Labyrint světa a ráj srdce
Jan Amos Komenský
Kterak v tom světě jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání; ale kdož v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází.
Duchovní literatura Náboženství Filozofie
Vydáno: 1891 , Barvič a NovotnýOriginální název:
Labyrint Swěta a Lusthauz Srdce, 1631
více info...
Přidat komentář
Kniha je to jistě zajímavá a z historického hlediska nesmírně cenná. Co mi na ní vadilo bylo opakování jednoho schématu po celou dobu pouti Městem (všichni se hádají, Poutník se naštve a jde se jinam). Druhá část mi přišla paradoxně zajímavější, protože nalezení klidu ve vlastním nitru je něco, co myslícímu člověku umožňuje přežívat setkání s blby a praštěnými ideologiemi, kterými je dnešní svět (Město) přeplněno.
Četl jsem původní jazykovou verzi a občas jsem si musel vypomoci slovníkem vzadu. Ještě že tam byl. Ale četlo se mi to kupodivu dobře, možná lépe než některé aktuální knížky v moderní češtině.
Labyrint světa mi neskutečně připomněl některé internetové diskuse. S tím rozdílem, že Komenského postoj chápu jako kritiku celého lidstva a jeho naturelu. Kdežto dnešní diskutující, kritizují cokoliv u odpůrců. Jako příklad může posloužit příběh o Šalamounovi. Nejmoudřejší člověk s jasným pohledem na věc, prohlédne každou přetvářku a nedokonalost. Ale stačí zahrát na jeho slabou stránku. Pochválit ješitnému jeho moudrost a stane se z něj obyčejný člověk.
Proto ráj srdce nepovažuji za doslovný návod. Je to jen další metafora jako labyrint světa. Ukazuje co s tím škaredým a bezvýsledným světem. Snažit se ho změnit svým srdcem a začít se snažit od sebe. Prostě začít od sebe, ne začít napravováním druhých.
Nechci se vyjadřovat k obsahu, protože jej považuji především za dokument určitého dobového myšlenkového diskursu, takže se vymyká možnostem nějakého ahistorického hodnocení.
Ale musím se vyjádřit k vydání z roku 2019, které ilustroval Miroslav Huptych. To vyniká krásnými ilustracemi a srdce knihomola potěší "pseudobilingvním" provedením - tedy původní jazykovou verzí a na protější straně verzí současné češtiny.
Jenže právě tady je zakopán pes. Snad z důvodů krácení prostředků šetřili na typografovi nebo se typograf zbláznil nebo co, ale prostě vyvedl moderní text nejen ve fontu dosti odpudivém, ale hlavně v dost odlišné velikosti písmen, takže dochází k posunu, jednotlivé části textu verzí už nejsou přímo proti sobě, dokonce i odjíždějí na další stránku. Nechápu, jak mu tohle mohlo projít, jak to mohli vypustit.
Přenádherná kniha, vrchol české literatury obsahem i formou. Ráj srdce sice nuda, ale Labyrint výstižný a přesný i na dnešní poměry. Sundejte si, přátelé, brýle od Mámení!
shoduju se s čtenáři Oponn a Legens - jako historický dokument ok, ale obsah pro dnešního člověka naprd (nevím, jak to mají křesťani, ale kdybychom všichni rezignovali, dřepli do kouta, sebemrskačsky si trhali žíly a fňukali v pokoře před něčím, co nás převyšuje...)
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Vždycky jsem Komenského ctil jakožto otce moderní pedagogiky. Nemyslím tu uhozenou inkluzivní šílenost, co se dneska praktikuje na mnoha školách, ale klasickou výuku. Bral jsem ho jako osobnost s jasným a správným pohledem na věc. Mámení mělo mě ve své moci. Labyrint je první dílo, které jsem od Komenského otevřel. Teda první byl Svět v obrazech, ale na tom není z literárního hledicka moc co hodnotit. Labyrint mi však sejmul ony metaforické brýle vzhledem k této osobnosti českých dějin.
Chápu, že Komenský to neměl lehké, přišel o rodinu, své životní dílo, vlast... Snažil jsem se číst Labyrint v kontextu tohoto i dobového vědomí, ale nemohu si pomoct, dílo na mě působí jako ubulená fanfikce k Bibli.
