Labyrintem revoluce

18.08.2021

Labyrint je vpravdě příhodné slovo. Sama jsem trávila revoluční dobu na Náměstí Svobody v Brně, které mělo za Prahou menší informační zpoždění. Doba smartphonů a sociálních sítí byla ještě daleko před námi. Konspiracemi se to i tak zhusta hemžilo... Jiří Suk doplnil mezery v mých znalostech a vzpomínkách a i když už jsem něco načetla, přece mi jen dále osvětlil některé okolnosti počátku naší "zpožděné" revoluce ve srovnání se sousedy, a pádu komunistického režimu, který se zatvrzele držel žezla, v oné době již pěkně rozpáleného. Havlovi správně nenasazuje zářivou aureolu, jak se snad zdálo v dobách tehdejších, stejně tak kriticky/realisticky popisuje role a pohnutky dalších významných aktérů naší nejnovější revoluční doby. Neměli to snadné, kluci disidentský. A lidi taky ne. Videa a magnetofonové pásky přitom byly hlavními zdroji Sukovy práce. Skvělý výsledek, zasloužená Magnesia Litera.

„Já nevím jak řídit ministerstvo, je to pro mě úplně cizí resort, je to pro mě skutečně spojené s velkými obtížemi!“ Dagmar Burešová, nadcházející ministryně spravedlnosti

14.09.2020

Někdy stojí za to přečíst si knihu z r. 2009 o událostech z r. 1989 abych se v r. 2020 zase tolik nedivil tomu, proč jsou si současní i bývalí komunisti tak jisti v kramflecích. Dílo nabízí bravurní popis událostí z té druhé strany, které na náměstích a všeobecně v sametové euforii nebyly tolik vidět a místy působí jako neotřelý politický thriller kde největším trestem při zradě rodiny bylo neobdržení funkce :) Moje nadšení se dostavilo ze dvou důvodů, jednak ze znamenitého zpracování přehledu té naší lokální hry o trůny vycházejících z dostupných audiovizuálních materiálů a citací přímých aktérů a druhak mě četba doslova přenesla o 30 let zpět kdy jsem tyto události vnímal jako počínající pubertální fracek a - co si budeme povídat - největší napětí bylo kolem toho, zda kvůli generální stávce odpadne vyučování nebo ne. Čekal jsem, že tohle bude dobré, ovšem očekávání bylo mnohonásobně překročeno. Nezbývá než doporučit...ať už s pomlčkou nebo bez.

08.03.2020

"Politická scéna se změnila a je otázkou, zda to bylo naší 'skvělostí' nebo protivníkovou slabostí. (...) Sami... neseme znamení své vlastní, byť nedávné minulosti - spontaneitu této revoluce, její improvizace, a to nejen co do řešení, která se hledala, ale i do způsobů, které často nebyly a ani nemohly být demokratické, pečeti velkorysosti, vtipu, ale možná také lehkomyslnosti." Petr Pithart, citováno str. 256.

23.12.2018

Historická kniha sledující krátké, ale nesmírně důležité období od Sametové revoluce do prvních svobodných voleb, a to především prostřednictvím vývoje Občanského fóra.
Když jsem knížku vzal poprvé do ruky, trochu jsem se obával, i vzhledem k jejímu rozsahu, že to bude dlouhá a suchopárná historická studie. Byl jsem však velmi mile překvapen, přestože jde opravdu do hloubky a sledované období sleduje den po dni a někdy i hodinu po hodině, zůstává velmi čtivá. Cenu Magnesia litera obdržela naprosto právem a i když od jejího vydání uplyne už deset let, zůstává a asi dlouho zůstane nepřekonaná.

01.07.2017

Excelentní dílo. Vyčerpávajícím a vynikajícím způsobem popsána změna režimu. Smekám před panem Sukem.

31.10.2016

Co do hloubky ponoru i plastičnosti děje mimořádný počin, který čtenáři přibližuje události nedávné historie: demontáž totalitní moci a nástup demokratických struktur, které sehrály rozhodující vliv při nastolování nového režimu. Vzhledem k tomu, že výklad knihy nezahrnuje jen bezprostřední porevoluční období, ale sahá až ke konci roku 1991, lze na knihu pohlížet jako na komplexní popis jedné etapy novodobé české státnosti. Následující rok byl již zcela jinou kapitolou, pro kterou byl určují spor ,,český vs. slovenský“, a to je již jiný příběh. Vzhledem k výše uvedenému představuje ,,Labyrintem revoluce“ mimořádně cenný a kvalitní studijní materiál.
Pozornost není věnována notoricky známým událostem (demonstrace, stávky), nýbrž mechanismu Občanského fóra a způsobu jeho fungování. To se autorovi daří výborně popsat, k dokreslení hojně využívá přepisů zvukových nahrávek i jiných dobových materiálů. Co jsem si osobně z četby knihy odnesl – s výjimkou času bezprostředně po 17. listopadu neexistovala v rámci OF jednota názorů nebo ucelený koncept, jak postupovat. Hnutí jednalo v běhu dějin a v hektickém čase muselo mnohokrát improvizovat či měnit strategii. Mohu-li oponovat názoru spoludiskutujícího (,,Počátek roku 1990 s sebou nesl výraznou šanci vybudovat v ČR skutečnou demokracii, organizovanou zdola pomocí lidových shromáždění. To, že se tak nestalo, nepřičítám ani tak "opadu revolučního nadšení", jako spíše demagogii různých Klausů, jejichž snaha o autoritářské stranictví nakonec fakticky vedla k rozpadu OF.“): ono mnoho jiných variant není, standardní politický pluralismus jinak než skrz politické strany vytvořit nejde (představa jakési lidové demokracie skrz hnutí je chimérou a nikde na světě nefunguje – částečnou výjimku tvoří Švýcarsko). OF srozumitelnou a čitelnou politiku vytvářet nemohlo, na to v něm bylo příliš mnoho protichůdných ideových proudů. Tehdejší doba však nepřála střízlivým pohledům, spíše jakýmsi vyostřeným protipólům: na jedné straně striktní elektorátní demokracie Schumpeterova pojetí (kde je hlavním legitimizačním prvkem volební akt a veškerá činnosti postrádající tuto legitimitu podružná), na straně druhé elitní postdemokracie (kde mají hlavní slovo nevolené elity). Bohužel, což bylo na začátku 90. let málo zdůrazňováno, liberální demokracie potřebuje obojí: korpus státotvorných stran, zastřešující demokratický design státu, i občanskou aktivitu, která je jakousi solí země a nemůže stát na stejné rovině s politickými stranami, neboť je doplňuje. Osobně nemám pocit, že by současný stav ve společnosti byl znakem výhry určité koncepce: lidé nemají rádi politické strany, zároveň v nich však přebývá ,,postnormalizační“ nechuť zapojit se do dění skrz jiné platformy.

13.04.2016

Tato kniha potvrdila mé přesvědčení, že počátek roku 1990 s sebou nesl výraznou šanci vybudovat v ČR skutečnou demokracii, organizovanou zdola pomocí lidových shromáždění. To, že se tak nestalo, nepřičítám ani tak "opadu revolučního nadšení", jako spíše demagogii různých Klausů, jejichž snaha o autoritářské stranictví nakonec fakticky vedla k rozpadu Občanského fóra. Na dlouhou dobu (de facto dodnes) pak byla zcela zdiskreditována role nestátních politických aktérů, zejména nevládních organizací, které podle tehdy vítězné kliky nemají právo zasahovat do politické debaty. Důsledky jsou dnes jasně viditelné.