Lapači prachu
Lucie Faulerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481811/bmid_lapaci-prachu-xNa-481811.jpg
4
252
252
Románový debut Lucie Faulerové je nesentimentální a drásavá prozaická výpověď o dnešní mladé ženě - o jejím "ne vztahu" k dětem a k mateřství, jež je únikem ze samoty a dosažením doživotní moci ovládat někoho druhého. V románu jsme svědky postupně vyjevovaného komplikovaného sesterského vztahu, mezilidské poziční bitvy plné opakovaných prostředků, pastí a nášlapných min. Střetávají se zde dva přístupy k životu - život mateřský jako naplnění a život opevněný proti "vetřelcům" zvenčí. To, co je považováno za normu, a to "nenormální". Hlavní hrdinka se postupně propracovává k nevyřčené a vnitřně potlačované pravdě, za níž její matka dostane dlouholetý trest vězení, dcera v útěku před sebou samou a před skutečností ji nenavštěvuje a deformuje při tom v sobě celou minulost i přítomnost v nevyřčeném pocitu viny. Jde o nelíbeznou, hlubokou, věrohodnou a napínavou prózu, v otevřenosti výpovědi odvážnou. Nakladatelská anotace.... celý text
Přidat komentář
Jedna z nejlepších českých próz, kterou jsem kdy četl. Proč jí nejsou plná knihkupectví?
Pokud pochybujete o kvalitě českých autorů, čtěte Faulerovou! Jednou se o ní vaše děti budou učit.
Dvěstě stran hutného a neklidného čtení, místy mi připomínalo Hůlové Macochu. Bravurně zachycen apatický život Anny způsobený možná rodinnou tragédií, možná tajemstvím skrytém v podvědomí. Líbil se mi zajímavě zakomponovaný vypravěč, ale celkově na mne působilo natolik negativisticky a depresivně, že se k této knize určitě nevrátím.
Nejvýraznějším rysem je překotné psaní a opakování motivů. Dobré. Tak se mi zdá, že Hůlová má "mladší sestru".
Nebyl to můj šálek kávy. Hlavní hrdinka mi nebyla sympatická, i když bych přes všechny její problémy jí chtěla držet palce, nějak to nešlo. Oceňuji však roli vypravěče, který mění svou podobu, chvilku je se čtenářem, za chvilku zmizí...ale více podobných knih bych číst nemusela...
No jo manželství je dřina a nenalézt pochopení u druhých vede k temnotě. V očekávání z dalších počinů tvůrkyně.
Kniha se mi četla moc dobře. Ano, je hodně depresivní, ale mě čtení prostě bavilo. Kniha je psána velmi zajímavým a originálním jazykem, který mě taky zaujal a velmi rychle jsem si na něj zvykla. Úžasný nápad je postava vypravěče a autorce se krásně podařilo ji do vyprávění vložit. Za mě tedy velké doporučení. Kdo má rád psychologické knížky, popisy pocitů a vztahů mezi lidmi, tomu se pravděpodobně bude knížka líbit.
Řadím si autorku k dalším dobrým vypravěčkám v současné české próze čili k dámám Bolavá, Vybíralová, Žuchová, ze starších např. Tajovská, Nosková, Bělohradská. A myslím, že je to kniha čistě žánrová: psychologický román. Možná tohle slovní spojení už nikdo nepoužívá, ale pro mne to je psychologický román.
A mně se to líbilo. Knížka je sice depresivní, ale takový je někdy život. Mně to nevadilo. Způsob psaní oceňuji - velmi nápadité, zajímavé.
Dávám tak tři a půl hvězdičky. Nejedná se o klasický román, spíše je to proud nejrůznějších vzpomínek, myšlenek, momentálních nálad. Jazykově a stylisticky je to ale velmi zajímavé a neotřelé. Čtení jako takové však není moc veselé, deprese prostupuje takřka každou stranu příběhu. Za přečtení ale rozhodně stojí a myslím, že pokud autorka nezůstane jen u prvotiny, máme se časem na co těšit.
Není tam moc naděje a není tam moc radosti, je to ale velmi hutná kniha plná života a skvěle odpozorovaných (nebo prožitých!?) situací.
Parádní čtení. Anna a její vypravěč, lapání po dechu v bytí plném prachu, sesterské a mateřské vpíjení, nákolenní rozkoše... a taky silná imaginace a vytříbený jazyk.
Tohle sestavil hodně bystrý mozek. Ironie ukrytá ve způsobu vyprávění kombinovaná s nemilosdnou kritikou běžných mravů mi na nejlepších místech připomněla Jelinekovou. Postupně se tahle znepokojivost a hloubka ztratila ve prospěch jakéhosi supernapínavého psychothrilleru. Konec už byl úplně doslovný a uklidňující, otevřenost jámy se zacelila. Znejisťující, znejasňující a provokující bylo uklizeno do přihrádky se štítkem. Přesto je to perfektně odvedená "textová" práce. Jen se autorka asi nenechala vést až tam, kde by i sama šlapala vodu a měla v ústech chuť utopení. Proto i já odložila knihu s pocitem limonády na patře, i když limonády ostřejší a od toho nejlepšího barmana.
