Kuli

11.05.2020

Čtrnáctiletý chlapec Ruki si v pohodě žije na Jávě v malé vesničce se starou babičkou a buvolem, kterého potřebují k práci na malém políčku s rýží. Je naprosto šťastný, nic nepotřebuje a ani po ničem netouží až do doby, kdy k nim přijde náhončí, který přesvědčí Rukiho a jeho dva kamarády, že je odvede do země plné zlata, volného hazardu a krásných žen - na Sumatru. Prodali se tělem i duší na tři roky společnosti, která potřebovala jejich svaly. Za tři roky Ruki nic neušetřil, projedl to a prohrál v karbanu a tak podepisoval smlouvy znovu a znovu. I když se snažili život brát v klidu a odevzdaně, přece jen nějaká nenávist v nich musela být ukrytá a když jedna z jejich žen odešla na noc za Číňanem, přetekl pohár jejich trpělivosti.
" Běželi tam a s křikem a řehotem ho tloukli, sekali motykami, noži, ubíjeli ho jako nějaké obklíčené divoké zvíře. Chtěli zabíjet..... za všechny ostatní jednoho.....Ne právě tohoto, ale vůbec někoho, kdo patří k jiné rase, která je odlišná, silnější a bohatší než oni. Nořili ruce do cukajícího se těla, vzývajíce jméno Alláhovo, stavějíce svého boha nad boha své oběti."

Ruki stárnul a stárnul, už měl i ženu, díky které ušetřil dost peněz a mohli se vrátit na Jávu, koupit si domek i buvola. V předvečer dne, kdy si měl přijít pro propouštěcí list, všechno prohlál v kartách. Tak.

"Podepsal smlouvu ještě jednou. Bez zklamání, bez lítosti, bez hořkosti. Ještě jednou na jeden a půl roku...... Bylo to po devatenácté."

Ke knížce jsem zpočátku přistupovala s nedůvěrou, mám ji po babičce a léta mi stojí v knihovně, ale překvapila mě a líbila se mi. Spisovatelce se podařilo moc dobře popsat život obyčejných kuliů, jejich přístup k životu i věčnou touhu po domově a stejně tak i nádhernou přírodu Indonésie.