Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415496/mid_krvave-jahody-eJ3-415496.png
4
1396
1396
Příběh ženy, která přežila gulag. Krvavé jahody vypraví děsivé svědectví Věry Sosnarové deportované ve čtrnácti letech spolu s devítiletou sestrou Naďou a jejich ruskou matkou – petrohradskou emigrantkou Ljubou Mělkinovou – z Brna do Sovětského svazu. V nápravném pracovním táboře na Sibiři zažívají nekonečné hrůzy stalinského teroru, které matka nepřežije. Po vytouženém propuštění putují jako sirotci bez dokladů na Dálný východ, kde pokračují v otrockých pracích v lese, na tichomořské obchodní lodi a posléze v sovětském vnitrozemí, v dole, kolchoze a slévárně. Do Československa se vrací až po devatenácti letech, za velmi nevýhodné pracovní smlouvy. Pozadí dramatu života a smrti vykresluje 20. století jako střet nacionalismů, degeneraci lidských ideologií a světových válek. Sestra Naďa již zemřela, ale Věra jezdí nadále vyprávět svůj životní příběh zájemcům a studentům nejen po celé republice, ale i do zahraničí. 7. vydání (4. vydání s podtitulem Příběh ženy, která přežila gulag). Nechť je tento příběh autentickým poselstvím pro budoucí generace.... celý text
Přidat komentář
Je to strhující a diskuze o tom, jestli je to pravdivý příběh nebo ne, mě nezajímají.
Je to strhující a diskuze o tom, jestli je to pravdivý příběh nebo ne, mě nezajímají.
Velmi mě zklamalo, když vyšlo najevo, že si to paní zřejmě vše vybájila. :-(
Strašné, těžko se mi četla....tedy takhle, výborna kniha s bolavým tématem. A konec..kočka se stočeným ocáskem..tak ten mě už rozbrečel. O koncentráku se píše často, ale gulag? Úplně stejné a hlavně po válce. Strašný zrůdy v Rusku. Chtěla jsem napsat strašný zvířata, pak jsem se úplně lekla, co že jim to chci přisoudit. Tahle kniha ve mě zůstane. Doporučuji a také do škol, jako povinnou četbu místo některých nesmyslů.
Je jedno zda je příběh pravdivý nebo ne - ale ta doba je vystižena perfektně !! Doporučuji !!
Takze, ohledne knihy se vyrojila pomerne silna kritika ohledne autenticnosti... Je pomerne absurni hledat pisemne doklady o nekom, kdo vlastne nemel oficialne existovat. Kde vezi pravda, vi asi jen 1-2 lide.... Ale ruku na srdce, kdo se rad prokousava moderni historii, tak vi, ceho tahle chaska byla a vlastne stale je schopna a to me zavadi do taboru te strany, ktera veri autenticnosti a nebo jeji vysokou miru a tez verim, ze je mozne, ze ne vse bylo dobre pojmenovane treba i proto, ze neco jako rozhled u mlade slecny v dobe valky svetove a posvetove asi zrejme ani nemohl nabrat nejakych zavratnych vysin.
K hodnoceni dila samotneho - Kniha je ctiva, misty nechutna (zalezi na citlivosti a empatie ctenare) a nekdy za par let se k ni rad znova vratim.
Nebudu posuzovat autentičnost je to velmi varující,co všechno se dělo.Poslouchala jsem audiokniha namluvenou paní Maciuchovou - silný zážitek.
(SPOILER) Kdyby se kniha netvářila autenticky a paní Věra Sosnarová nejezdila na přednášky do základních a středních škol, kde si její knihu kupovaly a nadšeně nechávaly podepisovat děti, asi bych nebyla tak přísná v hodnocení. Ale tohle se prostě nedělá! Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. A tyto úmysly ukázat na zrůdnost stalinských lágrů prostě nejsou obhajitelné.