Očekával jsem alegorii ve stylu Danteho Božské komedie v kombinaci s Miltonovým Ztraceným rájem. Celá kniha je rozdělená na dvě části. První je sice alegorií, ale vše kazí hlavní postava Poutníka, který si na všechno stěžuje. Jsou mu nasazeny brýle a uzda, o kterých ví, že ho mají ovládat a klamat, čímž opovrhuje, ale ve druhé polovině dobrovolně přijímá brýle jiné - nevěří vlastním očím a opět se nechává dobrovolně obelhávat a označuje to za vyšší pravdu. Celou svou cestu městem si neustále stěžuje, na všem hledá pouze zápory, odmítá vidět to hezké, správné, upřímné. Například studenta, který se učí proto, aby byl moudrý a mohl to využít, prostě jen přejde, aby mohl dál slepě hledat a hanět své oblíbené neřády. Vrcholem arogantního pokrytectví je, když Moudrost označí za Marnost. Zajímalo by mě, proč se dál věnoval pedagogické činnosti. Měl si vzít důtky, běhat po světě, šlehat si záda a šířit ta svá moudra o Písmu.
Druhá polovina knihy už je jen obyčejným jalovým náboženským traktátem, kde je nám podsouváno, jak je Bůh nejlepší. I když přistoupím na autorovu hru, čtu knihu jako cestu k Bohu, nelíbí se mi jeho protiřečení si a lhaní sobě samému do kapsy - církevní hodnostáři jsou zlí a uspořádání církve špatné, ale i kdyby vládl satan, církev to nezničí, protože církev je svatá a dobrá. Zároveň odsuzuje islám za stejné fundamenty, na kterých leží křesťanství - hnaní se za neviditelným cílem. Vysmívá se islámu, že štěstí a naplnění hledá pod zemí. Nevidím rozdíl ve směru, pokud něco hledám se zavázanýma očima.
Komenského ideál života je někdo, kdo dřepí sám doma a přemýšlí o Bohu. Celé pasáže perfektně shrnují přesně to, proč náboženství nesnáším a opovrhuji jím, namísto aby mě přivedlo k Bohu, mi ukazuje, proč je tohle cesta, po které se nikdy nevydám. Nebetyčný alibismus, modlářství, flagelantství povýšené na umění. Děkuji, nechci.
Zůstává nám tedy jediné plus celého díla - jazyk. Komenského bohatý barokní jazyk je opravdu potěšením pro oči. Jenže toto jsem zjistil v polovině četby vydání přepsaného do jazyka 21. století, a protože už jsem věděl, co za šílenost čtu, ani láska k češtině mě nepřesvědčila si toto martýrium prodlužovat méně srozumitelnou, leč hezčí mateřštinou.
O smrti křesťanů: „... co jim přineslo různé bolesti i meč, oheň i kleště. A každý usnul tiše a mile." Hus by určitě souhlasil...
Labyrint světa a ráj srdce jsem měla uložený jako naprosto nezajímavé dílko. Ono jak by mohl 'otec moderního školství' napsat něco zajímavého že? Naštěstí se náhodou narazila na audioverzi a popravě, byla jsem velmi příjemně překvapena. Jasně, vykreslení tehdejšího světa je z dnešního pohledu poněku archaické. Přesto mě občas zarazilo, že některé zákonitosti jsou platné dodnes.
Duchovní hodnotu této knihy dle mého názoru značně snižuje to, že autor zde smíchává kritiku lidských povah s kritikou lidských profesí. Přece něco jiného je kritizovat např. hamižnost, sobectví, pýchu a něco jiného nacházet jen samá negativa v řemeslech, medicíně, vědě, matematice, hudbě, právu apod.. Vždyť když se nad tím zamyslím - Jan Amos Komenský přece musel psát tuto knihu na papír, který vytvořil papírník, u stolu, který udělal truhlář, v domě, který postavil zedník, jíst u toho chléb, který upekl pekař a podobně. Copak lidé, kteří toto vše po sobě zanechali v té podobě, aby pan Komenský byv takto vybaven mohl napsat Labyrint, se zabývali "kvaltováním všelikým hovadům více nežli lidem prospívajícím"?
V pořádku, ale téma mi přijde obnošené; člověk znechucen marným světským životem se obrátí k upřímné víře v Krista, což nepovažuji za nezáživné téma, ale přece jen potřebuje být vtěleno v nějaký živoucí příběh. Neustálý popis prostředí se mi zdál nepovedený, nudě mě každým slovem.
Kdyby tato kniha nebyla slynula Komenského, zavržena by byla svých čtenářů většinou.
Mnozí zde filosofují o těžkém čtení, třebaže to spočívá jen v archaickém jazyce. Jsou tu vyvyšovány alegorie knihy, jež však hluboko nezasahují, jsouce většinou jasné a zřetelné na prvý pohled.
