Kurupira: Zlověstné tajemství
Jaroslav Mareš
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25307/bmid_kurupira-zlovestne-tajemstvi-QxX-25307.jpg
5
102
102
Démonická stolová hora v srdci amazonských pralesů. Na hranicích mezi Brazílií a Venezuelou se uprostřed pralesa tyčí stovky metrů vysoká, nepřístupná stolová hora. Místní indiáni z ní mají panickou hrůzu a jsou přesvědčeni, že na ní sídlí nejvyšší démon pralesa. Právě sem mířila výprava profesora Challengera v románu A. C. Doylea Ztracený svět, zde se setkala s dávno vymřelými živočichy. Ale jak je tomu doopravdy? Proč se indiáni této hoře obloukem vyhýbají? Co viděli zlatokopové a hledači drahokamů, kterým se podařilo proniknout až k ní? A co spatřil při své výpravě ke Kurupiře sám autor? Proč brazilská vláda v poslední době na žádost Američanů celou oblast neprodyšně uzavřela, a to i pro vědce? Noční ticho prořízne klokotavý chrčivý řev přicházející shora. Napřed se ozve jen krátce, pak se však vrátí znovu v dlouhých, nepravidelně členěných kaskádách, začínajících dunivým hřměním a přecházejících ve zlobné bublavé mručení. Nikdy jsem něco takového neslyšel. Tma je v té chvíli neproniknutelná a okraj plošiny je v ní beznadějně utopen. Stále se vracející řev však dokazuje, že na mesetě je život. Že tam musí žít něco velkého a neznámého. A pokud se to tam v posledních stamilionech let nemohlo dostat zdola, muselo se to tam po celou tu dobu vyvíjet nezávisle na okolním světě. Mrazí mě při té představě. Pak se mraky roztrhají a vyjde měsíc. Postříbřená skalní stěna dostane pohádkový nádech. Jako by neměla konce, jako by kdesi tam nahoře její strmé srázy splývaly s temnou oblohou. Jako by byla mostem, který od věků spojuje Zemi s hvězdami, mostem, na nějž není souzeno vkročit žádnému člověku.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
SPOILER: CELÉ JE TO VÝMYSL! Tak, teď jsem asi spoustě fanoušků této knihy rozkopl bábovičky ale je to bohužel tak. Aby bylo jasno, vážím si pana Mareše a jeho přírodovědných znalostí a obecně kryptozoologii fandím, protože je to taková roztomile divoká a dobrodružná "věda". Problém je, když se někdo rozhodne kryptozoologii a cestopis spojit s mystifikací. Ještě tak před 20-30 lety bych tuhle knihu panu Marešovi "sežral" i s navijákem, protože nebylo tolik možností si ověřovat fakta a místy je to napsané opravdu uvěřitelně. Zvlášť, když autor popisuje reálná zvířata, přírodu a život zlatokopů, dobrodruhů a celkově atmosféru pralesů i měst Jižní Ameriky.
Ale dnes, kdy není problém přes sociální sítě napsat komukoliv kdo žije ve Venezuele nebo Brazílii a poptat se ho na detaily z knihy, už to zkrátka nefunguje. Snadno si totiž ověříte, že o nějaké hoře Kurupira a tajemných tvorech nemají tamní lidé ani ponětí.
Kurupiru znají Brazilci jen jako škodolibého skřítka z pralesa, který má podobné vlastnosti jako bludička, čert či hejkal z našeho folklóru.