Skutečný příběh o krutém světě, kterou jsem přečetla na jeden zátah. Celou dobu jsem vrtěla hlavou, jak je možné, že se takové hrůzné věci děly. O nacistických koncentračních táborech i ruských gulazích už něco málo načteného mám, ale o takových věcech jako že Sovětský svaz vedl seznamy občanů, kteří za občanské války emigrovali do Čech a v květnu 1945 po osvobození rudou armádou je skrze agenty vyhledával a rovnou posílal na Sibiř. Obdivuji paní Sosnarovou za hodně věcí, za odvahu žít den za dnem i když to vzdala její matka, která prodělala tyfus a různá zranění neslučitelná s tvrdou dennodenní prací. Po tom všem nepřestávala věřit a to je úžasné. Díky bohu, že to dobře dopadlo nehledě na to, že tolik let o tom všem musela mlčet. Kniha je napsaná jednoduše a jak jsem během čtení uvažovala proč právě název "Krvavé jahody" tak právě kvůli téhle scéně na ni nikdy nezapomenu. Knihu doporučuji.
Teď pominu styl psaní a nějaké chybky. I to, že některé části jsou dle mého smyšlené. Jde o sílu a poslání příběhu, obojí je nevyčíslitelné. Paní Sosnarová se sestrou zažily něco, o čem si my, současníci, nechceme ani nechat zdát. A přesto to vydržely celých osmnáct let. Mám slzy na krajíčku, když pomyslím na některé ze scén z knihy - takhle se zacházelo s dětmi? Na tohle zvěrstvo neexistuje potřebný trest. Čím jsem starší, tím víc mi to jitří nervy a srdce.
Skvěle napsaný příběh. Pokud za účelem vzniku stálo rozhodnutí podat co nejvýstižnější svědectví o hrůzách, páchaných na nevinných lidech v pracovních táborech v Rusku, a touha tyto vzpomínky předat dál jako svědectví, tak se záměr zcela zdařil.
Nechci hodnotit etickou otázku, zda žena, jíž se celé vyprávění týká, měla či neměla nárok na odškodnění - jde jen o zbytečné slovíčkaření, co je ještě gulag a co už ne... Důležitější je podle mne hodnota onoho svědectví - a soudím, že většinu z toho by si nevycucal z prstu ani ten nejlepší spisovatel na světě.
Hlavní hrdinka odjíždí jako dívka - a vrací se jako zralá žena, zocelená všemi traumaty, jež si musela zažít. Žena, které patří pouze její jméno. Je až s podivem, že vůbec dokázala - spolu s mladší sestrou - přežít. Ocitáme se ve zcela absurdním světě, kde neplatí žádná pravidla - možná jen jedno: přežij, pokud můžeš. Mnohdy se mi ruce svíraly v pěst a některé pasáže textu jsem skutečně musela nějakou chvíli rozdýchávat. Přitom autor nechce šokovat - chce jen čtivou formou převyprávět osud jednoho člověka. Zajímavý je už název - metafora krvavých jahod jako symbol masakru a vyvraždění.
Autor umí s textem pracovat, ví, jak udržet napětí a čtenářovu pozornost. Kniha je dělená na čtyři části: Cestou křížovou, Peklo, Očistec, Doma. Kapitoly jsou pojaty jako drobné epizody, většinou vyprávěny zpětně - začínají v té nejvypjatější chvíli a až postupně se dozvídáme, co k ní vedlo a jak vše skončilo.
Románu nelze upřít silnou výpovědní hodnotu. Mnohokrát mě při čtení napadlo, na jakém paradoxu stojí jakýsi "poválečný hospodářský zázrak" kdysi tolik oslavovaného Ruska. Už asi nikdy se nedozvíme přesné množství bezejmenných odsouzenců, kteří mu byli obětováni.
Přesto všechno román nepůsobí tragicky: jako nit se jím táhne naděje. Naděje, která obě sestry drží nad hladinou: touha vrátit se zase do Čech. A toto přání se jim nakonec splní...
