Květy zla
Charles Baudelaire
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/362285/bmid_kvety-zla-gQe-362285.jpg
4
1478
1478
Květy zla byly ve své době skandálním dílem, které kvůli často nemravnému a pohoršujícímu obsahu dostalo svého autora až před soud. Baudelaire zde vyjadřuje své zklamání ze světa rozehráváním temných tónů lidské duše a odhalováním věcí, od kterých se lidé raději odvracejí. Představuje i svou poetiku, která upřednostňuje dokonalou, hladkou a odtažitou krásu před přirozeností, jež ve francouzské dekadentní a symbolistické literatuře rezonovala ještě dlouhá desetiletí. Dílo neskutečně náročné po obsahové i formální stránce se stalo těžkým oříškem pro řadu českých překladatelů, zde jej po dlouhé době, kdy sbírka byla dostupná pouze jako neúplný výběr, přinášíme v kompletním převodu Svatopluka Kadlece.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 2017 , GaramondOriginální název:
Les Fleurs du mal, 1857
více info...
Přidat komentář
Za mě to není snadné čtení. A na poezii moc nejdem. Tak to ani nedokážu objektivně hodnotit.
Chtěla jsem něco lehkého na čtení, takovou jednohubku na ukrácení chvíle na dětském hřišti. No spletla jsem se. Některé překlady byly opravdu velice těžké.
Opět nehodnotím... poezii nerozumím :-(
Při čternářské výzvě se snažím vždy alespoň jednou knížkou zkoušet něco, co jsem zanedbala v rámci školních let, ale vždycky se bohužel ujišťuju, že poezie opravdu není nic pro mě
Nejsem milovník poezie a tato kniha to rozhodně nezměnila. Uznávám, že patří mezi klasiku a rozhodně převyšuje průměr. Číst jí je ale hrozně těžké a myslím, že kniha vyžaduje pozornost, čas možná i zkušenosti. Určitě to není čtení na jedno posezení, ale spíše na dlouhé zimní večery, kde se dá nad knihou v klidu zamyslet. Protože mám kolem sebe hodně stresu, potřebuji spíše oddychové čtení. Z toho důvodu neumím knihu docenit. Za pár let to může být jiné.
Sbírka je velmi těžká ke čtení. Poezii si třeba tzv. dávkovat. Román je na cca 400 stránkách a báseň popisuje několika verši celý příběh. Nehoňte si knížku rychle přečíst.
Básně jsou zde náročné, protože Charles Baudelaire prožíval při jejich psaní těžké období.
Některé verše jsou jak diamant a postrčí vás dál na lidské pouti. Vnímavý čtenář najde i poučení.
- však šťastný opilec zná svého tyrana
a Zášti nezbývá než zůstat za svým stolem
a nespat, opíjet se vlastním alkoholem.
úryvek z - ,,Osud nenávisti"
Jsou zde také verše, které jsou útěchou a povzbuzením, které jsou nadějí pro všechny z nás.
...
Zvuk trubky zní v těch krásných večerech,
kdy nebe třpytí se jak velké vinobraní -
a jako extáze se dotýká i těch,
jež oslavuje, které chrání.
úryvek z - ,,Nepředvídaný"
0,5 Jedna z nejhorších knih, co jsem četla, u čtení jsem vyloženě trpěla ... A nechápala vůbec nic ... asi nejsem na poezii ... nebude to můj šálek kávy.
“Často jsem od vín chtěl být chvíli obluzen,
uspat jen na čas děs, který mě podkopává - vínem zrak jasnější, sluch jemnější se stává!
I v lásce hledal jsem jen spánek, jenom sen;
však láska jehly má, aby mě poranily a aby z krve mé ty kruté sestry pily.“
Baudelaire zde vyjadřuje své zklamání ze světa rozehráváním temných tónů lidské duše, jeho poezie se snáší ze snění do ulic moderního velkoměsta, do náleven, mezi prostitutky – a nepřestává přitom v úporném hledání krásy.
Takhle nějak si představuji poezii a i když je obsahově velmi těžká, je současně nesmírně okouzlující. A to tím více, čím opakovaně ji čtete.
Táto symbolistická zbierka s veľkým menom figuruje vo viacerých zoznamoch významných poetických revolúcií – autor bol súdený za obscénnosť, avšak oceňovaný spisovateľmi jeho súčasnosti (Victor Hugo) či Baudelairovými nasledovníkmi – prekliatym, živelným Rimbaudom aj surrealistami. Baudelaire sa totiž ponoril hlboko do tabuizovaných tém, hlboko do chorôb Paríža v jeho dobe a hlboko do podstaty človeka, do mešťana zvádzaného pokušením. Je to dielo hľadiace dovnútra aj naokolo, riešiace nadčasové témy – akoby sa barok so svojím varovným „Memento mori“ vrátil a odhalil zvrátenú krásu rozkladajúcich sa tiel, duší, ideí a očakávaní.