Je to ale chytře namícháno se jmény několika existujících cestovatelů a expertů. Samotná hora Kurupira ze světových map nezmizela, protože tam nikdy nebyla. Respektive Mareš její polohu tají ale přesto v knize zmíní, že byla přejmenována na Cerro Delgado Chalbaud. A tu na mapách v pohodě najdete, dokonce i v knize zmíněný (dnes nejspíš zaniklý) tábor Porto da Maloca. A celkem nepřekvapivě zjistíte, že se tam běžně pohybují lidé a turisti. Navíc dnes, díky dronům, máme i plno krásných záběrů na vodopády a vrcholky těchto hor. Na důvěryhodnosti ani nepřidává to, že je to celé psané spíš jako jakési pokračování/fanfikce na Doylův Ztracený svět. K němuž se navíc autor často odvolává, že jde o knihu zachycující skutečnost, jen lehce literárně Doylem upravenou a kterou mu zprostředkoval slavný cestovatel Percy Fawcett, což byla docela zajímavá osoba. No, tak určitě.
Kniha obsahuje tři části psané v různých dobách. Ta první zachycuje to, co popisuji výše. Marešovu expedici do brazilského pralesa z roku 1978 míchající v sobě zajímavé poznatky o tamní přírodě s mystifikačními částmi, kde autor popisuje setkání s tajemnými jevy, slyšení divných zvuků, strašidelné pocity a marný pokus najít cestu na vrchol neexistující Kurupiry. Je docela škoda, že to není psané jako dobrodružný román, kde by se všechny ty blbosti a smyšlenky daly bez problému odpustit.
Větší bizár je druhá část, která představuje přepis deníku dobrodruha Rega, jenž tento deník autorovi poskytl. Reg/Mareš tu popisuje tvrdý život zlatokopa a drsné podmínky v zlatokopeckých táborech, kde jsem měl pocit, že by Mareš, tedy pardon Reg, hrozně rád psal spíše porno. Těch pasáží kde se objevují ženy které jsou znásilňovány a nebo jde o femme fatale které Regovi okamžitě padají k nohám a dlouhé stránky se s ním (prakticky pět minut po seznámí) milují, je na knihu, která má být o dobrodružném hledání dinosaurů a podivností na tajemné hoře poněkud moc. Jedna z nich je bývalá policistka a slavná spisovatelka, která navíc nespí jen s Regem ale se všemi v jeho partě, což je několikrát barvitě líčeno. Navíc napsala doma ve Francii slavnou sérii knih, která je v knize zmíněna a hádejte co? Google to kupodivu nezná:-) Druhá je čínská mafiánka ovládající kung-fu, pak rusko-švédská zpěvačka...no a pak je tam na konci i trocha té mystiky. Reg jednou pozoruje tvora připomínajícího pterodaktyla a pak zkoumá jeskyně pod Kurupirou, kde uvidí zelenou svítící mlhu. To je vše. Opět, být to psáno jako normální dobrodružný román, tak je to solidní béčková zábava ve stylu pulpových románů z 20.let min. století. Jako deník snažící se nás přesvědčit, že se to stalo je to opravdu poněkud bizarní.
Ale ten největší bizár je třetí část, kde se už reálně uvažuje o existenci množství malých i obřích dinosaurů. A to kousek od místa, kde dopadl meteorit, díky kterému ostatní dinosauři vyhynuli a to na uzavřené ploše stolové hory circa o velikosti Prahy. Co tam celou dobu žrali a jak se jim povedlo se za 65 milionů let nepožrat mezi s sebou nebo zcela nezdegenerovat díky příbuzenskému křížení už se neřeší. Ale to není všechno. Kniha následně zmiňuje jak celou oblast uzavřela zlověstná americká vláda a armáda a spekuluje se o těžbě vzácných kovů pod Kurupirou a stavbě vojenských základen spojených s UFO a bránách do jiných dimenzí. Tady už jede Mareš "full retard" mód a jedna konspirace stíhá druhou. Zfalšované satelitní mapy na (tehdejším) internetu. Zatajování léků na rakovinu, ještěří bytosti z hlubin Země...Pokud bych byl ochoten věřit první části a s trochu přimhouřenýma očima i druhé, tak tady kniha ztratila veškerou, už tak dost chabou, důvěru.
