Krvavý román
Josef Váchal
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43144/krvavy-roman-43144.jpg
4
300
300
Pravděpodobně nejznámější, takřka kultovní, Váchalovo dílo je možná zbytečné představovat. V knize dokončené roku 1924 složil Josef Váchal hold lidovému čtení 19. století – krvavému románu, „krváku“. Tohoto brakového žánru, jehož charakteristickými rysy byla prostoduchá srozumitelnost, romantika a dobrodružný děj, byl Váchal velkým znalcem, sběratelem a obdivovatelem. Ději předchází studie o historii a významu krvavého románu. Samotný děj je rozvinut do takřka nezvladatelného množství linií. Typické vlastnosti krváků jsou zde tak dohnány do extrému, čímž se dílo vlastně stává jejich velmi humornou parodií. V postavách Krvavého románu Váchal mimo jiné karikuje mnoho svých přátel (což bylo dokonce příčinou roztržky s J. Portmanem) a sám mezi ně vstupuje ve více podobách (zejm. jako dřevorytec Paseka). To vše je doprovázeno množstvím jednoduchých expresivních dřevorytů.... celý text
Přidat komentář
Letos kniha slaví 100let od svého uvedení. Na tu dobu opravdu majstrštyk nevídaného rozměru i obsahu. Rozhodně se kniha vymyká všemu co jsem četl, když opomenu knihy současnosti třeba od J.Kulhánka. Jedná se o krvák a to doslova, sám autor jej označuje za brakovou krvavou literaturu. Určitě to není kniha pro každého už svým stylem psaní natož obsahem, ale já se u toho opravdu bavil. Je tam všechno, od pirátů po kanibaly. V roce 1924 to muselo být určitě být velmi skandální a kontroverzní dílo typu 120dni Sodomy od De Sade. Smékám, protože jsem dosud netušil, že i z pera českého autora vzniklo takové ujeté a přesto zábavné dílo.
Správně ulítlé bizárum, které muselo ve své době přinést hodně vzruchu. Já dostal to, co jsem od knihy očekával, chvílemi víc, chvílemi míň, ale stálo to za to. A výroční vydání je moc pěkné.
Napřed největší čtenářské překvapení letoška. Vtipné (hutně černě), chytré a plné odkazů*, propojující se, větvící se, střílející** na všechny možné i nemožné strany*. K tomu ruční sazba plná množství ne/cílených chybek přidávajících ne/chtěnou novou úroveň už tak zajímavému jazykovému proudu slov. Dostatečně vědecký úvod. A ještě správně bizarní ilustrace. Chtělo by se mi říct geniální. Jenže...
...přišlo největší čtenářské zklamání letoška. To plíživé zakončení všechno strašně kazí. Ať už je to schválně, nebo to Váchalovi přerostlo přes hlavu (jako jeho literárnímu dvojčeti), já se na to finální totální krvavo-bizarně-nepravděpodobné zakončení těšil. A místo toho přišla taková "líná" verze. To už se mohlo skončit klasickým klišé "a pak se probudil...".
Když odcituji: "Bylo ještě ve vzduchu mnoho podobných krásných zakončení, leč nejvýše dobrotivá a moudrá Prozřetelnost nebeská, bdící nad ubohými čtenáři této knihy, nedopustila, aby Paseka ještě nějaký čistý papír našel..." Chjo...
* A to spoustu zmínek ani nemůžu pochytit, když je to letos přesně 100 let staré. Díky proto doslovu z 90. let za doplnění dalšího potřebného kontextu.
** "V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek; dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, nebo socialistickou legitimaci v kapse."
"Neuvedl jsem ve svém seznamu celou řadu velice zajímavých krváčků, tak známých našim rodičům, schválně tak učiniv. Ať opět vnukové naší, přijdouce náhodou na některý těchto anachronismů, radostně zplesají nad podobným nálezem, ač-li ještě bude bibliofilů a sběratelů. Leč věřím, že již mládež v té době nebude více čísti Jiráska ani Marxe: jedině kuriosity knižní pro svou vzácnost a ojedinělost podrží svou cenu."
Já Váchala prostě miluji - ten jeho smysl pro humor, tedy černý humor, kritika společnosti a církve, jejich pokrytectví a ziskuchtivosti z knihy cáká do všech stran jako krev z oněch useknutých prstů. Váchal se ironicky vysmívá nejenom době, politice a lidem, ale také svým způsobem s notnou dávkou hořkosti sám sobě. Tato úžasná ztřeštěná parodie mě neskonale potěšila. Knihu výborně doplňují Váchalovy skvělé dřevoryty - vůbec si nedokážu představit, že by kniha byla vytištěna bez nich.
