Kruhová obrana
Milan Šimečka
Kruhová obrana byla napsaná v letech 1983 - 84 a v roce 1985 vyšla v edici Petlice. Autor jí dal podtitul "Ze sloupků, které bych rád psal do Literárek, kdyby nějaké byly.
Přidat komentář
Chytrá knížka. Československý intelektuál se mimo oficiální proudy komunistického režimu zamýšlí nad různými aspekty tehdejšího života. Jsou to krátké eseje, promýšlení toho, co se tehdy žilo, je to inspirativní začátek k dalšímu hlubšímu zamyšlení: morálka, každodennost, mlčící většina, má smysl něco dělat?, co znamená spolupracovat, kde je hranice, za kterou člověk má jít nebo ne...? Malý klenot, tak akorát do kapsy a pokaždé, na každé stránce s myšlenkami, které Vás ještě nenapadly. Mě to nakoplo.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1990 | Obnovení pořádku |
1990 | Konec nehybnosti |
2021 | 1984 / Náš soudruh Winston Smith |
1992 | Kruhová obrana |
1963 | Sociálne utópie a utopisti |
Všetko zlé je na niečo dobré. Meno Milana Šimečku sa mi do povedomia dostalo potom, čo ho birmovaný komunista, ktorý opäť stojí na čele vládnej garnitúry, politicky zneužil vo vyfabulovanej kauze proti jeho vnukovi. Ku knihe Kruhová obrana ma zase nasmeroval Jakub Filo, ktorý ju v rámci podcastu Dobré ráno, odporúčil ako vhodné predstavenie tvorby Milana Šimečku. Obom teda ďakujem za to, že ma, chtiac či nechtiac, k tvobe Milana Šimečku doviedli.
Kruhová obrana je inšpiratívna kniha, ktorej čítanie je tak trocha “trpkým potešením. Venuje sa totiž neduhom života v totalite, ktoré mali tragické dopady na životy mnohých jednotlivcov. Na druhú stranu však medzi riadkami ukrýva aj optimistické konštatovania autora. Slovensko si aktuálne neprechádza jednoduchým obdobím, preto mi možnosť nahliadnuť do myšlienok disidenta v ešte horšom režime, aký máme tu a teraz, padla veľmi vhod.
Osobité je predovšetkým autorovo vnímanie dejín, keď opakovane prízvukuje kontrast malých dejín jednotlivcov s veľkými dejinami, ktoré presahujú aj hranice národov. Správne poukazuje na nebezpečnú apatiu a rezervovanosť bežných ľudí k veľkým dejinám, ktoré ich životy, napriek tomu, že si to ani mnohokrát neuvedomujú, bezprostredne ovplyvňujú:
„V dějinách zůstáváme vlastně dětmi, svéhlavými a nebezpečně lehkomyslnými, nikdy nedospějeme k té pokoře, kterou se naučíme mít k složitosti individuálních životů.“
„Na evropských dějinách se většiny lidu účastnily převážně jen svým mlčením.“
„Chronickou nemocí veřejného mínění je, že si představuje dějinné události, ke kterým přispívá svým křikem, jako něco vzdáleného svým vlastním malým dějinám“
Alarmujúco vyznievajú aj paralely bývalého režimu s aktuálnym, pri čítaní ktorých som si uvedomil, ako veľa negatívnych javov v našej spoločnosti pretrvalo aj po viac ako 30 rokoch od pádu komunizmu:
„Rozkrádání státního majetku je dnes počestný zločin, dopouštějí se ho i nejlepší lidé, do patnácti set je to vlastně jen přečin, který se ani netrestá.“
„Hanba odplula s uplynulými léty, není před kým se stydět, veřejnost považuje okrádání státu za věc mravně indiferentní. Stát je abstraktní monstrum, které se vymyká z mravního hodnocení.“
„V zemi, kde se většina kariér zakládá na bezohlednosti vůči jiným lidem a na zásadě, že co je doma, to se počítá, je poctivost v neúctě.“
Kruhová obrana nie je však len depresívnym svedectvom doby, práve naopak, opakovane potešia optimistické postrehy autora o všedných radostiach, ktoré život človeku, napriek totalitnému režimu, prináša:
„Výhoda špatných politických systémů spočívá v tom, že nikdy nejsou schopny zkazit úplně všechno obyvatelstvo, že jejich systémový vliv, slepě sledující velkodějinný cíl, se tříští na svébytnosti lidských životů. Tím se do jisté míry neutralizuje každý systémový omyl, každá pitomost a každý špatný záměr. “
„Nevnucuji svou skutečnost jiným, ale dbám o to, aby mé kruhy zůstaly neporušeny. Vpouštím dovnitř jen dobré knihy, mírná a rozumná slova, veselé řeči kamarádů, šeptání atd. Zní nakonec úplně směšně, že právě o tom vedu spor se státem.“
Asi najlepší “recept na čítanie Kruhovej obrany ponúkol, v rámci jednej z úvodných recenzií, Květoslav Chvátík:
“O knihách, které se nám zamlouvají od první řádky, říkáme obvykle, že je čteme jedním dechem. Musím se přiznat, že jsem četl Šimečkovu knihu přesně opačně: povoloval jsem si jen jednu kapitolu denně, aby mi radost z četby vydržela co nejdéle.“