Krve po kolena: Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie
Luboš Taraba
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/436817/bmid_krve-po-kolena-solferino-1859-zlom--kKW-436817.jpg
4
14
14
„Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…," zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Komu co řekne například Magenta? Toto městečko, v němž nesl velkou tíhu bojů rakouský I. armádní sbor z Prahy, znají co do jména alespoň výtvarníci jako odborný termín pro barvu krve. Anebo Melegnano? Toto malé město bránil proti dvěma francouzským armádním sborům jediný pluk, a to z Písku. Ostatně „jedenáctý písecký“ měl v této válce největší ztráty z celé rakouské armády. Bitva u italského Solferina v červnu 1859 byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, aby bylo možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k Hradci Králové. Na tuto válku mezi francouzsko-piemontskou koalicí na jedné straně a Rakouskem na straně druhé se tehdy vzpomínalo všude, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich krev a utrpení se podílely na vzniku Červeného kříže, jehož založení několik málo let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.... celý text
Přidat komentář
Čtivě a přehledně napsaná kniha zabývající se krátkou ale krvavou válkou v severní Itálii. Při čtení mi hodně vadila téměř úplná absence map tažení - u jednotlivých bitev mapy naštěstí jsou, ale mohlo jich být víc. A podobně jako u ostatních knih ze série je v knize dost překlepů a chybek. Také obrazová příloha mohla být bohatší.
Luboš Taraba je skvělý autor literatury faktu. V historii je velice precizní a přesný, což dokazuje i tato jeho kniha. V ní krásně a poutavě popisuje politická jednání tehdejší doby ve sporu o Lombarsko-benátsko a poté samotnou válku v roce 1859. Velice jsem si tu knihu užil. A asi už nadosmrti si budu pamatovat hraběnku Virginii Oldoini di Castiglione, jednu z příčin této války.
Luboš Taraba dokáže samozřejmě skvěle popsat vlastní vojenské operace, vše, co s vedením války souvisí technicky, organizačně a ví si rady i s jednotlivými vojenskými činiteli. Přitom se v popisu bojů nevyžívá a všímá si následků oné "slávy". Co je ale ještě cennější je jeho perfektně podané pozadí a širší souvislosti. Zdánlivě je Solferino a Prodané vítězství "jenom" o tom, jak staré Rakousko ztratilo svoje italské državy. Ale pro mně je to ukázka, jak se dělala politika a jak se do té politiky odrážela a dodnes odráží mentalita jednotlivých zúčastněných etnik a často dodnes existujících států. V tom je ona poučnost dějin. Můžeme se divit a možná i trochu vztekat nad omezeností a naivitou ministrů Franze Josefa i jeho samotného. Můžeme kroutit hlavou nad počínáním Viktora Emanuela a to přesto, že budeme respektovat fakt, že dost Italů se chtělo sjednotit v jednom a národním státě (který tak nějak ke skutečné jednotě a hlavně harmonii nedospěl dodnes). Záchvěvy obdivu a respektu budeme cítit k obratnému a realistickému Cavourovi nebo tak nějak italsky typickému Garibaldimu. Budeme cítit odpor k ostatním mocnostem, které svoje názory a postoje řídily tím, co za cca 50 let nazve ministr zahraničí člena trojspolku již sjednocené Itálie Sidney Sonnino "svatým sobectvím", a i když věcně budeme jejich postoje a pohnutky chápat, z hlediska znalosti pozdějších dějů s nimi souhlasit nebudeme. Budeme především litovat statisíce těch z drtivé většiny obyčejných lidí, které válka v širokém spektru utrpení postihla. Ale z čeho je osobně mně zle, je chování Francie a její skutky. Bezcharakternost Napoleona III. je jenom vrchol ledovce v chování a hlavně mentalitě jeho krajanů odspoda až k trůnu. Fakt, že v polovině století tento národ znovu adoruje potomky Napoleona, člověka, kterého nazval spisovatel Hugo velkým, ačkoliv se jednalo o prvního moderního totalitního diktátora, masového vraha a válečného zločince je smutná a nepochopitelná. Drzost, s jakou se jeho synovec a "osvoboditel" Itálie domáhal Savojska a Nizzy (dnes Nice), kdy najednou Piemonťany nechal zcela na holičkách, poté co podepsal s Rakušany za jejich zády smlouvu z Villafrancy mi připomíná nejen jeho strýce, ale celou řadu jeho následovníků v čele země galského kohouta a to dodnes. A když člověk následně čte Podivnou válku od stejného autora, pocítí záblesk jistého uspokojení nad porážkou Francie, byť negativa této porážky Evropu stály další potoky krve a orgie ničení o několik levelů výš, než tomu bylo u Magenty a Solferina...
První seznámení s autorem a spokojenost o sjednocení Itálie moc literatury a tomto konfliktu není. Taraba skvěle popsal co tomu předcházelo, politickou situaci v tehdejší Evropě, porovnání zbraní na obou stranách, průběh války a popis bitev. Francouzský generál Forey o bitvě u Solferina napsal, nebylo krvavější bitvy od Watterlo a měl pravdu. Solferino bylo impulsem v roce 1863 k založení Červeného kříže. Zajímavé je i první použití telegrafu francouzskou armádou v této válce. Italy opěvovaný Garibaldy je zde vylíčen pravdivě jako naprostý vojenský amatér.