PS: poslouchala jsem jako audioknihu v bravurním podání Hany Maciuchové.
Nebudu hodnotit zda se tento životní příběh skutečně stal a zda to bylo účelně smyšlené.
Je to kniha z doby, která nesmí být nikdy zapomenuta, stejně jako období holocaustu.
Kniha je čtivá, je to smutný příběh plný beznaděje a zoufalství, přežívání v nelidských podmínkách.
Pro nás, kteří jsme zvyklí si pustit vodu z kohoutku a napít se, kdykoliv chceme, ... pro nás těžko představitelné.
Asi nemá smysl řešit zda se jim to všechno skutečně stalo nebo ne. To je o svědomí paní Věry. Nicméně věřím tomu, že mnoho ne-li všechno popsáno se skutečně stalo/děje pořád a ne jen paní Věře.
Knížku hodnotím pěti hvězdičky, jedná se o poutavý příběh. Ostatní nemá asi smysl hodnotit.
Příšerně příšerně smutný příběh. Chvílema jsem dokonce brečela. Nejsem na to moc pyšná, ale osud dvou sester je dechberoucí, autentický a velmi těžký. Začetla jsem se a nebýt toho, že jsem si musela dávat emocionální pauzy, přečetla jsem celou knihu bez dechu.
Smutný osud jednej ženy, ktorá chcela žiť pokojným životom, ale nebolo jej to dopriate...
Byl by to skvělý a silný příběh, který bych vždycky a všude rád doporučoval, nicméně vzhledem k okolnostem hodnotím tak, jak hodnotím. Nikdo paní Sosnarové neupírá, že taky v životě nejspíš neměla na růžích ustláno, ale pro to co udělala, žádná ospraveditelná omluva není. Kdyby příběh od samého počátku uváděla coby beletristickou fikci (případně fikci s autobiografickými prvky), neřekl bych ani fň... ale vycucat si z prstu srdceryvnou story, okořenit ji haldou emocí a ukradenými prožitky opravdových obětí tyranie, a ještě si s touhle komedií jezdit po republice, dělat besedy a bez mrknutí sledovat, jak se posluchači dojímají, pláčou a otřásají se hrůzou... pro tento typ chování a lidské povahy mě napadá jen jedno jediné pojmenování: hyenismus.
Knihu jsem si chtěl přečíst a jsem vlastně rád, že jsem tu možnost měl - ale hned po dočtení putovala knížka do místní knihoboudy, neb doma ji určitě mít nepotřebuji, a ani nechci.
K této knize je nutné přistupovat jako k historické beletrii, nikoliv jako ke skutečnému osobnímu příběhu či literatuře faktu. Bohužel autor knihy již nežije, takže se nemůžeme dozvědět kolik toho z vyprávění paní Sosnarové si upravil.
Četla jsem studii historika pana Hradílka, který uvádí, že tento příběh není pravdivý, a že si ho paní Sosnová celý vymyslela kvůli penězům. Nicméně i v této studii je pár věcí, které také zcela nejsou zcela přesné - jako například tvrzení, že její matka kolaborovala s Němci a proto koncem války utekly do SSSR (důvěryhodný důkaz je na to kde?) nebo jakési důkladné/záměrné "zesměšňování" autora knihy (autor údajně psal několik desítek let komunistickou propagandistickou literaturu, či napsal 2 díly seriálu Majora Zemana -a to jako značí jako co?). Ve své podstatě hlavní argument pro své tvrzení, že ona lže, je ten, že na to, že byla v Gulagu nemá žádné doklady (což jako ok, ale zcela upřímně: získávání věrohodných ruských archivních materiálů je i dnes relativně utopie).