Nechci na Komenského nikterak šlapat (já si ho opravdu vážím), ale komentáře zde vepsané mi mnohé se zdají devótně nadsazovat knihu průměrné úrovně.
Četl jsem verzi V jazyce 21. století, takže jsem problém s češtinou neměl.
V první části knihy prochází městem a popisuje marnost života ve všech jeho podobách - povolání, manželství, bohatství, chudoba, nosení masek, … a shledává Kazatelovo "marnost nad marnost". Tahle část je super, člověk vidí, že se za těch 400 let nic moc nezměnilo. Literárně mi ale přišlo, že je tepání příliš napřímo. Chvílemi se ho snaží schovat za alegorii, podobenství, ale chvílema je to jen brblání.
Druhá část knihy nabízí na složitý problém jednoduché řešení v podobobě víry. Už jsem potkal několik takových knih, kdy se autor nedokáže ovládnout a po vyložení problému začne rýsovat řešení. A nikdy to nedopadlo dobře. Ani tady ne.
Na druhou stranu, je to 400 let stará kniha, možná soudím příliš přísně. Rozhodně stojí za přečtení.
Pokud jde tuhle knihu rozdělit na humanistickou a barokní část (což teda rozdělit nelze, protože se to mísí), tak zůstávám nadšen tam, kde Komenský zůstává u průchodu města, u přesné deskripce marných a záhubných mechanismů a u sarkastických poznámek. Jednotlivé neřesti u všech těch učenců, vrchnosti a manželských svazků, to je něco, co ve světě nadále přebývá (třeba nelze nevidět ve scéně, v níž učený rovná na poličku knihy, které ani nehodlá číst, nějakou dnešní bookstagramerku atd). Je tam mnoho promyšlených symbolik a alegorií, vše obráceno na ruby jest a jediný pohled zpod brýle mámení ukazuje nezkreslenou skutečnost, která se snaží být stejně jako pravda ututlána. Vůbec mi přijde zajímavé, jak je každá epizodní postava redukována na archetypální označení, povětšinou dle svého povolání.
Otravný byl naopak až kazatelský tón hlavní postavy, jejíž prozíravost nejenže občas vytváří groteskní momenty (přestože je skutečnost popisována jinak, ona prohlédne), tak mě chvílemi štvalo to nekonečné láteření; byť to je dáno tím, že sám mám radši literaturu, které stačí problém zobrazit z nové perspektivy a není třeba jej komentovat. I tak, když poutník po dvacáté pravil "I nelíbí se mi to, poďme odtud.", vzal jsem jej za slovo a knihu odložil (pak zase uzmul, nečte se to dle mého nějak obtížně, přestože starý lexikum je občas zákeřné a má dokonce jiný význam i u slov, která jsou čtenáři známá).
Ten mystický a duchovní závěr mi nesedl, to jsem očekával. Modlitby a nekonečné opakování duchovních a biblických motivů. Nicméně nebude-li člověk návrat k srdci chápat striktně jako obrat k Bohu, nýbrž třeba k nějakému vyššímu ideálu, je mi to vlastně po té deziluzi z disharmonie světa sympatické. Jen jestli po konverzi nedochází k dalšímu zkreslení pohledu, neboť je zřejmý i postupný vývoj hodnocení poutníka od intelektuálního k emocionálního.
Ten diametrální kontrast mi, jak už to u barokních děl, po chuti není, nicméně dílo je to velké, s mnoha rafinovanými odkazy a propracovanou alegorizací.
Já mezi tím opět jiné spatřím, kteříž ani ne do kapsí sobě škatule dávali, než nosili do pokojíků kamsi: za nimiž vejda, vidím, ani pěkná na ně pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někteří i stříbrem a zlatem obkládají, do polic pořádají a zase vytahujíc na ně hledí: pak zase skládají a rozkládají, přistupujíce a odstupujíce, sobě i jiným, jak to pěkně stojí, ukazují, vše po vrchu; někteří také časem na titule, aby jmenovati uměli, nazírali. I dím: "Co pak tito laškují?" Odpoví tlumočník: "Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti biblioteku." "I když se ji neužívá?" dím já. A on: "I ti, kdož biblioteky milují, mezi učené se počítají." Já sobě na mysli: "Jako někdo, kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře." Říci však toho, abych sobě nětco neutržil, nesměl jsem.
