Lakuna, aneb, Hamlet na kolonádě

21.02.2011

Hledání styčných míst v paralele mezi Hamletem a banální lovestory z předměstské zahrádkářské kolonie. Aneb jak moc je svět a jeho význam záležitostí interpretace.

I když by bylo možno najít asi sto důvodů, proč Exnera nařknout z intelektuálské exhibice a manýrismu, je na něm cosi upřímného a uvěřitelného, co tomu brání a motivuje mě k tomu, abych se jeho myšlenkovými výlety zabýval. Snad za to může to, jak si rozumí s jazykem: používá ho sebejistě a trefně, má spoustu přiléhavých nazvání a metafor, dokáže načrtnout příběh tak, že pro něj zaujme. Je dokonce myšlenkově zajímavý, neomezuje se jen na líbivá klišé či rychlokvasné fráze jako 100% současných spisovatelů, ale jeho postřehy, byť visí ve vzduchu a nejsou nijak ukotvené, působí i přes občasnou unáhlenost poctivě.

Kapitolou pro sebe jsou také rozbory Shakespearova Hamleta, velmi hloubkové a zajímavé.

Všechna důvěra ale postupně vyprchává kvůli zvolenému stylu. Ten je tříštivý, chaotický, asociativní, upadající k otravné Becketovské absurditě. Motivy, příběhy i myšlenky se postupně rozpadají a rozbředají. Začíná výrazně převládat zmatek a nechuť slepovat si ty střepy dohromady (včetně ztráty důvěry v možnost to seskládat v ucelený obraz).

Takže ten manýrismus na konec možná zase tak nepřiléhavý nebude.

Každopádně by mě zajímalo, jak by vypadalo, kdyby napsal něco celistvého; vzhledem k ne právě průměrnému talentu autora myslím, že by to mohla být velká pecka.