Ne. Kurupira opravdu není dobrá kniha i přesto, že ze začátku se mi líbila. Je to fantasmagorie s pár hezkými pasážemi o přírodě, jinak velmi schopného a chytrého člověka, který ale zcela podlehl kouzlu dobrodružné a fantastické literatury z počátku 20. století a úplně mu uniklo, že existuje i nějaký pokrok a změny ve světě. Vlastně si to asi trochu uvědomoval a proto je v knize i ta třetí nejnovější část, kde jakékoliv dotazy na Kurupiru zazdil velice naivně jednoduchým poznatkem "americké tajné elity to tam uzavřeli z nějakých záhadných důvodů a všechno smazali z internetu, takže ty dinosaury, duchy, paralelní světy atd. už nemá nikdo šanci vypátrat a musíte teda věřit tomu, co jsem napsal." Elity sice mažou Kurupiru z internetu(jediná cizojazyčná zmínka o této hoře je "překvapivě" na kryptozoologických stránkách Marešova přítele - dr. Karla Shukera, který taky sdílí kdejakou ptákovinu), upravují satelitní snímky ale zabránit tomu, abych si Kurupiru koupil v českým antiku a všechno to odhalil, už nedokázali. :-)
Lituju času, který jsem téhle obří bichli věnoval. Měl jsem si přečíst raději něco čistě jen o přírodě amazonského pralesa bez té omáčky okolo. Nejsem zarytý skeptik, miluju záhady a jejich luštění. Ale chce to zachovat chladnou hlavu!
Ako može niekto neveriť autorovi?Kurupira zmizla za posledne roky zo svetových máp..Nestačí to?Táto kniha je veľmi žiadaná..Prečo už nikdy nevyšlo druhé vydanie?
Naprosto fantastická kniha, popisující přírodu brazilského pralesa a zároveň se nevyhýbající tématům života domorodých indiánů, prospektorů a naprosto nelidské morálky, která zde vládla a co já vím, možná to ve skrytu je dodnes, hamižnost některých jedinců je bezbřehá. Já sám jsem vylezl na Roraimu asi před deseti lety a byl to nepředstavitelný zážitek, vrcholové plató je svět sám o sobě a bez průvodce tam možná bloudím v tom labyrintu dodnes. Venezuelský prales je opravdu zelené peklo, ale neskutečně nádherné a když pominu vůni vlhkého lesa, tak orchideje, zde popisované, jsou vrcholem. J.Mareš to zde předkládá poutavou formou a jednotlivé příběhy jsou k ,, sežrání ,,.
Kurupira je nejzajímavější cestopis, jaký jsem kdy četl a zároveň velmi poutavá záhadologická kniha, která jde po stopách Ztraceného světa A. C. Doyla. První ze tří částí popisuje výpravu k hoře Kurupira z roku 1978. Škoda, že se tehdy nepodařilo nalézt cestu k vrcholu. Některé příběhy mi upomínaly tvorbu Otakara Batličky. Z velkého množství tvorů zde popisovaných mě nejvíce zaujal prokazatelně existující pták hoacin chocholatý. Kniha přináší spoustu zajímavých informací o pralese obecně a o ústředním tématu, tj. stolových hor. Například jsem vůbec netušil, jak významnou roli v tomto tématu sehrál britský koloniální důstojník, archeolog, výzkumník a badatel P. H. Fawcett. Na závěr pochválím veliké množství krásných kreseb a fotografií a Kurupiru si přidávám do doporučených.
Citace: Tvrdí se, že uštkne-li někoho had, má se ho postižený pokusit zabít a přinést s sebou, aby bylo možno podle druhu vybrat odpovídající sérum. V praxi to však není tak jednoduché. Znám případ, kdy byl postižený, poctivě se snažící o vyplnění této rady, uštknut ještě třikrát, než se nakonec svého úsilí vzdal.
Nádherná kniha, která obsahuje tolik zajímavostí a informací, že vám jedno přečetní nebude stačit. O Kurupiře nejsou ani v roce 2023 žádné nové informace, všechno zůstalo tak, jak je vypsáno v knize. Jestlipak se dozvíme někdy něco nového?