Bolo by veľmi zjednodušujúce hovoriť o Kvetoch zla tak, ako sa o nich zvykne bežne hovoriť – skrátene na štýl stredoškolského prehľadu – akoby Kvety zla obsahovali len básne „Mršina“ a „Albatros“, akoby boli básne venované len dekadentnému životnému štýlu, drogám a prostitútkam. Naopak, zbierka ma prekvapila rozmanitosťou tém, intelektuálnosťou a komplexnosťou: celou knihou som sa prehrýzal päť rokov a usudzujem, že je to jedna z tých kníh, kde si človek zakaždým všimne niečo nové a ktorú sa oplatí po čase znova oprášiť. Vyzdvihol by som napríklad báseň „Cesta“, ktorá podľa mňa vystihuje nielen veľkoleposť metafor, ale aj hĺbku, do ktorej sa myšlienkami autor ponára v celých Kvetoch zla. Jeho obrazy pôsobia nadčasovo, akoby ho nezaujímalo to pominuteľné, iba ak pominuteľnosť sama – sú živé aj pompézne, akoby sme si prezerali fresky v katedrálach. Jediné, čo ma občas brzdilo v predstavovaní si týchto zhmotnených pocitov boli formálne retardéry ako napríklad refrény a iné spôsoby opakovania už povedaného.
Čo sa týka tém, je ich tu celé spektrum: bolo by naozaj komplikované zvoliť si nejakú reprezentatívnu báseň – zbierka má však aj prológ, už spomínaný Albatros definuje povahu básnikov a áno, Mršina predvedie estetiku. Sú tu básne venované smrti, láske aj sexu, vínu, Parížu, spleenu, konkrétnym osobám či básne, ktoré predstavujú reakciu na maľby.
Na základe veršov si dokážeme vyskladať dobový Paríž a dokážeme pochopiť ako sa dá hniloba zarámovať zlatom a vyložiť na oltár. Táto kniha, akokoľvek náročná, vie dať množstvo impulzov a svedectiev – akonáhle sa človek pustí do poézie a chce nájsť pilier modernej poézie, Kvety zla sú veľmi dobrým začiatkom.
Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.
... nedokáže nikdo napsat takový hnus s takovou noblesou ...
Odcituji alespoň část jedné z nejkontroverznějších Baudelairových básní. Za Zdechlinu (originální název Une Charogne, v překladu Ivana Slavíka Zdechlina, jinak též Mršina nebo Mrcha), byl autor souzen a když jsem si ji přečetla celou, moc jsem se nedivila. V té době to musela být opravdová smrdutá bomba:
Má duše, zdali vzpomínáš si, moje štěstí:
Po ránu v sladkém podletí
Zdechlinu strašnou spatřili jsme na rozcestí
Uprostřed šutru ležeti.
S nohama ve vzduchu tak jako vilná žena,
Skvaříc a potíc samý jed,
Smrdutým břichem beze studu rozevřena
Se nabízela pro pohled.
Slunce pralo plnou silou do hniloby,
Jak by v ní chtěla vznítit var
A v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
Vrátit, co spjala v jeden tvar.
Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
A rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to strašně zapáchalo -
Mohla ses mi tam poroučet.
Roj much, jenž bzučel v pupku této shnilotiny,
A červi pruhy černými
Když valili se z ní jak z husté tekutiny,
Hýbali cáry živými....
Samozřejmě, že Květy zla obsahují i jiné, méně kontroverzní verše, ale Zdechlina je pro sbírku z pohledu jejího soudobého zatracení docela signifikantní. Prokletý básník s (občas) prokletou i geniální duší. Proč si ho nepřečíst. Nebo alespoň něco...
Některé básně se mě celkem líbily ,ale celkově mě kniha moc nezaujala, i když je to dobré obohacení mého čtenářského života.
