La calle Neruda

05.01.2022

Tak prý, že se na Malé straně bude točit španělský film.
Nedivte se pak, že vše co, vidíte, slyšíte a čemu se divíte, je jen dokonalou kulisou. No, ono je to nakonec trochu jinak, uvidíte sami. Příběh, který máte v ruce je totiž téměř dokonalou fraškou z pera pana Křesadla (který je díky DK mým objevem roku loňského), takže si můžete být jistí, že nic není tak, jak to vypadá.
Za pomocí bohaté fantazie, s použitím skvělého "místního nářečí" a několika fantazijních prvků je tu vyprávěn příběh jednoho velkého podvodu, díky kterému zjistíte, že dobře promyšlené výmysly a intriky dokážou přechytračit nejen místní svérázné obyvatelstvo (pokud chcete vědět, jak hodně svérázné, doporučuji začít, pokud neznáte, s páně Nerudovými Povídkami malostranskými, to abyste věděli, do čeho jdete :-)). Zjistíte totiž, že tupá odevzdanost lidí, strach z vyšší moci a dlouholetý naučený zvyk poslouchat jakékoliv, i ty nejnesmyslnější rozkazy jsou nejspíš věčné. :-)

A tak se stalo, že se v malostranských hospodách "v posledních baštách češství, ať tak, či onak, stávať přece mystická afinita mezi vlastenectvím a pivem, neboť tak zní naše právo“ … najednou mluví španělsky, a že je zakázáno točit pivo, které nahradilo španělské víno … „Říkali, že jednak to tady všecko musí vypadat úplně echt na ten film, a potom prej, když budou tady sousedi pít pivo, tak že nikdy nedostanou ten pravej latinskej šmrnc, kterej to prej chce." K čemuž (kromě dvou podvodníků z řad STB) notně přispěje jeden místní starousedlík, profesor Bulánek, který tč. nudíc se v invalidním důchodu, sepisuje skvělé odborné pojednání "Kulturně-historicko-esteticko-psychologická studie Prdel jako výtvarný princip barokní".
Víte, on se pan profesor Bulánek cítil trochu „umenšen filozofickým talentem zdánlivě prostých sousedů“, ovšem na to, aby učil místní usedlíky španělsky, se cítil docela ve formě. Nakonec, šlo to docela snadno – „jak je totiž něco jednou transformované, tak už se to nedá tak kontrolovat a fantazii se meze nekladou“.

„No, pane profesór,“ otázal se Bulánka pan Ignác, „a nejni možný, že snad spíme, že se nám to jenom zdá?“
„No, to snad ne,“ řekl invalidní učenec, „kdyby se nám to jenom zdálo, tak by se nám to nemohlo přece zdát všem dohromady stejně. To jest, kdyby se to komukoliv z nás zdálo ve snu, tak ti druzí dva by vlastně neexistovali a byli by jenom toho člověka sen. Ale to zde není ten případ, protože se tady všichni tři dohadujeme, čili máme vědomí, čili nejsme sen.“
„No, voni sou učenej pán,“ pravil pan Alojz malostranským jazykem, „ale podle mýho hloupýho rozumu, jak tedy já to vidím – tak to je nám s vodpuštěním prd platný. Protože kdybych dejme tomu já spal, tak se mi může zdát i to, že říkáte, že o sobě víte, a tudíž se mi nezdáte, ale ve skutečnosti byste se mi zdál i s tím, co říkáte. A to samý si můžete myslet vy vo mně. Já to teda vím, že vo sobě vím, a teda se vám nezdám, ale vy to zas navopak vo mně nevíte – a to samý tady s panem Ignácem, prostě každej z nás může vědět, že von sám z jadrnýho je fládru, ale neví, esli ty dva druhý ze snových nejsou hadrů, abysme uzpůsobeně vocitovali tady našeho drahýho místního barda –, protože cokoliv mu kterýkoliv z těch dvou vostatních řeknou, tak se mu to může taky jenom zdát, že to vo sobě řikaj – a po prdeli!“
Jak vidíme, přemýšlel pan Alojz tak úporně, že částečně vypadl z malostranského jazyka a zaměnil onikání celopražštějším vykáním. „A vědí, že ani to né, pane Alojz?“ vmísil se pan Ignác, „protože i to, že sou, kdo sou, se jim může zdát taky. Dejme tomu, že se jim zdá, že sou pan Alojz, ale chyba lávky, třeba sou ve skutečnosti někdo úplně jinej a tohle všecko se jim zdá sakumpingl i s tím jejich jástvim.“ Pan Alojz chvíli přemýšlel: „A vědí, že maj pravdu, pane Ignác!“ zvolal pak rozjařeně.
„Zatracenej život, člověk vlastně neví pořádně, ani jestli je von sám, natož druhý!“

No řekněte sami, není tohle navýsost originální pojetí „učeneckožvanivecké marnosti“?

Vzato kolem a kolem nakonec to nebyla myšlenka o nic nehoráznější než některé jiné „plkaniny duchovědců, které kdysi pan profesor četl nebo které musel kdysi vážně opakovat a rozebírat z katedry, jako např. Leninova teze, že duševno není nic jiného nežli materiálno přesazené do hlavy.“

V takovém prostředí se vám pak ani idea o prdeli nezdá zas až tak moc absurdní.
„Co více, byla dokazatelně a prokazatelně mnohem chytřejší a konkrétnější, … zdálo se dokonce, že snad na ní i objektivně něco je nebo může být. Dávalo to zřejmě docela smysl a mělo to hlavu a patu.“

Prostě tuhle parodii, která umně zakrývá svůj původní parodický záměr, si musíte přečíst, abyste pak možná pochopili … ty pravé autorovy záměry! :-)

Každopádně mě pan Křesadlo svou fantazií a pořádně ostrou satirou, založenou na citaci a parafrázi spousty jiných textů zaujal /z těch známých jmen namátkově … kromě Jana Nerudy a Pabla Nerudy, najdete v textu možná i odkazy na Kafku, Bondyho, Škvoreckého nebo Steinbecka, a samozřejmě taky pány filozofy, jako třeba Descartes, či Leibniz). A mě tím vším ... i dost pobavil :-).