• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Brzy vyjde

Sexmissed: aneb mužem bez těla - Rostislav Szeruda

Třiatřicetiletý Richard je sražen autem. Když se probudí v nemocnici, zjistí, že posledních čtyřicet let, na něž se nepamatuje, žil a pracoval na univerzitě jak... detail knihy

Nové komentáře u knih Rostislav Szeruda

Kvantová duše

„"Ve své knize jsem se pokusil vytvořit jistou alternativu současného vědeckého pohledu na svět, který ho popisuje jako převážně neživý, život v něm jako pouhou anomálii a postavení člověka v tomto vesmíru je pokládáno na úroveň jepice, která se snaží užít si svůj den. Nevím, zda se mi to povedlo či ne. ... Jsme na konci této knihy a zároveň stále na začátku cesty. Možná jsme bloudili a možná jsme odhalili novou Zem. Možná jsme našli nový základ pro svou víru či pochybnost ve vše, čemu jsme dosud věřili. Jsme věčnými poutníky za pravdou a poznáním. Čím více víme, tím více si uvědomujeme, kolik toho ještě nevíme. Stále si rozšiřujeme obzory. Je to cesta, která nikde a nikdy nekončí. Je však dobré jít po této cestě…" Slova ze závěru knihy ji charakterizují vcelku přesně. Ač název může vzbuzovat pocit, že bez znalosti kvantových jevů se člověk neobejde, autor podává to potřebné srozumitelně a přitom stručně. Kromě fyziky autor používá i poznatky psychologie (zejména jungiánské) a neurologie. A vším prostupuje humanistické cítění. Ale na úplných 5* to není.“... celý text
— vlkcz

