Krysy Jejího Veličenstva
Tuvia Tenenbom
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/422331/bmid_krysy-jejiho-velicenstva-heD-422331.jpg
4
37
37
Milovaný i proklínaný Tuvia Tenenbom se vrací na scénu a tentokrát ve velkém stylu. Tentokrát si vzal na paškál Velkou Británii a její obyvatele všeho druhu, bez rozdílu vyznání, ras, pohlaví či živočišného druhu. Protože kde jinde by měl správný novinář být než právě na ostrovech v čase, kdy se celý svět ptá: Co se to s těmi Angličany stalo? Proč chtějí opustit starou dobrou Evropu? A proč se jim to ne a ne podařit? A co vlastně vůbec chtějí? Aby se dopátral odpovědí, procestoval izraelsko-americký autor ostrovy křížem krážem. Mluvil se stovkami lidí, od obyčejných lidí po špičkové politiky, od aktivistů po podnikatele, od bezdomovců po hoteliéry, od lordů po baronky, od gangsterů po kněze, spal jako Churchill, hrál si na kočku a myš s Jeremym Corbynem, vystopoval Nigela Faragea a občas se musel vydávat za Němce, proto ani v zemi královny nemají Židé na růžích ustláno. Těm všem klade chytré i zdánlivě naivní otázky, aby je vyprovokoval – což se mu často daří – a zjistil, co si doopravdy myslí. Následně skládá obrázek, který je neobyčejně vtipnou a zároveň alarmující zprávou o dnešní Británii a šlamastyce zvané brexit. Jestli totiž Tuvia Tenenbom něco není, pak rozhodně není politicky korektní. Jeho kniha je plná zábavných dialogů i pronikavých pozorování. Za vším tím vtipem jsou ale často překvapující i kruté pravdy, o kterých bychom raději nevěděli. Tenenbom není ani levičák, ani pravičák, chce zkrátka znát pravdu. A tak dráždí úplně všechny.... celý text
Přidat komentář
O brexitu jsem se toho moc nedočetl, zato o palestině a antisemitismu dost. Autor bohužel nedokáže tohle téma opustit a tak je to vlastně úplně zbytečná kniha.
Sonda do hlubin anglické duše. Nevím proč autor s každým koho potká mluví o židech, Izraeli a Palestině, náhoda to být nemůže. Je to tak ale ve všech jeho knihách. Více lidí židy nemá rádo. Jestli je to pravda, nebo autor záměrně do knihy dává pouze negativní reakce nevím. Možná chce psát o senzacích. Ale ještě větší problém jsou muslimové, kteří židy nenávidí a nebojí se o tom mluvit veřejně. Dále stejně jako v ostatních autorových knihách spoustu lidí se o politice atd. chce bavit pouze mimo záznam nebo anonymně. Bojí se že budou za svůj názor trestáni. A je pro svět velké varování. Daleko víc lidí je pro brexit než proti. Jenže veřejně si to netroufnou říct, proto to vypadá, že je příznivců a odpůrců brexitu stejně.
Souhlas s dědou Mrázem a Synem Jundrova. Po Čau uprchlíci a Chyťte Žida jsem toto nebyla schopná dočíst ani do třetiny. Téma Brexitu mělo mnohem méně prostoru než omílání staré písničky "proč nemá židy nikdo rád" .... Už moc zaměřené na stejné téma. Osobně si myslím, že nás v Evropě otázka Izraele as spol. zas tak moc nepálí, máme jiná pro nás bližší témata aneb košile bližší než kabát.
