Květy zla
Charles Baudelaire
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/155650/bmid_kvety-zla-155650.jpg
4
1471
1471
Tato básnická sbírka vznikala řadu let, její autor i vydavatel byli stíhání za urážku náboženské mravnosti i veřejné morálky, řada básní nesměla být uveřejněna vůbec, nakonec bylo zakázáno knihu vydávat. Kniha obsahuje celkem šest částí, celkem 145 básní. Vůbec nejslavnější a nejrozsáhlejší z nich je 1. oddíl nazvaný Splín a ideál, tyto básně vypovídají o poslání, umění nebo o postavení umělce, hovoří také o ženách, které autor současně miloval i nenáviděl, protože ho přitahovaly i odpuzovaly, tak se v básních střídá milostná touha a krutá bezcitnost.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1964 , Mladá frontaOriginální název:
Les Fleurs du mal, 1857
více info...
Přidat komentář
Ak by to bolo napísané dnes, dala by som 3 hviezdičky. Je to stará vec, je potrebné ju čítať s pochopením doby kedy vznikala. Keď ju čítam dnes, nie je príliš poburujúca, ani príliš temná, ani zlá, ani dobrá a dokonca ani zaujímavá. Na to, aby som ju vedela oceniť potrebujem niečo iné, schopnosť vcítiť sa do obdobia okolo roku 1850, kedy bola spoločnosť úplne iná, kedy Francúzsko vyhlásilo vojnu Číne (2 ópiová vojna), kedy francúzske noviny plnili informácie o Ruskom dobíjaní Kaukazu, povstaní v Indii a objavení prameňa Nílu. Keď v celej francúzskej spoločnosti boli len dva druhy intelektuálov. Proto-Punkeri závislí na ópiu a tí ostatní.
I když už je střední škola dávno za mnou, tak se snažím přečíst si knihy z povinné četby a teď přišla na řadu tato. Jak jsem tušila poezie není nic pro mě a ani teď se to nezměnilo. Nevadí, jsem ráda, že jsem ji četla, ale hlubší hodnocení přenechám jiným.
"Někdo se u ní směje, někdo u ní bleje - to je prostě úděl dekadentní poezie". A já se směji protože mě to přijde dobré. S jak velkou nadsázkou musel Charles vidět svět, když byl ve své době schopen takové nadsázky. Některé básně jsou lehce znepokojivé a příliš mě netěšily. Jiné jsou ale nadsázkou nad lidské bytí a pocit nějaké vnitřní vyspělosti a civilizovanosti v nás (ačkoli, Charles by se jistě nad touto mojí "povznesenou větou" zasmál).
Ako musia zasiahnuť takéto básne tých, ktorí radi vynikajú z davu, pre také povahové typy sú Baudelairove básne pohladením ega. Atmosféra básní a kombinácie slov sú krásne, mal talent. Pokiaľ ide o samotný obsah, tu už občas zakopáva život... obsah nie je až taký výnimočný, muž píše o ženských prsiach, skladá dráždivé veršíky, lenže na tom nie je nič výnimočné, akurát zveršoval Schopenhauerove prozaické žalospevy o živočíšnych pudoch, ktorých sa sám tiež nevedel zbaviť ani ako starý cap. Tiež zdedil veľa majetku.
Kto už chytil život za pačesy a život nechytil za pačesy jeho, teda nechytilo ho po 50tke to chlípne obdobie lapania druhého mladíckeho dychu, obdobie výnimočne štedré k zvýšenému počtu rozvodov po celom svete, vie, že je to nesmrteľne nudná téma ako hodiny dejepisu, kde sa strieda vojna s obdobím mieru, v ktorom sa pripravuje ľudstvo na ďalšiu vojnu, a tak dokola. Výnimočným je ten obsah vďaka načasovaniu doby, v ktorej písal, čím sa stal predchodcom tých Ďalších izmov, ktoré sme sa museli krvopotne bifľovať:D Ešte k tomu Francúz v kombinácii s dedičskými vlastnosťami, amen, prehajdákal majetky ako sa na správneho rebela patrí a tým si získal srdcia najmä mladších ročníkov, ktorým najkrajšie vonia červené víno a najviac svetla (s ktorým prichádza osvícení) vidia v tme... Som však rada, že som si mohla konečne prečítať niečo z môjho starého zoznamu "Chystám se číst".
Příroda, to je chrám s živými pilíři,
jež někdy zmateně svou řečí promlouvají;
člověk tam lesem jde a bloudí jinotaji,
les si ho důvěrně a známě prohlíží.
(Vztahy)
Bůh, aby uspal zášť a čelil lhostejnosti,
všech starých proklatců, hynoucích ve
skrytosti,
vymyslil spánek, hnut výčitkou svědomí,
a člověk víno zas, to dítě sluneční.