Posloucháno na ČRo. V geniálním podání Leoše Suchařípy. Upřímně řečeno jako knihu bych to asi číst nemohla a odložila po pár stránkách. Ale takhle doposloucháno až do konce. Obsah/ děj asi nemůžu hodnotit, občas jsem se ztrácela, ale hra se slovy a s češtinou dokonalá.
„Podívejme se zase na pustý ostrov.
Chlis a Dafnie naslouchají s hrůzou blížícím se kročejům.
Na rohu skály objevila se jim černá postava.
Před nimi se vztyčoval strašlivý netvor, jak se jim oběma zdálo.
Byl to však pouze španělský jezuita.
My v něm pátera Jgnáce poznáváme.
Jak se sem dostal, povíme později.
Jgnác byl zvyklým z obracení pohanů zacházeti s divochy, i podařilo se mu brzy polekanou Chlis a Dafnii utišiti.
On vytáhl z pod pláště láhev s rumem a nalil oběma trochu do úst.
To byl první křest těch ostrovanů.
Ti ubožáci dosud ničeho o abstinenci neslyšeli a proto jim ten rum chutnal.
Z vděčnosti přinášeli Jgnácovi, kde co měli dobrého k snědku.
Jezuita pořádně se nasytiv, ulehl a usnul.
Ačkoliv byl dosud promočený, přece usýchal rychle, jelikož na tom ostrově bylo ucházející počasí, protože tam na blízku ucházely ze země sopečné plyny.
Dafnie a Chlis seděli nad spícím jezuitou a odháněli z něj mouchy, nepřestávajíce očima šilhati po té lahvi s tím božským nápojem.
Náhle vykřikli překvapením, neboť na moři před nimi zmítala se lidská bytost.
Oni počali ve své radosti výskati, neboť se zase těšili, že někdo tu přichází s rumem.
Ten výskot pátera Jgnáce probudil a on otevřel oči.
Poznal, že na moři plave nějaká žena.
Klidně čekal, až připlave ku břehu.
Když se jí to podařilo, na ten pustý ostrov se vydrápati, podal jí páter Jgnác galantně svou ruku.
Ona mu jí co duchovnímu otci nábožně políbila a hned upadla do mdlob.
Tato vyvrhelkyně z moře musela býti tím dlouhým plováním a pobytem v moři velmi seslabena a páter jí musel dlouho křísit.
Když se ta žena trochu vzpamatovala, tu dal jí páter několik doušků rumu.
Hned po tom napití udělalo se té ženě lépe.
Otevřela oči a pravila španělsky:
"Pro milosrdenství boží, přejte mi jedinkou jen ještě krůpěj, neboť umírám!"
Po těchto slovech zdála se ta žena omdlévati.
Páter Jgnác jí zachytil a s lítostivým srdcem jí zapůjčil svojí objemnou čutoru, ve které byl rum.
Ta žena tu láhev nedočkavě přiložila ku svým rtům a počala hltavě píti.
Bylo zřejmo, že je podobným nápojům a hlavně rumu zvyklá.
Dlouhými doušky vypila obsah té lahve do poslední kapky.
Jezuita marně se pokoušel tu láhev jí z rukou vyrvati, ona jí nedala dříve od úst, dokud nebyla úplně prázdna.
Pak teprve s vítězným úsměvem odložila láhev a utřela si ústa.
Také Jgnác, i ti ostrované, utřeli nýni hubu, když všechen rum byl vypit.
Bylo patrno, že ta vyvrhelice z moře, jest nějaká spustlice mravní, když tak do sebe dovedla tu líhovinu nalíti."
Audio ČRo: Myslím, že drtivá síla díla spočívá v hlasu pana Suchařípy, který tomu dodal všechno. Ve výsledku celé dílo bych nemohl hodnotit v kontextu příběhu jako spíš hrou se slovy a to i foneticky.
Tohle je naprosto bizarní, bláznivé, geniální, skvělé, šílené (řazeno abecedně).
Slyšeno načteno L. Suchařípou, což dílu dodalo ještě na síle! :)
Roztomila parodie navazujici na radu podobnych. Tato je vyjimecna jednak propracovanosti dejovych linek, jednak linkou az v posledku odhalenou.