Tenenbom procestoval Británii za časů brexitu, konkrétně od podzimu 2018 do 29. března 2019, tedy původního termínu odchodu Británie z EU, a zachytil pozoruhodný chaos, ve kterém se někdejší světová velmoc v té době nacházela. Projel postupně Irsko, Skotsko, Anglii i Wales s tím, že bude reportovat o divadle a brexitu. Vyzpovídal všechny možné lidi od hospodských štamgastů přes preláty a miliardáře až po pravou ruku Jeremyho Corbyna nebo Jürgena Kloppa, německého trenéra Liverpoolu. Nebere si servítky a nesnáší levičáky, pokrytectví, politickou korektnost a antisemitismus… a zjišťuje, že toho všeho je Británie plná. Brexit je určitě jedním z témat knihy, ale určitě není dominantní. Tenenbom totiž zjišťuje, že v Británii v současnosti bují antisemitismus takovým způsobem, že v severoirské hospodě zazní věta, že „Hitler nezabil dost Židů“ a v Glasgow či Manchesteru přibývá útoků na Židy, kteří se o tom ale bojí mluvit, aby „to nebylo ještě horší“. Po několikaměsíčním nahánění labouristického lídra Jeremyho Corbyna autor poznamenává, že vlastně vůbec není důležité, zda je Corbyn antisemita, ale že tolik Britů zastává antisemitské názory. „To je hluboce znepokojující, že jste tohle zjistil v britských ulicích. Hluboce znepokojující,“ řekl mu na to poslanec Ivan Lewis. Byť jsou ta zjištění mrazivá, autor se na tomto tématu poněkud zacyklil a věnuje mu zbytečně mnoho prostoru. Naopak mě velmi bavily postřehy kritizující mor současného divadla, které namísto hraní káže „pokrokové“ politické postoje. A tak se na jedné z nejprestižnějších anglických scén v Royal Shakespeare Company ve Stratfordu drama Tartuffe odehrává v birminghamské muslimské komunitě. Tenenbom přitom vtipně poznamenává, že v hledišti nejsou žádní černoši ani muslimové, nýbrž postarší běloši, kteří si účastí na pokrokovém představení kupují malý odpustek za hřích svého bělošství. Co se týče brexitu, tak je kniha poněkud ovlivněna autorovým názorem, že když se jednou lidé vyslovili v referendu, nemá cenu to dále řešit: „Ti, kteří chtějí zůstat, zkrátka nedokážou uvěřit, že hlasování prohráli, a kverulují.“ Zajímavá je konfrontace s Nigelem Faragem, který evidentní lži v kampani pro vystoupení z EU odráží tím, že představitelé EU lžou už padesát let… Je nicméně zajímavý autorův postřeh v závěru knihy, že ze všech lidí, se kterými mluvil a kteří hlasovali pro odchod z EU, by v opakovaném referendu nikdo nehlasoval pro setrvání v unii. Pokud tedy říkali pravdu… protože jak Tenenbom poznamenává, tihle ostrované jsou jako věční herci a za neodolatelnou fasádou vznešenosti se skrývá chorobná neupřímnost, leckdy hraničící se zbabělostí a pokrytectvím. Jako ta dáma o přestávce Richarda II., kterého v „pokrokovém“ představení hraje černoška, která zvědavému cizinci pochválí kus jako „báječný“, aby se po pauze do hlediště už nevrátila. Tato epizoda vystihuje Anglii lépe, než zbylé čtyři stovky stran. (8/10)
Od autora jsem přečetl Všechny jejich lži a Čau uprchlíci, takže jsem věděl do čeho jdu. O Němcích si ovšem myslím svoje a Amerika má dobře známé problémy, ale Británii jsem považoval za maják rozumu a etalon racionálního přístupu k životu. Tuvia Tenenbom mou představou pořádně otřásl. Martin Kovář je přesvědčený, že Spojené království nakonec najde správnou cestu a znovu bude platit, že Británie je příklad hodný následování. Ve světle tého knihy a několika událostí z posledních let tomu pomalu přestávám věřit.
Autor se v knize hodně točí kolem kritiky adorace Palestiny a dehonestování státu Izrael. Na jednu stranu se mu nedivím (dost reálií jsem si dohledávala na netu a má pravdu), na druhou je to trochu únavné. Možná jsem se chtěla dozvědět o VB trochu více. Tuvia spíše řeší sám sebe a židovství. Ale neznamená to, že jsem se nepobavila. Kvalit Všechny jejich lži však dle mého kniha nedosáhla.
Bohužel musím souhlasit s Dědou Mrázem. Po přečtení Chyťte Žida, Uprchlíků a Všech jejich lží jsem se na Tuviovu novou knihu opravdu těšil ale již během jejího čtení jsem se nemohl ubránit zklamání. Autor jakoby už neměl co nového nabídnout - odhalování všudypřítomného antisemitismu je sice zajímavé, ale pořád dokola a osobně mi přišlo stále manipulativnější a tlačené na sílu. Ani tematizace brexitu mi nepřišla nijak objevná a celkově velkou část knihy zabírala jakási vata, která nebyla ani vtipná (například vyloženě otravné pasáže s orlem). Kdyby byly Krysy jejího veličenstva o třetinu kratší, nic by se nestalo...
