Láska a přátelství
Jacques Maritain
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/280800/bmid_laska-a-pratelstvi-Plp-280800.jpeg
4
6
6
Pravá filozofie je ta, která může mluvit o lásce. Filozofie ukazuje velikou touhu člověka nořit se do bytí a postihovat v něm to, co je nejhlubší. Člověka můžeme pochopit jen tehdy, když poznáme jeho schopnost milovat, zaměřit se celou duší k něčemu většímu než je on sám, a nakonec k samotné lásce. Maritainovo pojednání ukazuje netušené možnosti, které jsou skryty v nitru člověka, veliké perspektivy, jež možná berou dech, ale zároveň probouzejí touhu, kterou jsme v sobě dosud netušili.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2005 , Krystal OPOriginální název:
Amour et Amitié , 1963
více info...
Přidat komentář
Na základě názvu a obálky by si snad mohl čtenář (neznalý autora) myslet, že sahá po sbírce moudrých citátů vhodných do dívčích památníčků. Skutečný obsah knihy by ho pak nemile překvapil, i když poučení o romantické lásce by si, dle mého, památníčkovou popularizaci zasloužilo: "Je to přelud, jemuž podléhá nostalgie vlastní člověku, její iniciály jsou vyryté na všech stromech světa. Žije ze lži a iluze, je to přelud či zdání opravdové lásky. Naprosto upřímně si myslí, že zcela daruje sama sebe, ale toto darování není skutečné, nýbrž vysněné, je to ve skutečnosti pouze přestrojení, jímž náš duch přikrývá královským pláštěm žádost smyslů a jehož užívá náš druh k oklamání individua, aby dosáhl svého cíle. Pro člověka je dobré projít tímto plesáním - ale pod podmínkou, že tu nebude chtít setrvávat."
Jacques Maritain ve svém textu rozvíjí úvahy o přející lásce, inspirované myšlenkou své ženy Raissy. Rozlišují se zde dva druhy lásky přející - láska přátelská (přátelství), kdy se bytost dává druhému nepřímo, prostřednictvím darování svých dober, toho (a případně až všeho), co má. A láska pošetilá (láska), kdy bytost sebe samu, to, co je, dává druhému zjevně, doslova "ve vytržení" - její duše je odňata sama sobě a nechápe už samu sebe jinak než v druhém - druhý se stává jejím celkem.
Autor uvažuje o přátelské a pošetilé lásce k Bohu a jejich potřebnosti pro svatost a spásu, o mystickému stavu (který definuje jako život určovaný pošetilou láskou k Bohu) a kontemplaci, ať už se odehrává v kontemplativním či aktivním způsobu života. Závěrečná část je věnována stavu manželství, přátelské a pošetilé lásce mezi manželi a jejich (ne)slučitelnosti s pošetilou láskou k Bohu a pokrokem v mystickém životě, k němuž je v posledku povolán každý křesťan.
Zvláště mě zaujaly tři myšlenky: Několik odstavců o svatosti a o společenské podmíněnosti jistého způsobu svatosti, který spočívá "pouze" ve vezdejším životě v dokonalé přátelské lásce k Bohu, je "obyčejný" v tom smyslu, že není hrdinský (není žádáno - a tedy se ani nedává - Bohu extrémně mnoho), a má své místo především v pokojných křesťanských civilizacích. "Domnívám se, že jak se připozdívá a staré křesťanské civilizace se rozpadají, je pro masu lidstva stále obtížnější zachovávat lásku a věrnost až do krajnosti, žít v prostém stavu přátelství s Pánem a zalidňovat nebe světci, kteří "žili jako ostatní". Ale zároveň v duších, jež žijí ve stavu pošetilé lásky, cosi roste co do kvantity nebo co do kvality - jako náhrada, a bohatá náhrada za ztráty. ... Takový je můj názor. Už dávno jsem napsal, že jednou přijde den, kdy na světě budou moci přebývat jen zvířata nebo světci - velcí světci."