Takový "obyčejný" amazonský cestopis jiskřící napětím a tajemnem.. Člověk přímo hltá příběhy ze života místních indiánských kmenů, zlatokopů, hledačů diamantů či lovců orchideí. Chrochtá si blahem nad spoustou pestře naservírovaných informací z botaniky, zoologie, palentologie a v neposlední řadě se těší na lehké mrazení z magického šamanismu a záhadologie..:)
Mareš ve vrcholné formě - mystéria, dobrodružství a kryptozoologie. Dávné první vydání této knihy (vlastně jen její úvodní části) změnilo některým lidem život.
Kdo by věřil, že "obyčejná" cestopisná kniha může být takhle napínavá? Zadržovala jsem dech nad každou stránkou, ať už z důvodu naprosté hrůzy nebo naopak z úžasu nad tou popisovanou křehkou krásou. Navíc je kniha napsaná neobyčejně poeticky i drsně zároveň, to, co bychom vyjádřili jednou stručnou větou, o tom dokáže autor nádherně psát dlouhé řádky. Je sice fakt, že nad závěrem se dá docela polemizovat, ale na druhou stranu je v dnešním světě všechno možné...
Obohacující a zajímavá kniha. Člověk se takto skrz vyprávění pana Mareše dostane do brazilského pralesa, jeho zvláštností a tajemství, a může spolu s autorem pouze hádat, proč je nyní oblast kolem Kurupiry hermeticky uzavřena pro všechny potenciální návštěvníky, včetně vědců a jiných výzkumníků.
Druhá část byla jednoznačně nejlepší a nejdynamičtější.
Toto je prosím PANÍ KNIHA. Čtivá, napínavá, poučná, záhadná, inspirující. Pravděpodobně vás přiměje najít si na internetu videa některých druhů hmyzu, abyste se na vlastní oči přesvědčili, že se chovají přesně tak, jak autor popisuje. Pravděpodobně vás donutí zamyslet se, jestli náhodou lidstvo nezničí samo sebe. Pravděpodobně ve vás vyvolá chtíč získat více informací z oblasti biologie, ekologie, moderní teoretické fyziky… Kniha je zkrátka nejen neskutečně dobře napsaná, ale má obrovský přesah, a to je na ní to nejcennější.
Každá ze tří částí by mohla být samostatnou knihou. První část je výborná, druhá naprosto skvělá a třetí pro mne osobně trochu nudná, až moc encyklopedická, ale jako celek je kniha napsána čtivě, velmi zajímavě a pro mne jako milovníka dobrodružných knih a příběhů si zaslouží právem pět hvězd.
Co vím tak poslední rozhovor na téma Kurupiry, zveřejnil Tomáš Stěhule (cestovatel a publicista) zde: http://tom-stehule.com/2021/05/08/jaroslav-mares-kurupira-stale-tajemna/
Kurupira, Kurupira. Znělo mi v hlavě celý týden. Ani nevím, kde jsem k tomu přišla, kde jsem tohle slovo četla nebo slyšela. Nedalo mi to a v knihovně jsem ho vepsala do databáze knih v počítači a vyhodilo mi to právě knihu pana Mareše. Ze začátku jsem se trochu lekla toho, že jde o cestopis, ale okamžitě po začtení do příběhu, mě děj knihy naprosto uchvátil, cestopis necestopis :-) Dozvěděla jsem se tolik věcí o amazonské fauně a flóře, kultuře tamních kmenů, o kterých jsem doteď neměla ani ponětí, a to naprosto záživnou a napínavou formou, že bych se tam okamžitě vydala, abych to vše viděla na vlastní oči. Teda pokud bych neměla panický strach z hmyzu. A vraždících Indiánů. A jaguárů. A taky hadů. :D No prostě by mě tam dobrovolně asi nikdo nedostal. :D Jediné zklamání, které mám s knížkou spojené je to, že po přečtení jsem se snažila samozřejmě hledat aktuální informace o téhle mesetě a nikde nic. Takže pokud někdo něco ví, budu ráda, když se mi ozve do zpráv. :-)
Mám za sebou hodně přírodopisných knih, ale tato převyšuje ostatní, je to snad encyklopedie Amazonské přírody. Autor sugestivně líčí své zážitky a svých partnerů, při pátrání o stolové hoře uprostřed pralesa. Popisuje důkladně své zážitky, že se tak trochu cítím s ním. Jsem zase podrobně informován o životě domorodců v Brazilii a okolních státech, až mě dochází dech. Co všechno se dá nalézt v pralesích Amazonky a jejich přítoků. Jsou to drsné zážitky, které přesahují možnosti normálního badatele. Bohužel se nepodařilo při první akci objevit tajemnost KUKUPIRY a zatím to snad trvá. Znovu se ukazuje, že zájem o tuto stolovou horu je především ekonomický, vždyť se tam nalézá také vzácný niob, nehledě na zlato. Vřele doporučuji.