---

Nový pohled na lidskou duši a vědomí

„„Je zajímavé, že žijeme ve vesmíru, který má nejen podmínky vhodné pro život, ale jeví i značnou míru smysluplnosti. Živí tvorové v tomto světě jeví obrovskou míru svobodné vůle, což je pro deterministickou fyziku velmi špatně stravitelné. Nebo měl vesmír, již na počátku, v plánu stvoření ...?“ „Psýché by musela být cosi jako složitý tvar v kvantovém poli (in-forma), který se neustále mění v závislosti na tom, co se právě odehrává v naší mysli.“ Pana Szerudu znám, četla jsem už jeho první knihu Kvantová duše, a tak, když jsem narazila na další jeho knižky, pustila jsem se do pokračování. Podle fyzika, Mgr. Rostislava Szerudy, by neměla fyzika ignorovat existenci života, lidí, existenci vědomí a svobodné vůle, ani se pokoušet tento fakt obcházet pomocí netestovatelných samoúčelných hypotéz. Říká, že je na čase si položit otázku, „jaké vlastnosti musí mít náš vesmír, aby v něm mohli žít vědomí pozorovatelé.“ Přiznám se, že ve fyzice moc kovaná nejsem, natož ve fyzice kvantové, ale Szerudův pohled na lidskou duši, či psýché, mě zaujal, právě skrze můj zájem o lidskou mysl (teorii mysli), a určitě nelituji rozšíření obzorů i trochu jiným směrem, než kterým se ubírá pohled můj (přibrat k filozofii a biologii ještě fyziku, je možná z mé strany dost troufalé, ale tak, pokusila jsem se, a pustila se do kvantového světa :-)). Odnesla jsem si víc otázek, než odpovědí, vyjádřeno matematicky, vytvořila si rovnice, do kterých si dosadila daleko více neznámých, než známých hodnot :-). Našla myšlenky, s kterými spíš souhlasím i vývody, se kterými bych polemizovala, a největší skupinu pak tvoří ty, o kterých si zatím svůj názor vytvořit netroufám, každopádně jsem si knihu zařadila mezi ty, do nichž se určitě nedívám naposledy, protože možná, až znovu narazím na další otázku, budu knihami pana Szerudy znovu a znovu listovat. Protože kniha přináší mj. celkem srozumitelně sestavený přehled východisek, z nich Szeruda vychází, tedy úvah, které těm jeho předcházely, což je fajn, protože většinu z nich znám a bylo dobré si je na začátku připomenout (model mysli jako počítače od Alana Turinga, J.R. Searle a jeho „čínský pokoj“, nevypočitatelnost – tedy kvantová podstata fungování lidské mysli R. Penrose, až po psychlogii C.G. Junga, aj.), dobře se čte, a je do značné míry srozumitelná i laikům (přečtete ji celkem bez problému celou, pokud se smíříte s tím, že z fyzikálních teorií, které později nastoupí, asi úplně všemu neporozumíte, což ale nemění nic na tom, že se Szeruda, jako popularizátor vědy, snaží vše vysvětlit tak, aby porozuměl i laik, podává dost vhodných příkladů, které částečně problém zjednoduší, či přiblíží). Szeruda se tak postupně dostává ke kvantové podstatě lidské psýché (jak ji nazývá), a tady už se přibližuje ke kontroverzním názorům, což rozpozná i laik, který se kvantovou fyzikou nijak nezabývá, takže doporučuji kritické čtení (ale ne zas moc, protože přeci jen se budete pohybovat na poli kvantové fyziky a těžko polemizovat, když si nemůžete být jist, zda vám podstata neuniká – záleží na rozsahu vašich odborných znalostí), takže ještě spíš o čtení s myslí otevřenou a přístupnou – trochu jinému úhlu pohledu. Kdybych tu měla hovořit o všem, co mě v knize zaujalo, na komentář by to bylo opravdu moc (už tak je hodně dlouhý), tak možná jen trochu zkratkovitě, o čem se lze v knize něco dozvědět: „Dle obecné teorie relativity, je předvídatelnost budoucího vývoje hmoty v mnoha směrech omezena už samotnou globální geometricko-topologickou strukturou prostoročasu“ … jinak řečeno, prostě nedokážeme spočítat ani dlouhodobě předpovídat chování chaotických systémů :-). Je budoucnost dána minulostí? … „není známo nic, co by tento princip z hlediska fyziky narušovalo“ … takže vzato do důsledku – "již na počátku světa bylo určeno, na co každý z nás myslí právě teď i to, na co budeme myslet a co budeme dělat dnes večer – je to tedy pouhá iluze, že máme možnost se rozhodnout, jestli půjdeme do kina nebo na pivo?" Je naše možnost svobodné volby nulová? … Szeruda je přesvědčený, že to tak není a vysvětlení nehledá (jako třeba já, někde mezi biologií, psychlogií a kulturní antropologií), ale právě v kvantových jevech. A víte o čem ještě pan Szeruda píše? Přečtete si, jak působivě popsal zážitek změny vnímání prostoru a času Jack London ve svém románu „Tulák po hvězdách“: „Přestože jeho tělo nevýslovně trpí, nachází způsob, jak svou duši osvobodit. Pomalu umrtvuje své tělo, až je jeho duše schopna se od něj odpoutat a přenést do minulých životů.“ Následující popis obsahuje jeho počáteční zážitky: „Nejvíc mě zaráželo zdánlivé zvětšování mozku. Nepřekročil stěnu lebky, a přece se mi zdálo, že jeho povrch je už mimo lebku a rozšiřuje se dál. Bylo to provázeno jedním z nejpozoruhodnějších pocitů nebo zážitků, s jakými jsem se kdy setkal. Čas a prostor, pokud tvořily obsah mého vědomí, se nesmírně rozšířily. A tak, když jsem otevřel oči, abych si to ověřil, viděl jsem, že stěny mé těsné cely se rozestoupily, takže cela se podobá prostorné audienční síni. A zatímco jsem o tom uvažoval, věděl jsem, že se rozestupují dál. --Rozšíření času bylo stejně pozoruhodné. Srdce mi tlouklo jen v dlouhých intervalech. Dostal jsem nový nápad a začal jsem zvolna a bezpečně počítat vteřiny mezi dvěma údery srdce. Zprvu, jak jsem jasně zjistil, uplynulo mezi dvěma údery něco přes sto vteřin. Když jsem však počítal dál, intervaly se prodlužovaly tak, že mě počítání unavilo.“ U Jacka Londona se samozřejmě jedná o beletrii, tudíž o fantazii, ale to nic nemění na tom, že popis, který se vám dostane, je, jak tvrdí autor, „velmi podobný tomu, co skutečně lidé mohou prožít při změněných stavech vědomí“, autorovo vysvětlení, o subjektivním vnímání reality, samozřejmě z oblasti kvantových jevů, si už přečtěte sami … doporučuji.“... celý text
— alef

