Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415496/mid_krvave-jahody-eJ3-415496.png
4
1400
1400
Příběh ženy, která přežila gulag. Krvavé jahody vypraví děsivé svědectví Věry Sosnarové deportované ve čtrnácti letech spolu s devítiletou sestrou Naďou a jejich ruskou matkou – petrohradskou emigrantkou Ljubou Mělkinovou – z Brna do Sovětského svazu. V nápravném pracovním táboře na Sibiři zažívají nekonečné hrůzy stalinského teroru, které matka nepřežije. Po vytouženém propuštění putují jako sirotci bez dokladů na Dálný východ, kde pokračují v otrockých pracích v lese, na tichomořské obchodní lodi a posléze v sovětském vnitrozemí, v dole, kolchoze a slévárně. Do Československa se vrací až po devatenácti letech, za velmi nevýhodné pracovní smlouvy. Pozadí dramatu života a smrti vykresluje 20. století jako střet nacionalismů, degeneraci lidských ideologií a světových válek. Sestra Naďa již zemřela, ale Věra jezdí nadále vyprávět svůj životní příběh zájemcům a studentům nejen po celé republice, ale i do zahraničí. 7. vydání (4. vydání s podtitulem Příběh ženy, která přežila gulag). Nechť je tento příběh autentickým poselstvím pro budoucí generace.... celý text
Přidat komentář
Vážně dobrá a silná kniha o náročných a krutých letech v ruských gulazích. Je moc dobře a až zázrak, že se dvěma sestrám toto 19-ti leté trápení podařilo přežít. Jak válečná, tak pro mnohé i ta poválečná léta, byla stejně drsná a ukrutně těžká.
Ať už je kniha pravdivá nebo ne, velmi se mi líbila a hrůzy v ní popsané bych nechtěla zažít ani ve špatném snu.
Bylo to celkem zajímavé čtení, ale občas mne v ději zarazily některé maličkosti, které mi nepřišly plně důvěryhodné. Když jsem si pak po dočtení našel na netu články, v nichž historikové zpochybňují, že se věci tak, jak jsou podány v knize, mohly skutečně udát, tak nevím, jka knihu hodnotit. Určitě je dobře si připomínat danou dobu, ale z knihy mám trochu rozporuplné pocity.
Opět se pokusím odhlédnout od kontroverze kolem pamětnice, jejíž slova Jiří S. Kupka zpracoval. Nebudu spekulovat, co je pravda, co smyšlenka, co rozmlžila dlouhá desetiletí a nakolik idealizovaný obraz Věry Sosnarové vznikl. Jsem si však poměrně jistá, že si paní (tehdy slečna) užila v Sovětském svazu své a nic příjemného to nebylo. Mnoho uvedených detailů působí věrohodně. Pokud "Krvavé jahody" vezmu jako připomínku zvěrstev, pak autor odvedl výbornou práci: je to silný, ošklivý příběh o nejtemnějších stránkách lidství (zdráhám se toto slovo vůbec použít v souvislosti s popsanými událostmi). Krutost, utrpení a hnus. Čas bohužel ukázal, že se ruská mentalita příliš nezměnila, většina nadále ochotně páchá zlo, když jejich ikona, jejich milovaný, nezpochybnitelný diktátor zavelí.
Zlatí Češi, byť zdaleka ne dokonalí. Představte si, jak podroušený Zeman ze svého vozíku pompézně zavelí k útoku na Slovensko... a kam by ho od svých půllitrů občané ČR bez váhání poslali.
Komentář píšu s odstupem čtvrt roku a vzpomínkám to nijak nevadí, zapustily v mém průtokovém mozku kořeny. Být kniha plně autentická, dala bych 5 hvězd.
Násilné odvleceni nevinné patnáctileté dívky do sovetskeho gulagu, sexuální násilí, nelidska dřina v nepredstavitelnych podmínkách sibiřské tundry, pak další léta po propuštění bez možnosti návratu jen dřina za pár kopejek, pokud vůbec, v dolech a sovětských fabrikách..... A přesto se Věra a její sestra Naďa nevzdaly naděje. Ale i v tomto pekle se objevili dobří lidé : Dočasná vězeňkyně Zoja Petrovna, obyvatele sibiřského Sedova, nebo plukovník Trifonov.
Kniha se mi velmi líbila. Nebudu hodnotit, zda se jedná o reálný nebo vymyšlený příběh, viz příspěvky níže. Ať je to tak nebo tak, příběh se dobře čte a doporučila bych dalším potencionálním čtenářům k přečtení.
nechtěla jsem původně hodnotit, protože nevím co hodnotím - román nebo knihu dle skutečných událostí? Jiří S. Kupka psát prokazatelně umí (viz. Balkánský sud prachu). Je to uvěřitelné, plastické, drsné a ukazuje to zrůdnost totalitních režimů. Pokud jsem četla román, tak dobrý román.