Za mě naprosto dokonalá kniha. Stala se jednou z mých nej, která podnítila moji lásku k Jižní Americe a přírodě celkem. Rád se k ní vracím a v knihovně má nezastupitelné místo.
Tento cestopis zbožňuji a patří k mým oblíbeným knihám. Pan Mareš své putování krásně vylíčil a do nejmenších detailů popsal, až se mi chvílemi tajil dech nad krásou Brazilského pekla. Musím se přiznat, že mu toto dobrodružství závidím a myslím si, že každý kdo tuto knihu četl, měl nutkání sbalit se a vyrazit.....Kam? Na Kurupiru! :)
Musím přiznat,že tuhle knihu jsem přímo hltala po večerech,zaujala mě takřka ihned! Moooc pěkná...
Štítky knihy
kryptozoologieAutorovy další knížky
| 2005 |  Kurupira: Zlověstné tajemství |
| 2001 | Hrůza zvaná Kurupira |
| 1997 | Svět tajemných zvířat |
| 2008 | Smrt ve sloní trávě |
| 1993 | Legendární příšery a skutečná zvířata |
For Rawen a další čtenáře Kurupiry
No tak teda, to jste mě dostal. Nechte moje bábovička na pokoji:)
Také jsem se kdysi zajímal a moje informace o Kurupiře jsou jiné než vaše.
1. Kolem Kurupiry se určitě nepohybují žádní Brazilci a už vůbec ne turisté.
Oblast kolem Serra Urucruzeiro (Pico Delgado Chalbauldt alias Kurupira) je uzavřená formálně brazilským zákonem. Jako takzvaná Area Proibida je přístupná vlastně jenom pracovníkům FUNAI. Před lety jsem tam pronikl a pak narazil.
2. Když si povídám s tamními indiány, naservírují mi spoustu historek o přežívajících příšerách (aktuálně např. glossotherium aka mapinguari) etc.
3. Curupira je pralesní démon. Jeho jméno nicméně nese hned několik tepuis a kopců v oblasti. Ty se na různých mapách rozličně pohybují (tu doleva, tu na jih) a mění např. z Curupiry na Gurupiru.
4. Mapy v oblasti byly několikrát brutálně změněny, včetně názvů řek (např. Tootobi, Mapulau nebo nereflektují místní názvy). Kdybych v tom neměl binec, tak bych mohl i argumentovat, kdysi jsem mapy sbíral. (Na facebooku Alberto Amazonie snad nějaký primitivní obrázek Kurupiry mám, což samosebou důkaz není.)
Porto da maloca už neexistuje nebo bylo vymazána z map.
5. Mareš byl (amatérským) zoologem, který popsal řadu druhů brouků a světovým expertem na velké střevlíky.
Mějte se fajn, VAS