Vodíková sonáta
Iain M. Banks (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535157/mid_vodikova-sonata-6603d714f2448.jpg
5
22
22
„Měli bychom vždy mluvit pravdu, pokud se neocitneme v situaci, kdy by to bylo naprosto nemorální a pošetilé.“ Gziltové, prastará civilizace řízená na základě armádních struktur, ačkoli sama je až přehnaně mírumilovná, měli svůj podíl na zrodu Kultury. Málem se stali jedním z jejích zakládajících členů, avšak v posledním okamžiku se rozhodli zůstat mimo. Nyní Gziltové učinili kolektivní rozhodnutí nastoupit cestu, kterou před nimi vyšlapaly miliony jiných civilizací – vstoupit do Záře a povznést se k nové a nekonečně bohaté a rozmanitější existenci. Uprostřed příprav je však zničeno vrchní velení. Zdá se, že v incidentu má prsty Vyr Cossont, nadporučík v záloze. Vyr toužila jen po dokonalém provedení nesmírně těžké skladby zvané Vodíková sonáta, nezajímala ji ani Záře, ani politika. Nyní je její život vzhůru nohama a Vyr na útěku. Jediným společníkem, pomocníkem a snad přítelem se stal stařičký repasovaný android, který se prohlašuje za avatara Kultury. Jejím úkolem je najít nejstaršího žijícího člověka, může starého přes devět tisíc let. Ten jediný by mohl vědět, co se tehdy dávno skutečně stalo. Poslední dny gziltské civilizace budou plné nebezpečí a budoucnost se zdá být velmi nejistá. Vodíková sonáta je další román série Kultura od fenomenálního autora fantastiky Iaina M. Bankse.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2024 , Planeta9Originální název:
The Hydrogen Sonata, 2012
více info...
Přidat komentář
Tohle bylo na space operu celkem zvláštní čtení, ale on Banks prostě je svůj a jiný. Co to mělo být, s tím "vyzářením"? Proč by to měl někdo chtít, proč by měly celé civilizace takhle dobrovolně odcházet? Kam? Kdo to celé ty věky zprostředkovává? Odkud se to všechno vzalo? Spousta otázek, na většinu si neumím odpovědět ani teď :) No a kromě takovýchto věcí, co vám budou vrtat hlavou celou dobu čtení, taky dostanete něco vesmírné akce i humoru, a nejspíš se budete ztrácet v pitoreskních jménech lodí Kultury (aj vaj, ty online schůzky a seznamy účastníků...).
Zatím asi nejfilozofičtější díl. Začátek byl skvělý, ty úvahy o Vyzáření, co to vlastně je, co je to za stav? To mi přišlo skvělé a bavily mě ty rozhovory a úvahy o tom. Pak to sklouzne k takové scífko klasice, že teda je tu nějaký tajemství, nějakej rádoby "grál", ale ten se musí najít, takže cesta za ním... No, chápu to, jinak by to byla jen asi žvanírna a politikaření, ale postupem času jsem si říkal, sakryš, proč vlastně ne? Proč má Banks potřebu to vždy nějak akčně bustřit. A proč ty jeho akční sekvence jsou vždycky takovej nepřehlednej bordel... Upřímně, on to jednoduše neuměl napsat, ale myslel si asi pravý opak. Jak byl Banks skvělý spisovatel, tak mu prostě seděla spíš ta gotizující a meditativně melancholická rovina, kdy se třeba jen na něco čeká a u toho se kecá, jak přijde akce, tak je to najednou o třídu níž.
Jinak je Vodíková sonáta takovou labutí písní Kultury a vlastně i samotného autora, který nedlouho po jejím vydání zemřel. Ironie, psychologie postav a lodí, filosofující úvahy a skvělé dialogy - to jsou pozitiva. Akční bordel a někdy dost divný popisy "hitech serepetiček" - to je za mě spíš mínus. Taky to mohlo mít o třetinu míň stránek a nic by se nestalo. Ale to už je zase Banksův trademark, k němuž určitá rozvláčnost a šroubovanost prostě patří. Je to taky román, který se možná čtenáři otevře až při dalších čteních. Jen nevím, jestli na to budu mít tu trpělivost se do toho znova ponořit. Není to zrovna relaxační četba, tohle je scífko, který vyžaduje dost soustředění. Procentuálně tak 85%, ale dávám plný počet. Ten úplný závěr se vážně povedl. Doporučuji.
(SPOILER)
Jedna z odpovědí na filozofickou otázku, jestlu má cenu se za něčím před smrtí honit...v kontextu poslední knihy pana spisovatele, získává příběh úplně jinou rovinu.
Místy vtipné, někde zbytečně rozvláčné, někde akční...prostě jako život.
Hráč pro mě zůstává topka.
4*
Z doposud vydaných kusů je tenhle asi nejvíc space-operovitý. Najdeme tady vesmírné bitvy i politické intriky. Banksovy nápady zůstávají zajímavé, ať už se bavíme o konceptu Vyzáření nebo titulní Sonáty. A to luštění záhady, ke ktrému se parta vesmírných lodí uchýlila, je taky zábavné (zvlášť mě bavilo to jejich vzájemné dohadování).
Pátou hvězdu nedám kvůli pro mě neuspokojivému závěru.