Podle mého nejslabší z knih přeložených do češtiny, myslím z hlediska autorského, když se podle mého názoru autor tak nějak zacyklil v jednom (dvou) tématických okruzích.
Tuviovy knihy v pořadí, jak se mi líbily.
1.(2.) Všechny jejich lži, Krysy Jejího Veličenstva - o přesném pořadí se nemůžu rozhodnout
3. Chyťte Žida (četl jsem v zápětí po Ó, Jeruzaléme)
4. Čau uprchlíci
Ať tak či tak, všechny stojí za přečtení a na pořadí nezáleží.
V knihovně mne upoutal objemnější svazek s barevnou obálkou, která se mi velmi nelíbila.
Po přečtení názvu jsem ji bez dalšího otálení a prohlížení vytáhla z regálu s tím, že musím zjistit, co za tou obálkou vězí. Autora jsem neznala, moje velká škoda. Izraelský Žid, žijící v Americe, novinář s břitkým jazykem a ostrým perem, se rozhodl procestovat Irsko, Skotsko i Anglii a zjistit nálady obyvatelstva ohledně Brexitu. Ta jeho cestopisná reportáž není o krásách přírody, ani o historických skvostech architektury, ale výhradně o lidech ze všech vrstev společnosti, o jejich názorech a smýšlení. Ve svém zkoumání nálad a názorů lidí je všetečný, úporný, doluje za použití i úskoků odpovědi na své otázky a zjišťuje, že ve většině jsou Britové slušní, korektní a otázkám "na tělo" se vesměs vyhýbají a to hlavně členové obou sněmoven parlamentu. Tak dostává především vyhýbavé nebo i žádné odpovědi o velmi rozšířeném antisemitizmu i o názoru na Brexit. Také se mi dostalo vysvětlení o tom zástupu hlodavců z titulní ilustrace. První našel v podobě mumie spolu s mumií kočky v Dublinu, druhou našel živou na chodbě Westminsterského paláce a ten zbytek je alegorické přirovnání při opakovaných návštěvách Horní i Dolní sněmovny. Při čtení jsem si užívala každou větu, vtip, ironii i sarkazmus, někdy jsem si myslela, že čtu o našich zákonodárcích. Podobnost čistě náhodná? Ilustrátorovi se omlouvám.
„No pravda je, že nejzřetelnějším rysem, který dnes evropští vyjednavači brexitu vykazují, je surová krutost kombinovaná s čirým potěšením z ponižování druhé strany, Britů. Ponižující podmínky, které na Brity znovu a znovu uvalují, totiž Britové – až tohle všechno skončí – jen tak nezapomenou. Dneska se Evropané smějí, radují se z pohledu na poraženou Theresu Mayovou, ale jednou budou litovat, a to už možná bude příliš pozdě cokoliv změnit. Svým dnešním bezcitným počínáním zasévají semínka další války uvnitř Evropy. Dnešní zlá krev mezi EU a Spojeným královstvím by mohla u příštích generací přerůst v nenávist, a pokud je historie učitelkou, dalším krokem bývá válka.“
Možná příliš drsné shrnutí na úvod, ale osobně jsem měl při sledování anabáze Brexitu přesně tentýž pocit. Zlomyslní evropští úředníci a šediví nadutí politici, bytostně přesvědčení o své vlastní důležitosti, zametající s Britskými vyjednavači.
Přesto, spíš než zpráva o Brexitu by měla kniha mít podtitul „zpráva o antisemitismu v Británii“. Tu autor nalézá téměř na každém kroku a tématem antisemitismu je dále prodchnut celý text. Antisemitismus rozšířený do nejvyšších pater britské společnosti, zejména mezi elitou, hlásající vzletná hesla jako stop rasismu apod. na jedné straně, otevřeně propagující extrémně protiizraelské názory na straně druhé.