Druhé pozoruhodné místo obhajuje slučitelnost manželského stavu (včetně tělesného darování se partnerovi) s výlučnou pošetilou láskou k Bohu a s jejím svobodným rozvíjením se v postupujícím mystickém životě. Autor se zde opírá i o nekřesťanská svědectví mystiků judaismu a islámu. To, čeho se člověk vzdát musí, není ani manželství, ani žitá sexualita, ale pošetilá láska k partnerovi. Přestože příběhy osudové a do krajnosti oddané lásky mezi mužem a ženou námi rezonují a oslovují touhy spočívající v základu naší bytosti, chápeme asi snadno, že takoví milenci nejsou svobodní pro svého Boha - kde je tvůj poklad, tam je tvé srdce.
A nakonec velmi krásné vyjádření role přátelské lásky v manželství - člověk je přirovnáván k strážnému andělu svého protějšku, stává se "bytostí zasvěcenou dobru a spáse druhého".
Autorovy další knížky
| 1947 |  Křesťanský humanismus |
| 2007 | Člověk a stát |
| 1947 | Traja reformátori: Luther – Descartes – Rousseau |
| 2008 | Víra v člověka |
| 2011 | Odpovědnost umělce |
„Slova, jejichž smysl je pro lidský život nejbohatší, je vždy velmi nesnadné vymezit. Vždy je tu nebezpečí, že naši myšlenku buď umenší nebo přesáhnou.“
Jsem za tuhle knížku o lásce a přátelství rád. Jsem rád za každý hlas, který se pokouší vrátit správnou hodnotu dvěma pojmům, které jsou tak klíčové pro každý plně prožívaný lidský život. Není to ovšem snadné, protože v našem stereotypním myšlení mají význam po mém soudu dost posunutý. Vždyť tak často slouží věta „ale já jsem zamilovaný“ jako univerzální (a „přes mrtvoly“ prosazovaný) nárok na osobu, která je cílem takto naší pojímané lásky. A pod větou „je to moje přítelkyně“ se také asi leckomu vybaví spíš „sex bez prstýnku“ než sebesdílení a vzájemné prožívání radostí a strastí. Těšilo mně se do Maritainových zamyšlení nořit, i proto, že vracejí lásce a přátelství jejich hloubku, pestrost a závažnost i závaznost – a také mi dodávají sebevědomí používat slova láska a přátelství bez ostychu v jejich pravém významu.
Jenže napsat, co láska a přátelství nejsou je snazší než definovat, co jsou. Ona je otázka, jestli je to vůbec možné, jestli povídání o lásce a přátelství v nějaké systematické podobě není úkol přesahující lidské síly. U Maritainových myšlenek jsem ten pocit měl. S mnohým jsem souhlasil, s něčím polemizoval, nad mnohým se ku svému prospěchu zamyslel jinak, než jsem byl zvyklý – ale k žádné definici pojmů jsme se společně ani nepřiblížili, žádné definitivní „láska je když...“ u mě při čtení nenastalo, na to je asi Maritain příliš zajatcem své vlastní optiky.
Za asi nejzajímavější myšlenku považuji, že láska k Bohu je vlastně podmínkou lásky k lidem. To mi, jako věřícímu, zní velmi blízce a pochopitelně, rozumím tomu a souhlasím (má vlastní láska k lidem se razantně prohloubila, když jsem své bližní začal vnímat jako milované Boží děti, když vím, že Bůh je miluje mým prostřednictvím, že je jaksi „miluje mnou a se mnou“). Zároveň se mi ale zdá, že je to výrok, který má potenciál být zásadně nepochopen: má snad znamenat, že nevěřící manželé nejsou schopni milovat jeden druhého kvalitně? Anebo že ve smíšeném manželství (myšleno: v manželství s jedním křesťanem) je láska praktikujícího křesťana hodnotnější? Pan Maritain to možná naznačuje, ale já tomu moc nevěřím. Místo „aby tam byla láska, musí tam být Bůh“ to vidím jako „pokud je tam láska, je tam Bůh“, a to i tam, kde se o Bohu neví nebo nemluví (nebo i tam, kde se o lásce nemluví) - vždyť nic menšího než Bůh nemůže být zdrojem něčeho tak krásného a silného, jako je správně žitá přející láska.