(s. 49)
Myslím, že tuto knihu málokdo doopravdy docení, jelikož její čtení není nic lehkého a odsýpajícího. Pro dnešní čtenáře se stává náročnou z mnoha důvodů; jde o duchovní literaturu, o knihu, v jejímž závěru je nalézána útěcha ve víře, což ateistickou část naší společnosti příliš neosloví, a vůbec alegorický ráz příběhu je sám o sobě něčím, co neposkytuje odpovědi na první dobrou, ale vyžaduje od čtenáře aspoň malé zamyšlení (pokud má kniha splnit svůj účel i v dnešní době). Navíc potýkání se se starou češtinou, v níž už zkrátka nejsme dneska zvyklí číst, je už jen takovou pomyslnou třešničkou na dortu - nebo spíše posledním hřebíčkem do rakve u laických čtenářů, především těch školního věku, kteří dostanou za úkol tuhle knihu přečíst v rámci povinné četby. Na přečtení Labyrintu světa a ráje srdce, které nemá být zároveň i utrpením, musí dle mého názoru čtenář (literárně) dospět. A pro ty, kteří se čtením knihy třeba momentálně zápasí a chtěli by si ji přiblížit přijatelnější, zábavnější a zároveň věrnou formou, doporučuji stejnojmenný animovaný seriál z produkce České televize, který ve dvaceti čtyřech pětiminutových epizodkách shrnuje vše podstatné.
Kniha je zaměřena hodně nábožensky, což odpovídá době jejího vzniku.
Na druhou stranu autor dobře vystihuje povahu lidskou i společnosti.
Popisuje věci ne vždy viditelné.
Přesto je to pohled trochu černobílý. V podstatě říká, že vše světské je marnost a mámení. Naproti tomu "pravý" křesťan a věřící dělá vše lépe a jeho život (ať je jakýkoliv)je blaženost.
V poslední třetině knihy mám dojem, že si poutník nasadil jiné brýle mámení.
Až ke konci je více vidět, že poutník hledá mír v rozbouřeném světě.
Staročeština chtěla víc soustředění, ale dalo se na ni zvyknout.
Kniha je velmi pesimistická, což se mi nečetlo nejlépe. Jako ateista jsem neocenila ani pozitivní vykreslení ráje srdce, který zajistila víra v Boha. Starou češtinu nekomentuji, to musí být každému jasné, že se bude v 21. století číst hůř. Jsem ráda, že jsem si přečetla knihu tak významného Čecha, ovšem v dobrém na ni vzpomínat nebudu.
Komenský ve svém díle komentuje a kritizuje společnost, která se vlastně za oněch 400 let vůbec nezměnila. Ať už autor pracuje s vědci, filosofy, umělci, politiky nebo věřícími, vždycky si najde způsob, jak s nimi posměšně pracovat. Vzhledem k tomu, že Komenský byl křesťan, je tu tato látka ve velkém taktéž prozkoumána, kdy se nám snaží ukázat, co to vlastně znamená být skutečně věřícím/křesťanem. Na chyby většiny "falešných" křesťanů samozřejmě poukazuje také, ale obecně to lze vztáhnout na kteroukoliv víru. Labyrint světa a ráj srdce je jedním z děl, které skutečně předběhly svou dobu a pomalu ve všech bodech dokáže obohatit i dnešního čtenáře.
Na tu dobu určité velké dílo. Některé části mě bavily například, když poutník prochází světem a vidí všude marnost. Například popis manželství je velice vtipný. Naopak druhá část, kdy poutník nachází ráj ve svém srdci už mě tolik nebavila. Je to dáno tou dobou, ale až fanatické vzývání boha v závěru knížky už mě bylo proti srsti. Proto jsem dal menší hodnocení.
Štítky knihy
křesťanství alegorie duchovní literatura útěcha rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1955 |  Labyrint světa a ráj srdce |
| 1972 |  Informatorium školy mateřské |
| 2007 | Obecná porada o nápravě věcí lidských |
| 1930 | Listové do nebe |
| 1942 | Orbis sensualium pictus |
Jde o zajímavé dílo, které rozhodně stojí za přečtení, ale speciálně z dnešního pohledu jsou jisté Komenského postoje až absurdní. Chápu, že mělo jít o jistou metaforu na lidstvo jako celek a autor chtěl především upozornit na negativní aspekty společnosti a na hříchy, které se stávají denním pravidlem - docílil ale především toho, že církevní konzervatismus a zaslepenou víru vyzdvihl nad všechny složky lidské činnosti. Vše je podle autora špatné, jenom bezmezná víra v Krista je správná. Některé pasáže se mi z pohledu ateisty četly skutečně špatně, ovšem je nutno brát v potaz, kdy bylo dílo napsáno. Některé myšlenky jsou zajímavé a i kvůli jazyku stojí za přečtení, ovšem v kontextu dnešní doby je to zcela mimo realitu.