Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415496/mid_krvave-jahody-eJ3-415496.png
4
1396
1396
Příběh ženy, která přežila gulag. Krvavé jahody vypraví děsivé svědectví Věry Sosnarové deportované ve čtrnácti letech spolu s devítiletou sestrou Naďou a jejich ruskou matkou – petrohradskou emigrantkou Ljubou Mělkinovou – z Brna do Sovětského svazu. V nápravném pracovním táboře na Sibiři zažívají nekonečné hrůzy stalinského teroru, které matka nepřežije. Po vytouženém propuštění putují jako sirotci bez dokladů na Dálný východ, kde pokračují v otrockých pracích v lese, na tichomořské obchodní lodi a posléze v sovětském vnitrozemí, v dole, kolchoze a slévárně. Do Československa se vrací až po devatenácti letech, za velmi nevýhodné pracovní smlouvy. Pozadí dramatu života a smrti vykresluje 20. století jako střet nacionalismů, degeneraci lidských ideologií a světových válek. Sestra Naďa již zemřela, ale Věra jezdí nadále vyprávět svůj životní příběh zájemcům a studentům nejen po celé republice, ale i do zahraničí. 7. vydání (4. vydání s podtitulem Příběh ženy, která přežila gulag). Nechť je tento příběh autentickým poselstvím pro budoucí generace.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Silný příběh plný bezpráví, zoufalství, zároveň ale plný naděje v lepší zítřky a návrat do rodné vlasti. Kontrast toho, že "za rohem" lidé slaví konec války, zatímco Věra s rodinou míří nedobrovolně někam, kde neví, co ji čeká je dobře vykreslen a mrazí z něho. Osud plný přežívání hrůz a násilí, nejvíc mi v paměti uvízly scény s doháněním vlaku, znásilnění, pohřbívání lidí zaživa a trestání zavřením do "díry". Určitě tato knížka donutí člověka se zamyslet a některé výjevy a pocity se mnou nadále zůstávají.
Knih s historickou tématikou už mám přečtených opravdu hodně a Krvavé jahody byly jedna z mnoha knih, které mě nesměly minout. Hned na úvod svého komentáře musím podotknout, že kauzu ohledně pravosti celého příběhu paní Sosnarové jsem zaznamenala a četla o ní několik odborných článků, které historickými důkazy a bádáním odhalily, že všechno v knize není tak, jak se na první pohled zdá... Sama jsem se po přečtení utvrdila v tom, že jsem ani náznakem nevěřila faktu, že všechny ty krutosti a zlosti se mohly dít jedné osobě. Bylo toho zkrátka na jednu lidskou bytost až moc. Věřím tomu, že paní Sosnarová vzala několik příběhů několika žen a rozhodla se je spojit do jednoho uceleného textu.
Dost mě k této knize donutil i nejnovější film Jiřího Stracha s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli s titulem Svatá, který je celou touto kauzou inspirován. A trochu se ztotožňuji s tím, co ve filmu zaznělo - i přesto, že všechny popisované události dost možná nezažila jedna osoba a svému životu je přivlastnila, je dobře, že se o takových zvěrstvech mluví a lidé jsou ochotni takovým příběhům naslouchat a dál se vzdělávat...
Jinak se kniha jako taková četla velmi dobře, pan Kupka precizně a ukázkově vyobrazil surovost a zlost, která v tehdejší době a na takových místech panovala. Dobře se mi kniha četla a utíkala před očima docela rychle. Jak jsem již napsala výše, pro jednu lidskou bytost je v knize utrpení až moc, na druhou stranu z ní lze vyčíst, jaká všechna zvěrstva se děla a je důležité o tom mluvit.
Už dlouho jsem nečetla knížku s válečnou tématikou, docela záměrně se těmto tématům vyhýbám, myslím si, že mám už docela načteno, ale tentokrát jsem vědomě po historickém válečném bolestném příběhu sáhla. Bohužel rovnou musím přiznat, že mě obsahově kniha až tak nepohltila, nebudu vůbec mluvit o zvěrstvech, která se (nejen) v gulazích děla, to je nespochybnitelné. Za mě je tedy i jedno, zda je příběh založen na skutečnosti či nikoliv, paní Sosnárová si sama musela sahat denně do svého svědomí a tak to i zůstane. Nejvíce se mi líbila interpretace paní Hany Maciuchové, bez té bych při poslechu ztrácela pozornost, díky ní jsem ji udržela. Za mě spíše nemůžu doporučit, ale je to opravdu jen subjektivní pohled jednoho čtenáře.
Opět drsné poslouchání, jinak to ani být nemůže. Nelidské podmínky, hlad, znásilňování a brutalita na denním pořádku. Bohužel v půli knihy jsem začala gůglit, když jsem si zde přečetla pár komentářů. Hodnotím knihu jako výpověď "nějaké paní", protože zajisté se toto někomu stalo a je jedno jestli to bylo malinko jinak. Pokud je pravdou, že si paní Věra příběh vymyslela, je proto, aby ze státu vytřískala pár miliónů jako odškodnění, tak nemám slov.