Kniha sleduje přesně tentýž scénář jako autorovi předchozí podobné cestopisné texty. Tuvia jezdí po Spojeném království, mluví s lidmi, šťourá v nepříjemných věcech a vše sděluje čtenáři. Někdy působí až přehnaně provokativně, ale neměl jsem pocit, že by si vymýšlel, fabuloval nebo snad vyloženě lhal. Jeho závěry přesně zapadají do příběhu, který si lze sestavit z dalších zdrojů. Příběhu plného pokrytectví, povrchnosti, zbabělosti a autocenzury na jedné straně, ale zároveň neuvěřitelné kultivovanosti a slušnosti na straně druhé. Styl psaní je jednoduchý, jak zde někdo u jiné Tenenbomovy knihy trefně poznamenal, vhodný pro amerického čtenáře, vyžadujícího jednoduchá a přímá sdělení, bez nutnosti příliš přemýšlet. Takže ano, je to rozhodně čtivé a zábavné. A jako u předchozích knih, ani tady autor nenabízí žádný jednoznačný závěr nebo názor. Jen výčet faktů a zážitků, rozhovorů a trefných pozorování a je zcela na čtenáři, aby si z toho vyvodil, co uzná za vhodné. Trochu mě mrzí, že jsem knihu nedočetl, před nedávnými volbami ve Velké Británii, ukázalo se, že odtrženost Labor party a Londýna obecně od zbytku království autor popsal naprosto dokonale. Jako politický cestopis kniha funguje dokonale.
Kritizuje uměleckou a divadelní scénu za urputnou snahu vzdělávat a ideologicky působit na diváky:
„V téhle zemi funguje spíš jakási fasáda demokracie než skutečná demokracie. Vyšší třídy, mezi nimi i velcí divadelní producenti, se snaží naočkovat svou ideologií mozky divadelních návštěvníků v každém příhodném okamžiku. Většina lidí hlasovala pro Odejít, ale parlamentní většina říká ne. Lidé chodí do divadel, touží vidět skvělé představení – a místo toho se jim dostane kázání.“
Silně kritizuje dnešní neschopnost pojmenovat věci skutečnými jmény, označuje to za zbabělost. Spíš než zbabělost je to forma pokročilé rakoviny společnosti, zvaná autocenzura. Z rozhovoru s bývalým kapitánem ropných tankerů z města Bangor:
„Vydal jsem se na moře jako malý kluk a sjezdil jsem celý svět. Ani v nejmenším nejsem rasista. Je mi úplně jedno, odkud pocházíte. Ale! Pro každého v téhle zemi jsme mívali nějaké jméno, všem se říkalo nějakým vtipným jménem a taky některé země měly svá vtipná jména – a oni zas říkali různě vtipnými jmény nám. Byla to legrace! Teď mám strach. Onehdá kdosi zmínil, že někdo je barevný a byl z toho velký poprask. Bojím se, že to zašlo příliš daleko. A i když to ze mě nedělá rasistu, říkám: Dobrý Bože, mám strach. Jaká slova se smějí používat?“
„Rasismus mi leze na nervy, protože mám strach říkat věci, že bych někoho urazil.“
„Včera kapitán na rozbouřeném moři, dnes malý kluk v demokratické zemi, bojící se mluvit.“
Komentář k muzeu Beatles v Liverpoolu:
„Žijeme v době, kdy lidé následují muzikanty a herce, vyzdvihují je na piedestaly a dělají z nich bohy. Máme sklon zapomínat, že to jsou umělci, a ne duchovní vůdci; a v demokracii bychom neměli následovat nikoho, z nikoho bychom neměli dělat boha. A právě tady to vidím zřetelněji než kdy dřív.“
Co mi v knize chybělo? Alespoň jedna kapitola, alespoň jeden odstavec věnovaný návštěvě nějaké palírny Skotské Whisky. Kniha po právě proběhlém Brexitu již možná není tak aktuální, přesto jde o velmi zajímavý vnější pohled na stav jednoho evropského národa.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Chyťte Žida! |
| 2017 |  Všechny jejich lži |
| 2018 | Čau uprchlíci! |
| 2019 | Krysy Jejího Veličenstva |
| 2020 | Spím v Hitlerově pokoji |
Možná je zajímavé to číst s tím, že královna Alžběta nedávno zemřela, ale vlastně jsem se musela nutit, abych knihu dočetla. O brexitu to moc nebylo. Skutečně by mě zajímalo, jestli jsou Britové tak protiizraelsky naladěni a říkají to na potkání cizím lidem nebo je to jen chiméra v hlavě autora. Trošku zklamání po předchozích knihách.