Jana Lucemburského.