Či to bola do litery pravda pre jednu osobu, alebo tvorila spojenie viacerých osudov, dopadov kolektívnych bolestí na myseľ, bolo to nebývalo silné, hlboké... so scénami, čo človek nevytesní: vagóny a baraky s Mongolmi, šitie, boj so všami, absolútne zúfalstvo matky (kto odsúdi, neprežil, o čom tušila, že čaká jej dcéry a bola ochotná ich ušetriť za akúkoľvek cenu, ja som ju chápala), traktory a nemožnosť zapojiť sa znova do života, pretože bytosť nesie až príliš veľa... Ono každý má svoje väčšie či menšie krvavé jahody v duši... Tu boli veľmi veľké a bolo ich nespočetne... Moje krvácali a dozrievali pri čítaní.
Mrzí mě, že jsem knihu otevřela a četla, scény z vlaku s Mongoly mě teď pronásledují a nemůžu je vytěsnit.
Němec, Rus, Japonec, je to fuk, všechny formy transportů a lágrů jsou nelidské a nikdy nikdo pro ně nenajde opodstatnění a omluvu.
Je vážně neuvěřitelné, jak rychle lidstvo zapomíná a žene se zpět.
Mír už nikoho neláká? Stačí málo a důstojnost, bezpečí, teplá voda nebo blbá peřina se mohou stát nedostupným luxusem. A kolik lidí na světě zažívá podobné věci z této knihy i právě teď?
Za mě dobrý. Dávám plný počet, přečteno na jeden zátah. Přečetl jsem jakožto skutečnou biografii, skutečný příběh. Až teprve po přečtení jsem dohledal na netu, že někteří zpochybňují autenticitu, pravdivost příběhu. Nevím, soudit nechci, nebudu. No a i kdyby byla část "přibarvená", nic na hodnocení měnit nebudu. Jediné, co mi úplně neštimuje je, že se paní za 18 let v Rusku nenaučila rusky. Takhle nenadaný na jazyky není ani náš pes. To by musel způsobit nějaký vnitřní odpor, ale i tak....v rámci přežití by rozumět snad přeci musela (což v závěru najednou šlo).
(SPOILER)
Když bych řekla, že si to paní Sosnarová vymyslela a ona by to byla pravda, urazila bych tak její památku a její výpověď, kterou si připomínala veškerá traumata, by přišla vniveč.
Když bych řekla, že že si to nevymyslela a ona by to nebyla pravda, urazila bych tak ostatní, kteří si podobným zvěrstvem prošli a paní Sosnarová by neprávem slízla smetanu.
Ono je to vlastně asi jedno. Tyhle hrůzy se skutečně děly. Komu ta rozporuplnost vadí, nechť knihu nečte. Ano, některé úryvky byly těžce uvěřitelné, ale co už.
Příběh to byl silný. Ale myslím, že se dalo vytěžit víc. V textu bylo spoustu gramatických chyb a překlepů a to mi dost vadilo a ztěžovalo čtení. Nebavily mě popisy práce, kde autor vysvětloval, jak fungoval jeřáb, jakým způsobem přihazovala Věra cement, jak loupaly kůru. To mě prostě nebavilo.
Víc než celé útrapy a hrůzy na Sibiři mě dostal konec knihy, kdy se dostaly domů. Příběhy z lágrů jsem již četla a ani tentokrát mě to nepřekvapilo. Rusko bylo, je a bude zhouba. To, že se domů dostaly jen pod podmínkou podobně nucené práce jako v lágru, to mi vyrazilo dech. Měly možná peřinu a lepší jídlo. Ale 10 let jako pracovní síla a pár korun k tomu, v čem se ČSR lišilo od hnusného Ruska?
Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla...
Historici se pohoršují nad tím, že se ten příběh neodehrál, jak paní Sosnarová popisuje, někteří tvrdí, že si ho dokonce vymyslela celý.
Mne osobně je to ale úplně jedno, protože o tom, že si tyto a taky mnohem horší věci děly, není žádných pochyb, jsou průkazné.
Tato kniha je beletrií a tam se meze představivosti nekladou.
Je to velmi silná výpověď ženy, která se nechala zlomit. Je to citlivě napsané, čtivé a děsivé. Přeji si, aby se historie už neopakovala.
A čtenářům bych doporučila, aby se o tento strhující čtenářský zážitek nepřipravili tím, že se nechají odradit těmi pár historiky, kteří řeší pravdivost románu...
Stejný problém se řešil v případě knihy vzpomínek na jistý severokorejský tábor. Ani v tomto případě ale není důležité, jestli to protagonista skutečně prožil. Důležité je to, že se ta zvěrstva odehrávají. Teď, teď a taky teď. V roce 2024.
(SPOILER) Silná kniha o ruských zvěrstvech, nakonec vše dobře dopadlo, alespoň v knize. Jak se říká, kdo se nepoučí ze své historie, je nucen ji opakovat.