Poslouchal jsem audioverzi brutalisticky nactenou rackujicim panem Sucharipou. Genialni :-)
Místy vtipná, občas až bláznivá parodie na "krvavý román" se všemi dostupnými žánrovými klišé dotaženými do extrému a ještě dál. V roce 1924 to asi byla větší pecka.
Úžasný úlet. Tak dobre napísanú recesiu som asi ešte nikdy nečítala. Kvetnaté, bláznivé, absurdné.
Ztřeštěná, zamotaná, místy vtipná a bláznivá směs všeho možného. Taková blbá absurdita. Vyslechla jsem audio.
ach, jaký nerozum vytýkat krvavému románu, že je slátaninou v nejlepší tradici tohoto žánru. barokní, pitoreskní, proletářské a klerikální a hlavně nádherné třeštění. úvod do Váchala pro mladší a nepokročilé.
doporučují též (bohužel notně zkrácenou) audioknihu, kdy škobrtný a úsilný přednes Leoše Suchařípy poetiku ještě násobí.
aktualizace: rád poslouchám v autě na dlouhých nudných cestách audioknihy. tentokrát Viktora Huga Bídníky. a tepu se smíchy, jak si Váchal dělá pustou legraci z těchto špalků. nebyli snad oni klasici placeni od normostrany? a proč sakra zasviňovali knihy zmatenými vsuvkami s dějem nesouvisejícími? postavy se vynořují a zanořují, aniž by měly co říci. s oblíbeným internetovým glosátorem z aussigu volám: "pisálci, nebojte se dylítu! nekouše!"
Já prostě ten jazyk Josefa Váchala jakož i jeho humor a přímočarenství umě v románový krvák vpletené zbožňuji. Kdo by čekal outrapy dívek a paní, mrtvol plno a peleš lotrovskou čili bordel ve Španělích, rozhodně nebude zklamán. Autor sám vstupuje do děje, uvádí ho, aby vzápětí svůj úvod strhal jako pitomý žvást, román v půli seká jako prsty jedné milostnice, které se po zásahu nožem rozletí do všech koutů světnice. Literární skvost pro silné čtenářské nátury.
Kdyby to nebyla legendární kniha tak je to vlastně hrozná slátanina. Místy docela vtipná. Rád bych znovu někdy viděl film. Ale už ho v tv nedávají. Zajímavé jsou ilustrace a fakt, že kniha byla vysázena bez psané předlohy.
"Za svou nahotu nemuseli se před svými dítkami docela nic styděti z té příčiny, že jednak nosili oba fíkový list a druhak dosud žádných dítek neměli."
Absurdní, geniální, vtipný.
Dnes už trochu krkolomné ale stojí to za to!
Tato kniha je absolutně geniální svým závěrem. Když se o ní bavím s někým kdo ji četl a zmíním se o závěru, stává se, že diskuze končí intenzivním oboustranným chechotem. Kdo neznáte, čtěte.
Ke knize jsem zpočátku přistupovala s velkou nadsázkou, postupně si mě však autor šikovně omotal kolem prstu. Satiricky laděné historky se začaly prolínat a vytvořily zamotaný příběh, ve kterém se i autor sám musel ztrácet. Řečeno dnešní terminologií: není tu nouze o vtip, krev ani trochu té duchařiny.
Autorovy další knížky
| 1970 |  Krvavý román |
| 2007 | Šumava umírající a romantická |
| 1992 | Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel |
| 2000 |  Církev a blouznivci: Historie sektářství a bludařství |
| 1996 | Malíř na frontě: Soča a Italie 1917-18 |
Totální groteska plná intrik, krve, postav, exotických míst, narážek a kritických komentářů. Parodie na všechny literární žánry. Originální počin, kterému není rovno. Opravdu mě bavilo bláznivé střídání lokací a obrovská kadence střídání postav objevujících se na scéně. Navíc absurdních dějových kotrmelců přibývalo a těšili jste se na další. Škoda, že román je taková satira až je to past na čtenáře a autor nedotáhne tuto literární hříčku do smysluplného konce.
Dalo by se říci, že jde o geniální dílo, ve kterém budete sice často ztraceni, ale i tak si to budete užívat. Jediné co bych si přál je, aby o této knize někdo řekl Qentinovi Tarantinovi a my bychom si tento krvas mohli vychutnat v kinech. 90%