(Víno hadrářů)
Ani se nedivím, že v dobách puritánské společnosti 19. století a pobuřujících odhalených kotníčků byl Baudelaire takový nářez. Litanie k Satanovi mě poměrně zaskočila i teď a to rozhodně nejsem včerejší. Léthé, Klenoty a Upírový proměny, jako jedny z prvních básní odvážně spojují smyslnou erotiku se smrtí a musely být zcela zakázány. A co takové Rusovlasé žebračce - oslava krásy špinavé prostitutky od Seiny. Co se však může na první pohled zdát, Květy zla nejsou jen o dekadentním zmaru, skepsi a špatnostech společnosti. Baudelaire je autor plný nádherných kontrastů, které velice rád využívá. Andělská spirituální krása duše vs. naprostý hnus spojený s našimi fyzickými schránkami. Jednou jsem na hudebním festivalu narazila na obří lidský exkrement, posetý tisícem drobných azurových motýlků. Hned jsem si na pana Baudelaira vzpomněla.
Charles Baudelaire - jeden z mých oblíbených básníků.
Ve své době to bylo velmi odvážné dílo. Líbí se mi ta drsnost a temnota.
Jsem si chtěl přečíst nějaké starší veše a tak jsem sáhl po Mladé frontě. Jenže, celkem zklamání. Nic mě nezaujalo, všechno až moc jednoduché.
Největším úskalím pro mě byl zastaralý jazyk a taková těžkopádná nemelodičnost. Nevím, jestli je zapřičiněná překladem. Možná jsme se jen s autorem nějak myšlenkově minuli.
Jenom kdyby to do nás netlačili kdysi na té střední, tak bych se ke sbírce dostala snad i dřív. A přitom je to krásná záležitost. To je potom o češtináři a jak dokáže lidem zprotivit veškerou klasiku.
Doplňuju povinnou četbu víc jak deset let po maturitě a opět se mi ukázalo, že mi asi prostě chybí buňky pro poezii. Ale že to byla výzva přečíst to do čtenářské výzvy...
Četla jsem jen a jen kvůli čtenářské výzvě a přesvědčila se, že poezie, zvlášť ta starší, není vůbec nic pro mě...
HLAS NITRA
Kdo právem člověkem se zveš,
v tvém srdci žluté hádě sedí
jak na trůně; jen slyš, zda nedí
„ne“ pokaždé, když „chtěl bych“ rceš?
Když oko tvé, jež touhou hoří,
se v nymfy luzné zraky noří,
dí hádě: „Pamatuj, co smíš!“
Ploď děti nebo sázej štěpy,
se dláta chop, verš piluj lepý,
dí: „Večer budeš živ? — to víš?“
Co člověk sní, co započíná,
to neúprosné hádě čeká,
jej dotíravým hlasem leká
a „rozpomeň se!“ napomíná.
VIII.
Ó Smrti, kapitáne starý, plavbu počni!
Ten břeh je plný nud, ó Smrti, již je čas.
Jak inkoust nebem, zemí tma se lije noční,
však v srdcích, ty je znáš, tam vládne samý jas!
Ten oheň pokud plá, ať síly neztratíme,
tvým jedem občerství nás číše nalitá!
Buď Peklo tam neb Ráj — jen nové buď, až zvíme,
čím propast Neznáma nás na dně uvítá!
(přel. Jaroslav Goll)
PS: V jenom starším komentáři jsem četla, že po přečtení dekadentní poezie se má údajně dostavit špatná nálada. Tak za mě můžu potvrdit, že asi ano. Dopoledne jsem strávila v teple, s touto knížkou a voňavou kávou. Pohlcená do knihy, ... četla jsem, listovala, vracela se ... A odpoledne stálo za "starou belu". A nevím, jestli to bylo tím zamračeným dešťovým počasím nebo se dostavil účinek těch zvláštních temných básní.
Knihu jsem četla v rámci povinné četby a jsem si jistá, že bez výkladu bych všemu nerozuměla. Některé básně na mě byly těžšího rázu.
Líbí se mi zde jazykové prostředky, těmi se to opravdu jen hemží. I když možná o trochu u mne vede Rimbaud s jeho opilým korábem.
Tato poezie není špatná, doporučuji.
Ode dne, kdy jsem se seznámil s tím, že existují Prokletí básníci, a co jsou zač, věděl jsem, že tohle budu číst. A už tehdy, když mi ve škole řekli, co byl Baudelaire zač a zaslechl jsem název sbírky básní Květy zla, věděl jsem, která sbírka bude mou první volbou. A nakonec jsem si ji vytáhl u maturity.