Když jsem si tuto knihu nechala v sobě trochu uležet, musela jsem v hodnocení ubrat jednu hvězdičku. Za co si ale tenhle román tři hvězdy nepochybně zaslouží je mistrně propracovaný, neotřelý, místy až dadaistický jazyk. Autorka si umí s češtinou vážně originálním a neotřelým způsobem pohrávat. Ovšem používat v hodnocení textu silná slova jako děj nebo zápletka mi přijde poněkud nadnesené. ;-) Jedná se spíše o zajímavou sondu do rozhárané duše jedné mladé ženy, která si v sobě nese běsy z komplikovaného dětství a řeší je tím, že si nasadí masku dekadentní nihilistky, která systematicky boří a ničí veškeré pilíře, o které by se mohla opřít, vlastně se tak trestá. Za co? Na to už si musí případný čtenář přijít sám. Knížka za to totiž určitě stojí.
Co napsat o této knize, aby člověk neprozrazoval děj?
Smutná, depresivní, syrová, originální...Těžko se čte, těžko se vstřebává. Ale určitě stojí za přečtení, protože dává naději, že se současnou českou literaturou to nebude vůbec špatné (těch mladých autorek se teď objevuje dost a jsou příslibné).
Pět hvězdiček za to, že jsem prostě a jednoduše vděčná, že Lucie Faulerová píše :-D.
První okouzlení z toho, jak si autorka pohrává s vypravěčem, už dlouho jsem ho v současné české literatuře takhle hezky abstraktně a přesto fyzicky nepotkala.
Druhé okouzlení z účinku opakování prázdných frází a klišé. Je hezké se něčemu vysmát, ale stejně to potřebovat, používat a ještě to používat tak, že to krásně poeticky zafunguje :-). Tomu říkám využít něco napadrť, vycucat z toho, co jde.
Počáteční úžas a spokojenost nahradilo jakési vyčerpání z hlavní postavy. Jaksi mě ta postava vcucla a vysála. Chvíli už jsem měla dost. Ale jelikož jsem empatická, vydržela jsem to s ní do konce...
V každým případě ale obdiv. Krásně vystavěné dílo. Jako kdybych potkala člověka a pomalu ho poznávala.
Na knihu jsem slyšela od více lidí skvělé hodnocení, rozhodla jsem se tedy udělat si obrázek sama. Po přečtení anotace mi bylo jasné, že mi kniha asi úplně nesedne a že by možná bylo lepší se do ní ani nepouštět. Nakonec jsem se do ní pustila a nelituji - bylo to pro mě něco úplně nového. S takovým stylem vypravování, jaký aplikovala autorka, jsem se doposud nesetkala, a i když mi jako čtenáři nevyhovoval, byl na celé knize tím nejlepším. Hlavní hrdinka mi totiž byla naprosto nesympatická a dějová linka byla taková slabší zdá se mi. Bylo to spíše sychologické dílo, ve kterém čtenář poznává nejdřív osobnost a následně i život hlavní postavy.
Přemýšlím, jak knihu popsat. Co když si autorka komentáře přečte? Je přece Češka, mohla by být zvědavá, co si čtenářská obec myslí. Nemám ten bezpečný odstup, jako při komentování spisovatele Peruánce, Němce, Inda. Ale taky mám jistotu, že se nic neztratilo v překladu a to je dobře. Takováto až básnicky pojatá próza vybízí k hledání podobných pocitů v mém nitru. Sleduju ten cynismus hlavní postavy a zároveň úzkost, nepřiznanou nenávist k vlastní osobě. Taky se Vám zvedá žaludek cestou do práce ve výtahu plném lidí (děs narůstá, pokud se přiblíží na víc jak 50cm), ublinkáváte při pracovních poradách, sledování televize? Seděli jste v noci na silnici a čekali na kamion? Nebo o tom alespoň přemýšleli? Čím častěji odpovíte ano, tím víc Vás musí kniha zasáhnout. A tak konečný zážitek není dán jen tím, co spisovatelka napsala, ale i tím, co rezonuje ve čtenáři.
Psát o depresivních hrdinkách, které nejsou schopné socializace a jejich život je definován patologickým vztahem s matkou, je teď asi dost v kurzu, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že to je v průběhu dvou měsíců už třetí kniha, která se mi dostala do rukou a staví na totožném námětu. Předtím to byla Eleanor se má vážně skvěle a Losos v kaluži. Kniha Lucie Faulerové nad nimi vyniká hutným, zvláštně poetickým stylem, ale rozhodně je také nejdepresivnější. Byla jsem ráda, že to mám za sebou, a tohle u knih nemám ráda.
Štítky knihy
prvotina rodinné vztahy psychologické romány mateřství mateřská láska matky a dcery rodinná tajemství Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena – nominace české romány
Jedna z nejlepších knížek, které jsem četla. Hodně zajímavá byla role vypravěče, respektive nespolehlivé vypravěčky Anny. Její život a celý příběh působí vlastně velmi negativně, to mi ale vcelku vyhovuje, určitě to působí mnohem víc autenticky než umělé happy-endy a schizofrenní c'est-la-vie příběhy.