---

Kvantová duše

„Zkoumat lidský mozek se pokoušeli lidé už od dob antiky, a je možné říct, že od té doby v tomto směru hodně pokročili, dnes už toho víme opravdu hodně o funkci jeho center i mozku jako celku, ale přeci jen nevíme stále vše (a myslím, že ještě hodně dlouho vědět nebudeme), stále nevíme odpověď na tu nejzákladnější otázku, která nás trápí – kde se v nás bere vědomí? Úvahy na toto téma jsou často spojovány s představami mozku jako počítačového centra zpracovávajícího informace, ovšem přijmeme-li úvahy v této knize za správné, pak člověk má duši, která ale není totožná s ničím na způsob software a hardware. Budeme-li, spolu s autorem předpokládat kvantovou podstatu jevů, pak zjistíme, že se nemůžeme omezit jen na prostor našeho mozku, a jak říká autor, že vesmír není pouze „hromada neživé hmoty, ale spíš samotná podstata inteligentního bytí“. Autor v úvodu napsal, že při studiu fyziky ztratil Boha, aby ho později opět našel, ale jinak, ... tahle věta se mi vryla do paměti a při četbě jsem ji nějak podvědomě pořád slyšela, pokoušela jsem se tedy číst s myslí otevřenou a ve zkratce je tohle to, co mě nejvíc zaujalo: Jaké vlastnosti by musel mít vesmír, abychom mohli uvažovat, že v něm probíhají nějaké duševní procesy? Základní podmínkou zcela jistě je, aby vesmír fungoval jako vnitřně spjatý celek, tzn. že by musel mít svou vlastní paměť, byl by schopný odrážet realitu a vytvářet představy (tedy jinak řečeno, mít nejen svou fyzickou ale i psychickou formu), a taky by musel být schopný vnímat (provádět pozorování). Podle autora by základ jeho psychiky mohl být nevědomý, ale z tohoto nevědomí by se mělo rodit vědomí a inteligence jako vlastnost spjatá s celým vesmírem, který by pak měl schopnost se samoorganizovat a tvořit, tedy vědomě ovlivňovat a vytvářet realitu. A jak píše autor, to není všechno, už na počátku by musel být vesmír dostatečně vědomý a inteligentní, aby „nastavil“ konstanty a vytvořil podmínky pro vznik vysoce uspořádané živé hmoty, a překonat svou vlastní zkázu a přerodit se sám v sebe. S tím pak souvisí, i to, že by musely existovat vazby a souvislosti mezi psychikou individua a Univerza. Díky kvantové fyzice, můžeme podle autora uvažovat jinak: kdyby hmota byla „jen“ zakřivením prázdného prostoru, nemohla by existovat ani nehmotná duše (ani nehmotný Bůh, neměli by tvar, ani konečnou velikost a nebyla by s nimi svázána žádná tvůrčí informace), ale pokud existuje rozvinutá a svinutá realita, pak by se na pomezí těchto dvou skutečností mohla objevit a existovat celistvá entita ovlivňující a obývající oba tyto světy, a že by existovala ještě před tím, než vznikla hmotná realita v podobě, jak ji známe a díky ní pak místo skutečností složených z mnoha možných historií pozorujeme zdánlivě jednoznačně v čase určenou realitu. Soustava, která se vytvořila, pak může mít tendenci preferovat určité stavy a podmínky nutné pro vlastní existenci a snaží se je udržet. Vesmír je pak schopen tuto hmotnou informační formu (in-formu) uchovat a ta se může snadněji vytvořit znovu na jakémkoliv jiném vhodném místě ve vesmíru. To znamená, že vznikl-li někdy život na nějakém místě ve vesmíru, bude existovat svinutý obraz všech jeho forem navždy v paměti univerza a kdykoliv a kdekoliv může dojít k novému vzniku života z jeho předchozích in-forem. Zanikne-li jednou vesmír a s ním veškerá rozvinutá hmotná realita, in-formy nesoucí obraz uspořádaných opakujících se forem minulého vesmíru mohou tuto zkázu přežít snadněji než chaotické vzájemně se rušící obrazy neuspořádaných forem a znovu se rozvinout v novém rodícím se vesmíru. Obraz minulého vesmíru se může stát předobrazem nového rodícího se vesmíru a vtisknout mu podobu vhodnou pro vznik a rozvoj inteligentních forem života na všech úrovních jeho možné existence. Lidská mysl a vědomí jsou témata, která mě opravdu zajímají a tak děkuji autorovi za "rozšíření mých vlastních obzorů" :-). Pozn. pod čarou: Doporučuji přečíst si knihu Genesis od p. Vaňkové – formou beletrie rozvíjí podobnou ideu.“... celý text
— alef

---

---

Cesta za tajemstvím světla

„Úžasná kniha, která přináší velký "výcuc" a spoustu inspirace k další četbě.“
— hero_shima