(SPOILER) Vyprávění bylo opravdu fascinující. Někdy mě mrazilo a taky jsem plakala. Tohle si člověk opravdu nevymyslí. To, že nejsou důkazy neznamená, že si paní Sosnarová vybájila horor se šťastným koncem. Některé komentáře pod mým se mi vůbec nelíbí. Žádní lidé nemají právo soudit osud jiného člověka…jak to skutečně bylo ví jen Pán Bůh a Věra Sosnarová sama…Stačí si přečíst dodatky na konci knihy.
Ne, prosím, dál tuto knihu nemá smysl jakkoliv hodnotit a vlastně ani pomalu číst, paní Sosnarová je lhářka a kniha je de facto beletrií. Je samozřejmě na vás, jak tuto knihu budete číst a vnímat, když ji už budete číst, ale jak se člověk může nad takovouto knihou jakkoliv vůbec zamýšlet, když ji bude číst jako fakt?
Kniha mě velmi zaujala, četla jsem plná očekávání, jak to všechno dopadne. Myslím, že o těchto věcech by se mělo psát i mluvit. Další projev totalitní zrůdnosti z úhlu, o kterém příliš nevíme.
Skutočný príbeh, .... ktorý sa nestal.
Prečo mala pani Sosnarová nápad spísať vymyslený príbeh, netuším. Zneuctila však skutočné obete GULAGu.
Preto, je jedno, či je príbeh silný, dojímavý, presvedčivý. Pretože "jej skutočný príbeh" je podľa historikov iba podvod.
Drsně čtení, když člověk ví že se tohle opravdu stalo.
Krvavé jahody vypráví děsivé svědectví Věry Sosnarove,deportované ve 14 letech spolu s 9 sestrou Naďou a jejich ruskou matkou-petrohradskou emigrantkou Libuši Šímovou roz.Melkinovou-z Brna Aldo Sovětského srazu.
V nápravném pracovním táboře na Sibiři zažívají nekonečné hrůzy Stalinova teroru,které matka nepřežije.
Po propuštění putují jako sirotci bez dokladů na dálný východ.Kde pokračují v otrockých pracích v lese,na tichomořské obchodní lodi a posléze v sovětském vnitrozemí v dole,kolchoze, slévárně.
Do Československa se vrací až po 19 letech,za velmi nevýhodné smlouvy v jistém JZD musí odpracovat deset let jako levná pracovní síla.Obe děvčata vysvobodí ze spárů nelidského ponížení až láska a svatba.
A opět jedna povinná četba! Sice po Šedých tónech a Cilčině cestě už nechci číst ( poslouchat) další podobný příběh, ale všichni by měli znát zrůdnosti totality, obzvlášť když se v tomto případě jedná o českou/československou minulost. V podání paní Maciuchové je knížka opravdový skvost. Bohužel děj je, podle očekávání opravdu ponurý, smutný a neuvěřitelný. Jak může lidská bytost zvládnout tolik utrpení? Všude se najdou bestie, ale i slušní lidé, a zrovna v dnešní době je toto téma opravdu "hot". Nikdy bychom na tuto minulost neměli zapomenout. Velice doporučuji. Připravte si kapesník!
Hm, nehodící se komentáře jsou házeny vedle do diskuze. Prý prozrazuji děj či házím neoznačený spoiler nebo neříkám svůj názor.
Takže - paní sice v SSSR byla, ale kniha je vylhaná!
Nedojímejte se nad ní zbytečně. Stačí si na netu vyhledat její jméno či název knihy a najdete hromady článků.
Krvavé jahody jsou tak děsivý příběh, že to snad stačí číst pouze jednou. Kniha není obsáhlá, příběh plyne bez velkých obtíží.
Netroufám si hodnotit obsah knihy, protože toto je hodně drsný příběh podle skutečnosti; a jak je známo, tak realita dokáže být daleko více tvrdá než jakákoliv fikce. Osud sester Mělkinových ať tedy slouží jako výtka oněm dobám a lidem, a zároveň jako výstraha toho, co se tehdy dělo, a bohužel, co se někde děje dodnes. Budu tedy hodnotit spíš styl, jakým je kniha napsána, a ten mi opravdu seděl; popis jednotlivých událostí je, jak už někdo zmínil, po vzoru mnoha "dní Ivana Děnisoviče", a to je asi to nejsprávnější přirovnání. Kniha se četla opravdu "sama", a jsem rád, že se autor nepozastavil ani nad drsným popisem brutálních událostí typu vražd, znásilnění a dalších; právě toto dotvářelo celkovou bestialitu oněch dní, týdnů a let, ve kterých hlavní hrdinky musely žít. Za mě určitě doporučení k četbě komukoliv, kdo rád čte.