Kniha plná lidské bídy, špíny, děvek, alkoholu a rezignace, zhýralosti a krásné hluboké poezie, která z toho výživného hnoje spodiny lidské společnosti kvete. A jsou to opravdu nádherné květy: Květy zla.
PROKLETÉ BÁSNÍKY, mezi které patří CHARLES BAUDELAIRE, jsem si vylosoval k maturitě. Upřímně řečeno jsem úplně nebyl nadšený touto otázkou, ale nedalo se nic dělat. V minulosti jsem nečel knihu KVĚTY ZLA, ale během života jsem si občas říkal, že bych si tuto knihu mohl přečíst, ač poezii čtu zřídkakdy. Konečně jsem se odhodlal a tuto knihu si přečetl.
Samotný název knihy – KVĚTY ZLA, představuje oxymóron. Autor v této knize používá metafory, do poezie zapojil všechny smysly („vůně, barvy, tóny odpovídají si“), obrací pozornost k morbidním námětům. Hlavním „krédem“ je nemožnost člověka dosáhnout štěstí a harmonie. Krásu nelze najít v neexistujícím dobru, ale dobýt ji ze zla, ze vzpoury proti Bohu a spojením se Satanem! Autor má promyšlený kompoziční postup – jako drama. V knize se nachází prvky romantické, realistické až naturalistické, symbolistické a dekadentní.
Některé básně se mi líbily více, některé méně. Určitě knihu nestačí přečíst jen jednou. Zajímavé byly například básně MRCHA, VELKÝ UMRLEC, PROKLETÉ ŽENY, UPÍROVY PROMĚNY, LITANIE K SATANOVI aj.
Četl jsem vydání od Československého spisovatele z roku 2013. Na počátku knihy se nachází autorův medailonek a v závěru se nachází Ediční poznámka.
Ode dne, kdy jsem je ještě jako dítě objevil v otcově knihovně, menší knihu vázanou v tvrdém načervenalém papíru s ozdobnou typografií na žlutých stránkách a jediným kvítkem vyvedeným v temných barvách na přebalu, se ke Květům zla vracím pravidelně už léta, někdy čtu od jedné básně k druhé, častěji je pouze vytáhnu z knihovny a otevřu na náhodné stránce. A s postupem let ("Tak zvolna odvíjí se vlákna z cívky času!") v nich i v sobě jako čtenáři objevuji, jakkoliv klišovitě to právem zní, stále nové aspekty. U Baudelairovy poesie je se s tím dá počítat, je jí vlastní svůdná enigmatičnost, krajně subjektívní smyslovost a symbolika. Důležité je, co při jejich čtení člověk pociťuje, a jak vyrůstá čtenář, rozrůstají se i bárně. Čtenář si je mez, čtenář Baudelairovy verše povznáší, kam až může, kam mu to jeho imaginace a bystrost dovolí.
Mě přirozeně jako první učarovaly deviantní a zvrácené vize, tak rozrušující, vzrušující a jiné, než s čím se člověk v poesii běžně potkával. Krom úžasu nad vjemy, které básník tak intenzivně vyvolává, mám ale z Květů zla především silný dojem pravdivosti: tyto básně postihují tajemství iluzornosti a pomíjivosti krásy, kolize reality s ideálem, popisují ošklivost z lidského těla, které se rozpadá a zaniká, jakkoliv krásné se může zdát, především jsou ale melancholické ve všech podobách, jakých melancholie nabývá, od romantického smutnění nad nezdržitelností toku času po dekadentní únavu životem. Později natolik příznačnou pro fin de ciécle, dnes tolik pociťovanou v počátcích století nového. A také je zde predkládána otázka dodnes palčivá: musí být umělecké dílo, zobrazující nemorální či ohavné téma, samo ohavné? Nebo jinak – může být ošklivost krásná?
"A spící myšlenky jak malé černé smutné kukly
se lechce zachvějí, když znenadání pukly"
(Flakón, Překl. Vítězslav Nezval)
Za mě to není snadné čtení. A na poezii moc nejdem. Tak to ani nedokážu objektivně hodnotit.
Část díla
Puklý zvon
1857
Vodotrysk
1857
Zdechlina
Autorovy další knížky
| 1997 | Květy zla |
| 1999 |  Báseň o hašiši |
| 1979 | Malé básně v próze |
| 1974 | Francouzský symbolismus |
| 2001 | Umělé ráje |
Básně tentokrát byly pro mne hodně složité a těžké. Jakmile se pustím do dekadence - vždy počítám s tím, že budu číst déle, abych byla schopna autora pochopit načtu si k němu ještě životopis. Témata prokletých básníků jsou depresivní, ukazují svět v jeho nahotě, ošklivosti a hledají v něm krásu. Největší úspěch u mne měly básně s milostnými a náboženskými motivy.