U této knížky a potažmo její autorky se nějak nedokážu rozhodnout. Jestli je pravdivá nebo není.
Velmi silné čtení. Surové, osudové a brutální. V některém komentáři, u této knihy, jsem četl, že není úplně jisté, jestli je příběh podle skutečných událostí nebo jestli ji je paní Sosnarová nedomyslela. Osobně si nemyslím, že je to podvrh. Takových případů bylo spousta a spousta příběhů je odvyprávěných nebo dokonce zfilmovaných. Je to již několik let co jsem tuto knihu četl, ale na ty koně...si vzpomenu pokaždé.
Byla jsem osobně na přednášce paní Sosnarové, kde bylo řečeno téměř vše, co je v knize. Nevěřím, že si příběh vymyslela. Tolik bolesti a utrpení čišelo z jejích slov... Kniha určitě stojí za přečtení. Osobně si myslím, že děti v dnešní době by měly vědět, co se dělo, děje a bude dít ... Doufejme, že ne přímo jim...
Rozhodl jsem se, že tuto knihu ponechám bez hodnocení. To je totiž zcela závislé na pravdomluvnosti paní Sosnarové.
Pokud mluví pravdu, zaslouží si od nás velké uznání za vše, co prožila a přežila a jelikož je kniha napsána velice čtivým způsobem, neváhal bych ji ohodnotit čtyřmi hvězdičkami.
Pokud ovšem lže a celý příběh (nebo jeho velkou část) si vymyslela čistě kvůli získání odškodnění, je to od ní hanebnost nejtěžšího kalibru a zaslouží si pouze opovržení. V tom případě bych knížce navzdory jejím kvalitám napařil bez milosti odpad.
Jelikož netuším, kde se skrývá pravda, nebudu tuto knihu nijak hodnotit.
Po přečtení knihy jsem četla i studie a články, které zpochybňují důvěryhodnost příběhu paní Sosnarové. Nechci vůbec soudit, zda se vše událo tak, jak je v knize vyprávěno, ale i kdyby příběh nebyl zcela autentický, nic to nemění na poselství knihy - takové zrůdnosti se bohužel děly (ať už paní Sosnarové a její sestře, nebo jiným zapomenutým ženám a mužům) a je potřeba si toto připomínat (komunismus, nacismus, fašismus apod. jsou zlo) a nedopustit, aby se toto opakovalo (ačkoli si dokážu představit, že se něco takového v Rusku bohužel stále děje). Takže ať už čtete knihu jako memoáry nebo jako román, stojí za přečtení.
Kniha je podle skutečnosti hodně smutný příběh dvou sester kdo je smutný ať to nečte a počká až bude mít lepší náladu protože tohle je 85% knihy smutek beznaděj utrpení.
Dávám jen jednu hvězdu. Kdyby se to necpalo dětem na přednášce a nebylo to jako povinná četba, dala bych lepší hodnocení. To potkalo moji dceru v jejích čtrnácti letech a já jí tu knihu vypůjčila, aniž bych ji předem četla, čehož lituju. Scény sexuálního násilí jsem si opravdu nepřála, aby, ještě dítě, četlo. Paní učitelka považovala moderní knihu o sexualitě sepsanou pro děti za nevhodnou a potom tohle ... Nechtělo se mi, po zjištění, že kniha není skutečným příběhem, už pátrat po druhé části zážitků po návratu domů. Co kdyby to bylo taky vybájené ...
Zpočátku jsem se nemohla začíst, protože mi moc nesedl styl, kterým je kniha psaná. Je z ní cítit, že autor je novinář a nejraději by se vyjadřoval spíš strohým a věcným jazykem, ale protože se nejedná o reportáž, ale beletristicky zpracovaný příběh, snaží se být občas i trochu poetičtější a líbeznější, což se mu ale ne vždy daří. Po chvíli jsem si na ten ne úplně ucelený styl zvykla a knihu jsem zdárně dočetla do konce. Hlavním důvodem ale bylo to, že mě opravdu moc zajímalo, jak bude příběh Věry a její sestry pokračovat dál.
Velmi mě zklamalo obrovské množství gramatických a především stylistických chyb v textu, nedokončené věty či slovní přesmyčky. Korektorská práce pravděpodobně proběhla jen pomocí automatu.
Kniha se povětšinou četla dobře, příběh byl zajímavý, ale v dnešním množství knih s podobnou tematikou se nejedná o nic světoborného. Ano, ten příběh je strašný, ale to je i Jiskra života, Osvětimská knihovnice, nebo Mengeleho děvče.
Za mě tedy spíš poloviční hodnocení, neurazí - nenadchne.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. století
Autorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Tak toto byla kniha, kterou jsem četla už před lety.Byl to teda masakr.Četla jsem ji strašně dlouho.
Ne proto, že by byla obsáhlá, ale zkrátka jsem to nedávala.
Musela jsem ji to odžít, a pak pokračovat. MAZEC.
Ale, moc doporučuji.