Krve po kolena: Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie

Krve po kolena: Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/383075/bmid_krve-po-kolena-solferino-1859-zlom--uZM-383075.jpg 4 14 14

Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Masakr, který se odehrál na pláni a pahorcích u italské vesnice Solferino v červnu 1859, byl bitvou, která byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, že bude možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k bitvě u Hradce Králové. Třebaže se může z českého pohledu zdát, že se jednalo o cizí válku, skutečnost je diametrálně jiná, protože "tam u Solferina" zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich utrpení se podílelo na vzniku Červeného kříže, jehož založení pár let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.... celý text

Přidat komentář

vvikingg
03.06.2024 4 z 5

První seznámení s autorem a spokojenost o sjednocení Itálie moc literatury a tomto konfliktu není. Taraba skvěle popsal co tomu předcházelo, politickou situaci v tehdejší Evropě, porovnání zbraní na obou stranách, průběh války a popis bitev. Francouzský generál Forey o bitvě u Solferina napsal, nebylo krvavější bitvy od Watterlo a měl pravdu. Solferino bylo impulsem v roce 1863 k založení Červeného kříže. Zajímavé je i první použití telegrafu francouzskou armádou v této válce. Italy opěvovaný Garibaldy je zde vylíčen pravdivě jako naprostý vojenský amatér.

Hor89
26.05.2024 4 z 5

Čtivě a přehledně napsaná kniha zabývající se krátkou ale krvavou válkou v severní Itálii. Při čtení mi hodně vadila téměř úplná absence map tažení - u jednotlivých bitev mapy naštěstí jsou, ale mohlo jich být víc. A podobně jako u ostatních knih ze série je v knize dost překlepů a chybek. Také obrazová příloha mohla být bohatší.


Kuža007
02.07.2020 5 z 5

Luboš Taraba je skvělý autor literatury faktu. V historii je velice precizní a přesný, což dokazuje i tato jeho kniha. V ní krásně a poutavě popisuje politická jednání tehdejší doby ve sporu o Lombarsko-benátsko a poté samotnou válku v roce 1859. Velice jsem si tu knihu užil. A asi už nadosmrti si budu pamatovat hraběnku Virginii Oldoini di Castiglione, jednu z příčin této války.

jadran
17.10.2018 5 z 5

Luboš Taraba dokáže samozřejmě skvěle popsat vlastní vojenské operace, vše, co s vedením války souvisí technicky, organizačně a ví si rady i s jednotlivými vojenskými činiteli. Přitom se v popisu bojů nevyžívá a všímá si následků oné "slávy". Co je ale ještě cennější je jeho perfektně podané pozadí a širší souvislosti. Zdánlivě je Solferino a Prodané vítězství "jenom" o tom, jak staré Rakousko ztratilo svoje italské državy. Ale pro mně je to ukázka, jak se dělala politika a jak se do té politiky odrážela a dodnes odráží mentalita jednotlivých zúčastněných etnik a často dodnes existujících států. V tom je ona poučnost dějin. Můžeme se divit a možná i trochu vztekat nad omezeností a naivitou ministrů Franze Josefa i jeho samotného. Můžeme kroutit hlavou nad počínáním Viktora Emanuela a to přesto, že budeme respektovat fakt, že dost Italů se chtělo sjednotit v jednom a národním státě (který tak nějak ke skutečné jednotě a hlavně harmonii nedospěl dodnes). Záchvěvy obdivu a respektu budeme cítit k obratnému a realistickému Cavourovi nebo tak nějak italsky typickému Garibaldimu. Budeme cítit odpor k ostatním mocnostem, které svoje názory a postoje řídily tím, co za cca 50 let nazve ministr zahraničí člena trojspolku již sjednocené Itálie Sidney Sonnino "svatým sobectvím", a i když věcně budeme jejich postoje a pohnutky chápat, z hlediska znalosti pozdějších dějů s nimi souhlasit nebudeme. Budeme především litovat statisíce těch z drtivé většiny obyčejných lidí, které válka v širokém spektru utrpení postihla. Ale z čeho je osobně mně zle, je chování Francie a její skutky. Bezcharakternost Napoleona III. je jenom vrchol ledovce v chování a hlavně mentalitě jeho krajanů odspoda až k trůnu. Fakt, že v polovině století tento národ znovu adoruje potomky Napoleona, člověka, kterého nazval spisovatel Hugo velkým, ačkoliv se jednalo o prvního moderního totalitního diktátora, masového vraha a válečného zločince je smutná a nepochopitelná. Drzost, s jakou se jeho synovec a "osvoboditel" Itálie domáhal Savojska a Nizzy (dnes Nice), kdy najednou Piemonťany nechal zcela na holičkách, poté co podepsal s Rakušany za jejich zády smlouvu z Villafrancy mi připomíná nejen jeho strýce, ale celou řadu jeho následovníků v čele země galského kohouta a to dodnes. A když člověk následně čte Podivnou válku od stejného autora, pocítí záblesk jistého uspokojení nad porážkou Francie, byť negativa této porážky Evropu stály další potoky krve a orgie ničení o několik levelů výš, než tomu bylo u Magenty a Solferina...