Četla jsem, dočetla a opět zůstala v zamyšlení, co všechno se může odehrávat mezi lidmi. Pak jsem zjistila, že přes vesničku, ve které paní Sosnarová bydlí jezdíme co 14 dní na chalupu. Musela jsem se tam zastavit a tu paní vidět a mluvit s ní. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Nedá mi to nevyjádřit se k tomu, jestli je kniha vymyšlená nebo ne. Tolik knih je vymyšlených a lidi je hltají. Já tuhle taky hltala a střídavě jsem u ní brečela, ono to totiž nešlo, nebrečet. Je to hodně silná kniha
Romány i faktografií z období 2. světové války a poté už člověk začíná být pomalu zahlcen. Kupkův příběh Věry Sosnarové (Mělkinové) z Brna však tentokrát nemluví o násilných odsunech německé menšiny z Československa. Věru ještě jako dítě i s její mladší sestrou a matkou odvlekli Sověti z Československa s koncem 2. světové války z právě osvobozené země do země Sovětů, odkud pocházela její matka. Znetvořená komunistická morálka totiž odsuzovala a trestala děti za "zločiny" svých rodičů a zbavovala je nejen lidství, ale i občanství a práva na normální život. Je to neskutečný životní příběh mladé ženy, který odhaluje ponižující a brutální sovětské (chce se říct nacistické) praktiky v trestních táborech. A aby toho nebylo dost, vytoužený návrat domů po mnoha letech ji zlodějskými a estébáckými praktikami a výhrůžkami návratem zpět do sovětských gulagů "zpříjemnili" ještě českoslovenští komunisté. Potud zaznamenaný autentický příběh.
Jiří Kupka je nesporně erudovaným spisovatelem. Nespokojenost a vcelku oprávněné dohady však vzbuzují Kupkovy cesty do zahraničí v době tuhého režimu, nebo jeho podíl na politické a kulturní komunistické propagandě. V uměleckých kruzích ale takových postav najdeme celou řadu a všichni se dodnes těší respektu a neutuchajícímu zájmu veřejnosti a fanoušků, což není vyjádřením podpory, ale konstatování. Nemyslím si proto, že bych měla v hodnocení této knihy nějak zvlášť reflektovat Kupkův vztah ke komunistickému establishmentu. Zvlášť, když popisy a chování všech zúčastněných v knize jsou naprosto uvěřitelné a nezaznamenala jsem v ní ani žádný jiný skrytý podtext. Možná vyjma Kupkovy snahy o vlastní rehabilitaci. Další otazníky se zvedají nad autentičností příběhu a věrohodností výpovědi samotné Sosnarové, která má dnes již 90 let, neb ji zpochybnili historici studující totalitní režimy. Ať už popsaný příběh prožila sama Sosnarová nebo jiná postava (o sovětských gulazích se lze dočíst v dalších knihách), Krvavé jahody nabízí nejen informovaný vhled do systému a praktik sovětských pracovních táborů, ale i strhující čtení.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. stoletíAutorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Zpočátku jsem se nemohla začíst, protože mi moc nesedl styl, kterým je kniha psaná. Je z ní cítit, že autor je novinář a nejraději by se vyjadřoval spíš strohým a věcným jazykem, ale protože se nejedná o reportáž, ale beletristicky zpracovaný příběh, snaží se být občas i trochu poetičtější a líbeznější, což se mu ale ne vždy daří. Po chvíli jsem si na ten ne úplně ucelený styl zvykla a knihu jsem zdárně dočetla do konce. Hlavním důvodem ale bylo to, že mě opravdu moc zajímalo, jak bude příběh Věry a její sestry pokračovat dál.
Velmi mě zklamalo obrovské množství gramatických a především stylistických chyb v textu, nedokončené věty či slovní přesmyčky. Korektorská práce pravděpodobně proběhla jen pomocí automatu.
Kniha se povětšinou četla dobře, příběh byl zajímavý, ale v dnešním množství knih s podobnou tematikou se nejedná o nic světoborného. Ano, ten příběh je strašný, ale to je i Jiskra života, Osvětimská knihovnice, nebo Mengeleho děvče.
Za mě tedy spíš poloviční hodnocení, neurazí - nenadchne.