Kvantová duše

06.01.2016

Zkoumat lidský mozek se pokoušeli lidé už od dob antiky, a je možné říct, že od té doby v tomto směru hodně pokročili, dnes už toho víme opravdu hodně o funkci jeho center i mozku jako celku, ale přeci jen nevíme stále vše (a myslím, že ještě hodně dlouho vědět nebudeme), stále nevíme odpověď na tu nejzákladnější otázku, která nás trápí – kde se v nás bere vědomí?
Úvahy na toto téma jsou často spojovány s představami mozku jako počítačového centra zpracovávajícího informace, ovšem přijmeme-li úvahy v této knize za správné, pak člověk má duši, která ale není totožná s ničím na způsob software a hardware. Budeme-li, spolu s autorem předpokládat kvantovou podstatu jevů, pak zjistíme, že se nemůžeme omezit jen na prostor našeho mozku, a jak říká autor, že vesmír není pouze „hromada neživé hmoty, ale spíš samotná podstata inteligentního bytí“.

Autor v úvodu napsal, že při studiu fyziky ztratil Boha, aby ho později opět našel, ale jinak, ... tahle věta se mi vryla do paměti a při četbě jsem ji nějak podvědomě pořád slyšela, pokoušela jsem se tedy číst s myslí otevřenou a ve zkratce je tohle to, co mě nejvíc zaujalo:

Jaké vlastnosti by musel mít vesmír, abychom mohli uvažovat, že v něm probíhají nějaké duševní procesy? Základní podmínkou zcela jistě je, aby vesmír fungoval jako vnitřně spjatý celek, tzn. že by musel mít svou vlastní paměť, byl by schopný odrážet realitu a vytvářet představy (tedy jinak řečeno, mít nejen svou fyzickou ale i psychickou formu), a taky by musel být schopný vnímat (provádět pozorování). Podle autora by základ jeho psychiky mohl být nevědomý, ale z tohoto nevědomí by se mělo rodit vědomí a inteligence jako vlastnost spjatá s celým vesmírem, který by pak měl schopnost se samoorganizovat a tvořit, tedy vědomě ovlivňovat a vytvářet realitu. A jak píše autor, to není všechno, už na počátku by musel být vesmír dostatečně vědomý a inteligentní, aby „nastavil“ konstanty a vytvořil podmínky pro vznik vysoce uspořádané živé hmoty, a překonat svou vlastní zkázu a přerodit se sám v sebe. S tím pak souvisí, i to, že by musely existovat vazby a souvislosti mezi psychikou individua a Univerza.
Díky kvantové fyzice, můžeme podle autora uvažovat jinak: kdyby hmota byla „jen“ zakřivením prázdného prostoru, nemohla by existovat ani nehmotná duše (ani nehmotný Bůh, neměli by tvar, ani konečnou velikost a nebyla by s nimi svázána žádná tvůrčí informace), ale pokud existuje rozvinutá a svinutá realita, pak by se na pomezí těchto dvou skutečností mohla objevit a existovat celistvá entita ovlivňující a obývající oba tyto světy, a že by existovala ještě před tím, než vznikla hmotná realita v podobě, jak ji známe a díky ní pak místo skutečností složených z mnoha možných historií pozorujeme zdánlivě jednoznačně v čase určenou realitu. Soustava, která se vytvořila, pak může mít tendenci preferovat určité stavy a podmínky nutné pro vlastní existenci a snaží se je udržet. Vesmír je pak schopen tuto hmotnou informační formu (in-formu) uchovat a ta se může snadněji vytvořit znovu na jakémkoliv jiném vhodném místě ve vesmíru. To znamená, že vznikl-li někdy život na nějakém místě ve vesmíru, bude existovat svinutý obraz všech jeho forem navždy v paměti univerza a kdykoliv a kdekoliv může dojít k novému vzniku života z jeho předchozích in-forem. Zanikne-li jednou vesmír a s ním veškerá rozvinutá hmotná realita, in-formy nesoucí obraz uspořádaných opakujících se forem minulého vesmíru mohou tuto zkázu přežít snadněji než chaotické vzájemně se rušící obrazy neuspořádaných forem a znovu se rozvinout v novém rodícím se vesmíru. Obraz minulého vesmíru se může stát předobrazem nového rodícího se vesmíru a vtisknout mu podobu vhodnou pro vznik a rozvoj inteligentních forem života na všech úrovních jeho možné existence.

Lidská mysl a vědomí jsou témata, která mě opravdu zajímají a tak děkuji autorovi za "rozšíření mých vlastních obzorů" :-).

Pozn. pod čarou: Doporučuji přečíst si knihu Genesis od p. Vaňkové – formou beletrie rozvíjí podobnou ideu.