Na začátek je asi dobré napsat, že já poezii neumím číst. Jedinou poezii, kterou zbožňuji, je "Kytice", "Máj" a "Evžen Oněgin" a to jen proto, že tato díla mají děj a postavy. Já čtu velice rychle a nahusto, což u poezie nejde. Z toho důvodu nemůžu říct, že bych si "Květy zla" nějak užíval, mnohdy mě rozčilovalo, že jsem určitou báseň musel číst několikrát, abych ji pochopil. Dávám pět hvězdiček, protože Baudelaire samozřejmě nemůže za to, že já poezii neumím číst + mně se líbilo, jakým stylem psal a u mnohých básniček jsem si udělal záložku, protože se k nim někdy chci vrátit. "Květy zla" nám na střední škole byly představovány pomalu jako jakýsi extrémně nechutný balast s vnitřnostmi, sexem a násilím. Proto jsem čekal, že budu číst nějakou Satanskou bibli přepsanou do veršů, ale nestalo se tak. Já byl příjemně překvapený. Co tak říct ke "Květům zla"? Některé básničky jsou krásné a já se k nim rád vrátím, některé se mi příliš nelíbily, několik z nich jsem nepochopil a některé mi jen tak prolétly hlavou. Jsem ale rád, že jsem básnickou sbírku přelouskal a fakt nechápu, proč se ve školách mluví o této knize tak, jak se mluví. Ano, na svou dobu to asi bylo dost šokující dílo, ale časy se změnily a pro dnešní literární svět jsou "Květy zla" ještě dost mírné.
Tohle je prostě první sbírka, kterou si představím pod slovem poezie, a i když nemám načteno tolik, kolik bych si přála, přesně tohle on ní čekám a přesně tohle v ní budu do budoucna vyhledávat!
Některé se mi líbily hodně, jiné jsem příliš nepitvala. Básně Charlese Baudelaira přeložené Vítězslavem Nezvalem (a jím v podstatě přebásněné) si prostě čtyři hvězdičky zaslouží. Úryvky některých jsem si musela opsat, protože mě velmi oslovily... :)
Myslím, že Vrchlický to vyjádřil dobře, když napsal:
Tys chytil Satana za černou kštici
a masku hrůzy strhl jsi mu z tváře,
až z důlků očních tryskla jemu záře
a v srdci se mu soucit vzbudil spící.
Při čtení Baudelairových veršů vám z očních důlků taky tryská záře a v srdci se vám rovněž probouzí soucit.
Je to nepopsatelné, ale budete to chtít zažít znovu a znovu.
Bylo to na mě trochu moc "temné" a zjistila jsem, že i milostné básně se dají psát s trochou hnusu.. pro mě teda nic moc počtení, spíš utrpení..
Část díla
 |
Puklý zvon 1857 |
|
Vodotrysk 1857 |
|
Zdechlina |
Autorovy další knížky
| 1997 | Květy zla |
| 1999 |  Báseň o hašiši |
| 1979 | Malé básně v próze |
| 1974 | Francouzský symbolismus |
| 2001 | Umělé ráje |
Ode dne, kdy jsem je ještě jako dítě objevil v otcově knihovně, menší knihu vázanou v tvrdém načervenalém papíru s ozdobnou typografií na žlutých stránkách a jediným kvítkem vyvedeným v temných barvách na přebalu, se ke Květům zla vracím pravidelně už léta, někdy čtu od jedné básně k druhé, častěji je pouze vytáhnu z knihovny a otevřu na náhodné stránce. A s postupem let ("Tak zvolna odvíjí se vlákna z cívky času!") v nich i v sobě jako čtenáři objevuji, jakkoliv klišovitě to právem zní, stále nové aspekty. U Baudelairovy poesie je se s tím dá počítat, je jí vlastní svůdná enigmatičnost, krajně subjektívní smyslovost a symbolika. Důležité je, co při jejich čtení člověk pociťuje, a jak vyrůstá čtenář, rozrůstají se i bárně. Čtenář si je mez, čtenář Baudelairovy verše povznáší, kam až může, kam mu to jeho imaginace a bystrost dovolí.
Mě přirozeně jako první učarovaly deviantní a zvrácené vize, tak rozrušující, vzrušující a jiné, než s čím se člověk v poesii běžně potkával. Krom úžasu nad vjemy, které básník tak intenzivně vyvolává, mám ale z Květů zla především silný dojem pravdivosti: tyto básně postihují tajemství iluzornosti a pomíjivosti krásy, kolize reality s ideálem, popisují ošklivost z lidského těla, které se rozpadá a zaniká, jakkoliv krásné se může zdát, především jsou ale melancholické ve všech podobách, jakých melancholie nabývá, od romantického smutnění nad nezdržitelností toku času po dekadentní únavu životem. Později natolik příznačnou pro fin de ciécle, dnes tolik pociťovanou v počátcích století nového. A také je zde predkládána otázka dodnes palčivá: musí být umělecké dílo, zobrazující nemorální či ohavné téma, samo ohavné? Nebo jinak – může být ošklivost krásná?
"A spící myšlenky jak malé černé smutné kukly
se lechce zachvějí, když znenadání pukly"
(Flakón, Překl. Vítězslav Nezval)