Zpět ale ke knize. Ta vypráví příběh 14ti leté dívky z Brna, jejíchž matka je Ruska, která utekla po první světové válce před Sověty do Čech, kde se vdala (a rozvedla) a měla 2 děti. Koncem 2. světové války, kdy do Brna dorazí Sovětská armáda, jsou Věra a její sestra s matkou odvedeny a následně jsou deportovány do SSSR, kde postupně prochází různými druhy nucených prací... Stráví tam několik let a přesto pořád bojují o vrácení zpět domů - do Československa. V 50. letech, kdy se už režim lehce uvolní, to vypadá s jejich návratem nadějněji, ale problém je, že nemají žádné doklady - takže Československo je nechce (nemají doklad o tom, že jsou Čechoslovačky), a SSSR prakticky už také ne.
Kniha se čte relativně rychle. Není ani nikterak obsáhlá.
Nemá cenu při četbě řešit, jestli ten příběh je nebo není podle pravdy. Berte to jako příběh, který se mohl odehrát. Věřím, že autor se nesnažil ani tak o 100% autentičnost příběhu, jako spíše o jeho poslání... Hodnoťte knihu - ne chování&přístup paní Sosnarové za posledních 20 let.
Přečtěte si studii pana Hradílka. Pak se rozhodněte, jestli to vůbec chcete číst.
Za mě kniha může být ok, ale přístup Sosnarové je hovadský, proto odpad.
Pokud jste také zvyklí v případě silných autentických příběhů pátrat po podrobnostech a dalších osudech protagonistů, dohledávat si informace jinde, dopadnete jako já: budete postaveni před volbu.
1. Vzít vyprávění Věry Sosnarové jako skutečné zážitky podávané starou paní, která hodně trpěla a zažila strašné věci. Tolerovat nepřesnosti v jejích vzpomínkách, někdy i zarážející, protože paměť funguje nespolehlivě a ve stáří se to nezlepší. Pak třeba hodnotit tuhle knížku i literárně: jednodušší styl, časté polopatické vysvětlování, ale to by se dalo brát jako přiblížení se dívčinu vyprávění; vzhledem k roku vydání mě překvapily zastaralé výrazy a slovní spojení, ale opět by se mohly brát jako převzaté z Věřina podání.
Působivé, s výhradami k stylistickému pojetí.
2. Zaváhat nad pravdivostí toho všeho, protože zpochybnění celého Věřina osudu není osobně zaujatým názorem jednoho člověka, ale je podloženo dokumenty dohledanými v archívech. V tom případě se vytrácí hlavní hodnota knihy - autentičnost; na téma gulagu byla napsána literárně kvalitnější díla. (A pokud přijmete tuto možnost, budete se v hlavě prát i s důvodem vzniku falešných vzpomínek; ta pachuť je pak nepříjemná.)
Poprvé v životě bez přidělení hvězd. Achjo.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. století
Autorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Kéž by takovéhle knihy byly jen fikcí, a spadaly do kategorie fantasy. Ale bohužel.
Krvavé jahody byly jen jednou z dalších děsivých výpovědí člověka, který vše zakusil na vlastní kůži. Svědectví ženy, která se stala jednou z obětí Stalinských čistek.
Ač dávno po skončení nacistického běsnění, po osvobození koncentračních táborů. Člověku stydne krev v žilách, když čtete o zvěrstvech, které byly páchány pod rouškou míru na území Sovětského svazu. Diktátor Stalin, si opravdu ani v nejmenším nezavdal s Hitlerem. Nevím který z těch dvou, byl větší zrůda.
Příběh sester Mělkinových, se zdá opravdu až těžko k uvěření. Kdo by dokázal tohle vydržet, a přežít ty nekonečné roky takové hrůzy? To snad ani není v lidských silách...
Nebudu přemýšlet, kolik věcí je v knize pravdivých, a kde už se vypravěč nechal unést. Protože tyhle věci se skutečně děly. Existovaly. A možná ještě horší, než je zde vylíčeno. A je potřeba o nich mluvit. Nezapomenout. Neupozadit je před hrůzami válečného pekla v Osvětimi a dalších táborech smrti. Byla válka. Ale tohle? To se dělo už dávno po ní. V dobách míru a opěvovaného komunismu.